Josef Hájek byl jedním z aktérů plzeňských demonstrací rozezlených dělníků ze Škodovky, postižených měnovou reformou. „Vzali jsme velkou oj od vozu a prorazili jsme vrata do budovy,” vzpomíná na první červnový den roku 1953.
Ten den s dalšími demonstranty pronikl do plzeňské radnice. „Vlítli jsme nahoru a začali jsme vyhazovat z oken obrazy Gottwalda a Zápotockého.”
Josefovi bylo v té době necelých devatenáct let a, jak sám říká, o politiku se nezajímal: „Bral jsem to tak, že není dobré rebelovat. Nebylo to jako nyní, kdy lidé mohou říkat ledacos. Zároveň jsem ale nijak netrpěl. Protože mě vychovávali babička a děda, byl jsem ve škole a v učení považován za sociálně slabého, tak jsem zadarmo dostával svačiny i jiné věci.”
Až na to, že ho vychovávali prarodiče, měl za sebou docela obyčejné dětství. Pak se vyučil soustružníkem a pracoval v podniku Škoda – tehdy přejmenovaném na Závody V. I. Lenina. A stejně jako mnoho jiných, i jeho probudila z nezájmu o politiku měnová reforma roku 1953.
Úspory se rozplynuly ze dne na den
O tom, že bude „měna”, se na jaře onoho roku šířily po republice četné zvěsti. Lidé nakupovali ve velkém, plzeňský obchodní dům Zdroj překročil plán tržeb o 724 procent a zbyly jen prázdné dřevěné regály. Oficiálně ale nebyl žádný důvod k panice. Prezident Antonín Zápotocký ještě v pátek 29. května v rozhlase ujišťoval:
„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.”
Jenže už o den později bylo všechno jinak. Předseda vlády Viliam Široký oznámil, že stávající bankovky budou platit jenom do konce měsíce.
V pondělí 1. června začala výměna peněz. Za 300 korun v hotovosti nebo v bance dostali lidé 60 korun, veškeré peníze nad tento limit se měnily v kurzu 1:50. Celoživotní úspory se lidem ze dne na den rozplynuly. Doplatil na to každý, kdo si předtím dokázal něco našetřit.
Tento útok na peněženky pobouřil i lidi, kteří do té doby byli s komunistickým režimem loajální anebo se, podobně jako Josef Hájek, o politiku prostě nestarali. A co bylo obzvlášť významné, bouřit se poprvé začali i dělníci, tedy privilegovaná vrstva tehdejší doby. Nepokoje vypukly v Třinci, v ČKD Stalingrad v Praze či ve Vimperku. Nejrozsáhlejší byly právě v Plzni.
Vedení Škodovky totiž na své zaměstnance ušilo nepěkný trik. Zálohy na výplatu jim totiž rozdalo předčasně, ještě ve staré měně, takže velká část peněz byla znehodnocena. Technický ředitel Škodovky pak ještě přilil oleje do ohně, když s nástupem ranní směny začal na naštvané dělníky křičet. Tři přerušili jeho projev pískotem.
Úředníci dělali, že se jich to netýká
Ředitelství Škodovky se s dělníky odmítlo bavit, a tak se začaly formovat průvody vyrážející do centra města. „Šli okolo, tak jsem se přidal. Tak jsme šli demonstrovat,” popisuje Josef Hájek, jak se připojil k zástupu dělníků mířícímu na náměstí Republiky.
Ke svým tehdejším motivům dodává: „Možná jsem byl pod vlivem toho, co o komunistech doma říkal děda. Ale taky jsem byl moula, který si myslel, že se mu nemůže nic stát.“
Průvody dělníků se dostaly do centra Plzně před desátou dopoledne. Na policii vládl zmatek, Veřejná ani Státní bezpečnost nevěděly, co si počít, protože neměly jasné instrukce a proti demonstraci dělníků, mezi nimiž bylo i mnoho členů KSČ, se neodvažovaly zasáhnout.
Postupně začínalo být zřejmé, že protesty mají jednoznačně politický rozměr. Kromě hesla „Chceme naše peníze” zaznívalo také „Chceme nové volby” nebo dokonce „Smrt komunistům”.
Demonstranti nejdříve vyslali do budovy radnice své zástupce, kteří byli ale okamžitě zatčeni. Poté skupina lidí, ve které byl i Josef Hájek, vtrhla na radnici násilím. Portréty Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého letěly z oken, nahradili je portrétem Edwarda Beneše. „Úředníci na radnici si nás nevšímali,” popisuje Josef Hájek. „Dělali, že se jich to netýká, nijak se toho neúčastnili. Jen seděli a nechali nás řádit.”
