Nevěděli, kdo je zachránil. Až nyní se dozvěděli o studentkách Květě a Věře

/ /
Nevěděli, kdo je zachránil. Až nyní se dozvěděli o studentkách Květě a Věře

Studentky učitelství Květa Axmanová a Věra Kristová zorganizovaly v létě 1946 záchranu 45 dětí z Údolí smrti. Paměti národa se podařilo vypátrat pět z nich. Domnívaly se, že se jednalo o oficiální akci organizovanou vládou.

Dvě vesnice na východním Slovensku Vyšná a Nižná Pisaná během druhé světové války takřka lehly popelem. Právě zde se vedla tanková bitva Karpatsko-dukelské operace. Obyvatelé vesnic utekli do lesů, schovali se v bunkrech nebo ve stodolách v nedalekých obcích. Když se vrátili domů, našli spáleniště, hromady mrtvých těl, tuny nevybuchlé munice. Kvůli ní děti umíraly i po válce:

„To víte, do všeho se rýpalo, zvlášť kluci. Tam byly samé mrtvoly těch vojáků. A škola tam nebyla. Museli jsme pryč,“ vypráví Marie Jechová, jedno ze zachráněných dětí z Údolí smrti. Do Olomouce přijela se svou mladší sestrou Annou a dočasný domov našly v klášterním penzionátu sester Voršilek.

Osmnáctileté studentky Axmanová a Kristová v létě 1946 přivezly do Olomouce 45 dětí z Vyšné a Nižné Pisané. Můžeme v tomto případě směle mluvit o záchraně. Tyto vesnice byly takřka srovnané se zemí, pokryté nevybuchlou municí, cesty zaminované. Mnohé děti trpěly nemocemi, byly podvyživené, v roztrhaných šatech, bez bot. Do školy nechodily přes dva roky. Některé neměly rodiče nebo pocházely z početných rodin, které je nedokázaly uživit a neměly kde bydlet. Studentky pro děti v Olomouci zajistily ubytování v klášteře a v rodinách, lékařské ošetření a školní docházku. Peníze na pobyt třinácti dívek umístěných v klášteře získaly od firem převážně z Olomouce a okolí, které na děti přispěly celkovou částkou 125 510,- korun (měsíně 900 Kč). Celou akci studentky naplánovaly na školní rok. Jak zjistili redaktoři Paměti národa od žijících dětí či jejich příbuzných, po jeho skončení se většina dětí vrátila domů. Těm, které se neměly kam vrátit, studentky našly adoptivní rodiče. Některé děti z Údolí smrti domů cestovaly jen na prázdniny a později se vrátily natrvalo na Moravu za náhradními rodiči.

Během telefonátu se paní Jechová rozplakala dojetím, když vzpomínala na své dětství v klášteře. Měla se tam prý moc dobře, jeptišky se k dětem chovaly laskavě, i když přísně vyžadovaly denní řád: brzké ranní vstávání, modlitby, bohoslužba, snídaně, škola… atd. O dvou studentkách, které jejich pobyt zorganizovaly, nikdy neslyšela. Jak se ocitla v Olomouci, si prostě nevybavuje, bylo jí deset let.

Paraska z Údolí smrti

Paraska Souchová žije v Pelhřimově. Bylo jí čtrnáct let, když ji odvezli z Nižné Pisané do Olomouce. Z dětství si vybavuje evakuaci před postupující frontou: „My jsme prostě šli pěšky, furt pryč. Až u jednoho sedláka jsme se složili v malé komůrce. Vystěhovala se celá vesnice. Když jsme se vrátili, nic nezbylo. Hlavně kvůli tomu, že jsme nechodili do školy, jsme odjeli do Olomouce, kde jsme opakovali první třídu,“ vypráví ztěžka po telefonu skoro devadesátiletá Paraska Souchová, která se domnívala, že záchranu zorganizovala vláda.

Paraska ve škole v Nezamyslicích u Prostějova, na fotografii napravo od učitele. Foto: archív Parasky Souchové
Paraska ve škole v Nezamyslicích u Prostějova, na fotografii napravo od učitele. Foto: archív Parasky Souchové

V Olomouci se jí ujal nepříliš bohatý hospodář Ladislav Švarc z Poličky u Nezamyslic. Přežil za války koncentrační tábor. Parasce vytvořil se svojí ženou milující rodinu. Dívka, která získala kromě náhradních rodičů i sourozence, je zpočátku oslovovala „pane a paní“. To Švarcovi odmítli a prosili ji, aby jim říkala „strýčku a tetičko“.

Parasce se ale stýskalo po rodičích a domově. Plakala: „Pan Švarc se strašně snažil, pomáhal mi. Jsem jim vděčná,“ říká Paraska. Domů k rodičům do Pisané jezdila na prázdniny a vždy se vracela zpátky. Švarcovi se o ni starali čtyři roky. Dospívající dívka se snažila Švarcovým odlehčit, chodila na brigády do místní továrny. Jakmile to bylo možné, osamostatnila se.

Článek Parasky Souchové v časopise Vlasta z roku 1985. Foto: archív Stanislavy Kubisové
Článek Parasky Souchové v časopise Vlasta z roku 1985. Foto: archív Stanislavy Kubisové

Nastoupila na střední policejní školu SNB a v Praze na vysokou školu politických studií, kde se poznala s budoucím manželem, tajemníkem svazu mládeže. Paraska se stala komunistkou už v osmnácti letech. Protože manželé odmítli nazývat okupaci sovětských vojsk v srpnu 1968 bratrskou pomocí, byli vyhozeni ze zaměstnání, jejich děti nesměly studovat vysoké školy, vyloučili je z KSČ, vyhrožovali jim, že přijdou o byt, Paraska ztratila úřednické místo na národním výboru.

V roce 1985 se Paraska Souchová účastnila soutěže časopisu Vlasta. Zaslala do redakce své vzpomínky k 40. výročí konce války. Záchranu dětí připisuje vládě, píše o svazáckých brigádách a o nadšení z budování komunismu, o své vděčnosti k životu v socialismu. V soutěži zvítězila a její vzpomínky časopis otiskl. Za odměnu jela na zájezd na Sibiř.

Druhá zachránkyně se vdala za vojáka Luftwaffe

Redakce Magazínu Paměti národa pátrala po osudech druhé zachránkyně Věry Kristové, později Adámkové. Po odvysílání rozhlasového dokumentu Příběhy 20. století, kde zazněla výzva, a publikování příběhu v dalších médiích se ozvala vnučka Věry Kristové paní Stanislava Kubisová:

Věra Kristová na fotografii z maturitního tabla z roku 1947. Foto: archív Stanislavy Kubisové
Věra Kristová na fotografii z maturitního tabla z roku 1947. Foto: archív Stanislavy Kubisové

„Moje babička už nežije. Byla hluboce lidský člověk. O roce 1946 a 1947 se u nás často mluvilo. Jaký byl život, jak to bylo po válce. Babička pocházela z národně založené rodiny. Její tatínek legionář pracoval u dráhy. Tím pádem měla možnost cestovat. Dbal na to, aby viděla celé Československo ještě před druhou světovou válkou. Vyvezl je až do Užhorodu, aby viděli, co všechno je republika. To byly takové příběhy, co vyprávěla, jeden vedle druhého. A mezi nimi i ten o tom, jak bylo po válce vhodné nějakým způsobem pomoci oblastem, které byly nejvíce zasaženy,“ popisuje Stáňa Kubisová, která příběh o záchraně dětí znala i z písemných dokumentů a fotografií, které po babičce zůstaly.

Věra Kristová po Učitelském ústavu nastoupila na základní školu na Hlučínsku. Zamilovala se a vdala za bývalého příslušníka Luftwaffe. Stala se členkou KSČ. Její vnučka vysvětluje, že to nebylo z ideologických důvodů, babička prý chtěla ochránit rodinu, protože její manžel si „otvíral na komunisty hubu“.

Tetu Axmanovou týrali, až zešílela

Hlavní organizátorka záchrany dětí z Údolí smrti Květa Axmanová dostudovala v roce 1948 Učitelský ústav a nastoupila jako učitelka prvního stupně základních škol v malých vesnicích kolem Olomouce. S komunisty nesouhlasila, celý život se s nimi různě potýkala, soudruzi se jí různě mstili. Prvního prohřešku vůči novému režimu se dopustil její otec, jak vypráví Květa:

„Hodil komunistickou legitimaci soudruhům pod nohy.“ Tento legionář do komunistické strany sice nevstoupil, jako člen Československé sociální demokracie automaticky přešel do KSČ, když se tyto strany v létě 1948 sloučily. To prý vyvolalo značnou nelibost v místní KSČ v Olomouci.

Rodinu však komunisté pronásledovali i z jiného důvodu. Květa se vdala za synka z „kapitalistické“ rodiny. Bartoňovi vlastnili tkalcovnu bavlny v obci Jedlí, která zaměstnávala kolem stovky lidí. Tu jim po roce 1948 soudruzi znárodnili. Květu trápily jiné starosti, měla strach, že zavřou tatínka i manžela, protože její teta byla odsouzená na pět let za velezradu.

Tetu Annu Axmanovou, řeholnici jménem Remigie, zatkla v roce 1951 Státní bezpečnost. Vyšetřovatelé ji obvinili na základě podvržených důkazů z udržování nedovoleného kontaktu s odsunutými německými spolusestrami a velmistrem Řádu německých rytířů ve Vídni, z ukrývání řádového majetku, vysílačky a zbraní.

Remigie prošla tak tvrdými výslechy, že se po čtyřech měsících nervově zhroutila a eskortovali ji do ústavu pro nervově choré v Kroměříži. Po měsíci ji vrátili do ostravské vyšetřovací vazby a v procesu Witková a spol., konaném v únoru 1952 v Opavě, odsoudili k pěti letům vězení. Ve vězení brousila bižuterii, po propuštění dostala rakovinu plic a v prosinci 1967 zemřela. Květa Bartoňová do své smrti schovávala Anniny dopisy z vězení.

Vzpomínky Květy Bartoňové zaznamenali redaktoři Vít Lucuk a Jan Kvapil pro Paměť národa. To je unikátní sbírka obsahující skoro desetitisíc příběhů z 2. sv. války a komunismu. Vydává svůj webový Magazín. Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Vzpomínky zaznamenávají redaktoři už takřka dvacet let. S příběhy pracují ve školách v rámci projektu Příběhy našich sousedů, nově nabízí i pomoc seniorům v Centru pomoci Paměti národa. V příštích letech se organizace Post Bellum chystá otevřít v Praze a krajských městech moderní muzea 20. století, tzv. Instituty Paměti národa. Paměť národa není financovaná ze státních peněz, je závislá na podpoře soukromých donátorů. Pomozte i vy na https://podporte.pametnaroda.cz. Nejlépe - staňte se pravidelným podporovatelem jako člen Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.