Část demonstrantů zamířila do věznice na Borech, kde měli v úmyslu osvobodit politické vězně, pokusili se obsadit i městský rozhlas a budovu soudu. Zasahujícím hasičům přeřezali hadice a během odpoledne se povstání rozšířilo po celém městě.
Plzeňští povstalci doufali, že se protesty rozšíří i do dalších měst, a někteří z nich patrně věřili i tomu, že by jim mohla pomoci americká armáda. Všichni ještě měli v dobré paměti triumfální příjezd amerických vojáků do Plzně v květnu roku 1945. Tyto naděje byly ale samozřejmě značně naivní.
Na Borech nás čekaly facky a kopance
Mezitím už se do Plzně stahovaly Lidové milice, povolané z Prahy, vojáci i pohraničníci, kteří během pozdního odpoledne vytlačili lidi z náměstí. Večer ještě proběhla komunistická „antidemonstrace” několika stovek lidí, která vyvrcholia stržením Masarykova pomníku. Začalo velké zatýkání.
„Mě zatkli, protože mě nahlásil můj vedoucí. Věděl, že jsem odešel, sebral píchačky a dal je stranou,” konstatuje Josef Hájek. Druhý den si pro něj a pro dva jeho kolegy přišli do dílny příslušníci Státní bezpečnosti. Odvedli je na ředitelství a poté odvezli do borské věznice.
„Pamatuju si, že uniformovaní policisté nám tam od brány udělali špalír. A nechali nás procházet. To bylo vážné. Facek jako máku. Plno kopanců jsme dostali, než jsme se dohrabali na konec,” popisuje Josef Hájek svůj příchod do vězení.
Několik dní strávil na samotce a v červenci se konal soudní proces. Ten byl sice veřejný, ale, což je zajímavé, zdaleka ne tak medializovaný jako jiné politické procesy té doby. Soud proti dělníkům se prostě komunistické ideologii příliš nehodil do krámu.
Josef Hájek dostal poměrně nízký trest, osmnáct měsíců. Jak ale sám zdůrazňuje, jeho kolegové na tom mnohdy byli hůře, zejména, pokud šlo o vzdělanější lidi: „Původ byl důležitý. Obyčejný dělník měl štěstí, ale na inženýra už ukazovali víc a jeho vzdělání brali jako přitěžující okolnost,” vysvětluje Josef Hájek.
Svůj trest si odpykával v lágru Barbora na Jáchymovsku, kde bylo vězněno celkem 52 účastníků plzeňského povstání. „Plzeňáci“ byli speciálně označeni červenou páskou na rukávu a na dvoře lágru se nesměli setkávat a srocovat, byli pak rozháněni strážnými. Účelem tohoto opatření bylo jen vězně před ostatními ponížit, protože na „cimrách“ se mohli setkávat volně.
Jsou z toho jedině průšvihy
V Plzni byly za účast na demonstracích odsouzeny více než tři stovky lidí, ještě více lidí však bylo postiženou mimosoudně – mnozí přišli o práci nebo byli násilně vystěhováni. Proběhly čistky také v rámci samotné KSČ. Josef Hájek po propuštění z lágru musel na vojnu k PTP, dva roky pracoval jako horník na Ostravsku. Poté pracoval v dole ve Zbůchu.
On sám si z plzeňských demonstrací a následné perzekuce vyvodil pro sebe stejný závěr jako mnoho jiných obyvatel Československa: bezpečnější je držet se od politiky stranou. „Nebyl jsem nikde registrován a nikdo po mně nechtěl, abych se někam přihlásil. Asi si říkali, že mám takovou minulost, že bude lepší si mě nevšímat. Snažil jsem se žít izolovaně,“ říká.
Do veřejného života se nezapojil ani v době Pražského jara roku 1968: „Byl jsem pro uvolnění, ale nedával jsem to najevo. Byl jsem poučený, že člověk sám nic nezmůže a když se zapojí špatně, jsou z toho jedině průšvihy,“ konstatuje. Stejný postoj zaujal i při listopadových událostech v roce 1989. Říká, že politika tehdy šla mimo něj a listopadová revoluce pro něj neměla velký význam.
Potlačené demonstrace po měnové reformě roku 1953 přesto zásadně ovlivnily podobu komunistického režimu v dalších letech. Komunisté si uvědomili, že hrozbu dalších nepokojů může odvrátit jen zvýšení životní úrovně obyvatel. Většina obyvatel si naproti tomu uvědomila – a někteří možná poprvé –, že tento režim je programově obelhává i okrádá.