Normalizační režim mu odebral souhlas k výkonu služby duchovního, když začal zpívat písně na biblické náměty, zavřel ho. Po podpisu Charty 77 donutila Státní bezpečnost Sváťu Karáska šikanou k emigraci.
Jeho rozhodnutí začít studovat v šedesátých letech teologii mnohé překvapilo. Jednak proto, že byl od dětství třídním šaškem se sníženými známkami z mravů, který miloval beatnickou literaturu, a také proto, že studium teologie nebylo komunisty zakázáno. „Lidi se divili: A to ještě existuje?“ vzpomínal Sváťa Karásek se smíchem na situaci v roce 1963.
V dospívání hltal Kerouaca a Ferlinghettiho a k víře se dostal, když mu maminka poslala na internát Nový zákon, aby mu nebylo smutno. „A pak už jsem měl v batohu Ferlinghettiho Lunapark v hlavě a Bibli,“ popsal svou cestu k víře. Měl dlouhé vlasy a jako poutník sám cestoval stopem, lákalo ho stát se jakýmsi bláznem v Kristu.
Zase ten Karásek
Narodil se 18. října 1942 v Praze v rodině prvorepublikového bankovního úředníka Petra Karáska a Doubravky Karáskové, jejíž rodina měla evangelické kořeny. Se svými dvěma bratry rád sportoval a poslouchal Radio Luxembourg, které představovalo v 50. letech jednu z mála možností, jak se dostat k zahraniční populární hudbě.
„Brácha hrál na kytaru, odchytl melodii a pak jsme ji zpívali s českým textem,“ popsal počátky svého písničkářství. V té době sám na kytaru ještě nehrál a nejraději zpíval černošské spirituály.
Ze svého mládí si pamatuje na všudypřítomný teror 50. let, kdy se rodiče báli každého zaklepání na dveře a prosili své tři syny, aby ve škole nevyprávěli, co slyšeli doma. „Otec byl úplně zdrcenej, jak se republika za pár let změnila,“ uvedl Sváťa s tím, že otec pracoval po válce jako úředník na ministerstvu zahraničí a po komunistickém převratu strávil několik měsíců ve vazbě a směl pracovat pouze v dělnických profesích.
Sváťa nedostal na konci základní školy doporučení na střední školu, nakonec byl v roce 1956 přijat na zahradnickou školu v Děčíně. „Internát byl veden vojenským způsobem, bylo to tam špatný, i ten politický teror,“ popsal Sváťa.
Potkali se u Mělníka
Po roce ho ze školy vyloučili, ale mohl se vrátit po brigádě ve vinných sklepech v Karlíně. „Pak už to tam bylo lepší, sice pořád v bolševickým duchu, ale zpívali jsme tam, skládali písničky. A pak mě zase vyhodili a přešel jsem na vinařskou školu do Mělníka.“
V Mělníce se zrodilo jeho celoživotní přátelství s Vráťou Brabencem, pozdějším saxofonistou skupiny The Plastic People of the Universe:
„Šli jsme první den do školy. Vidím zajímavého kluka, jak taky jde, tak se ho ptám, jestli jde taky do té vinařské školy. On byl ve čtvrtém a já po převelení z Děčína ve třetím ročníku. No a tak jsme se dali do řeči, že je z Počernic a tak dál. Já mu najednou nějak povídám, že nemám v tašce nic, jenom Bibli, a on otevřel tašku a měl tam taky Bibli. Tak to jsme ocenili tu náhodu a nešli do školy, ale do restaurace U Šrachtů, kde jsme si o tom začali povídat a sblížili jsme se.“
Založili spolu skupinu Potkani a později divadlo malých forem. Společně se rozhodli studovat teologii na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. V době studií se snažili o propojení víry s uměním a neměli potřebu se jinak společensky angažovat. Obrat u nich nastal po sovětské invazi v srpnu 1968, smrti Jana Palacha v lednu 1969 a po počátku následné normalizace.
S jejím příchodem skončilo krátké nadechnutí se svobody i pro církve. V roce 1968 obnovily činnost s mládeží, velkého rozmachu se dočkal také církevní tisk a vzrostl zájem o vyučování náboženství ve školách. Nedošlo však na zrušení protiprávní směrnice o udělování státních souhlasů duchovenstvu, a církve tak i nadále v souladu s tzv. církevními zákony z let 1949 a 1950 ovládal stát prostřednictvím Státního úřadu pro věci církevní. Alespoň na krátký čas však přestali na církve dohlížet tzv. církevní tajemníci.
Příliš oblíbený farář
Během uvolňujících se poměrů za pražského jara se Svatopluk Karásek stal farářem. V lednu 1968, ještě před ukončením studia na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, získal farářské místo na Hvozdnici nedaleko Davle.
„V roce 1968 odpadli církevní tajemníci, tak mě poslali jako faráře na Hvozdnici, kde byl zdevastovaný sbor, protože tam nebyl osm let žádný farář. Řekli, abych si tam šel zkusit svoje nové metody, že tam nemám co zkazit, že jsou tam jenom dva věřící. Tak jsem tam šel a za rok se podařilo, že vesnice byla na nohou a kostel byl plnej. Pak se vrátil dozor nad církví a s ní církevní tajemník, který mi řekl, že mám jít pryč. Dali mi seznam neobsazených sborů, že si můžu vybrat. Tak jsem říkal, že nikam nepůjdu, že jsem instalovanej tady a že zůstanu se sborem. Zůstal jsem ještě asi půl roku, ale nesměl jsem kázat, tak moje kázání vždycky přečetl někdo z věřících. Pak mi synodní senior řekl, že tam dá jiného studenta s manželkou, a já odešel do Nového Města pod Smrkem," popsal své začátky.
V roce 1970 putoval na sever Čech, kde nevydržel dlouho. Dařilo se mu totiž získávat mládež, což se nelíbilo církevnímu tajemníkovi. „Dostali jsme se do konfliktu a bez udání důvodu mi odebrali státní souhlas."
Udělováním a odebíráním „státního souhlasu k výkonu duchovenské služby“ stát ovládal církve. Kněžím vykonávajícím duchovní službu tajně, bez státního souhlasu, hrozil až tříletý trest odnětí svobody podle paragrafu 173 o maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi, Svatoplukem Karáskem nazývaného „mařena“.
Kastelánem na hradě Houska
Se ztrátou státního souhlasu se dostavily existenční problémy, protože nemohl sehnat ani civilní zaměstnání. „Moje žena už pracovala jako psycholožka v léčebně v Lobči a já sháněl místo v místním JZD jako krmič. Dostal jsem ho, ale po týdnu řekli, že mě už nepotřebují.“
Souhrou šťastných náhod získal práci kastelána na nedalekém hradu Houska, který komunistický režim od 50. let využíval jako archiv Státní knihovny v Klementinu.
„Byl tam mokrej byt, ve kterém stékala voda z pískovce, předchozí kasteláni tam dostali revma. Tak jsem jel do knihovny, že bych to bral, a oni mě vzali. Asi si estébáci řekli, že tam budu v takovym bytě, osamocenej v lese, že je to lepší než kdekoli jinde. Bylo to tam uzavřené pro prohlídky, nikdo tam nesměl, tak jsem se stal kastelánem.“
Na hradě Houska prožil s manželkou Stáňou a dětmi několik krásných let, během nichž začal skládat dlouhé písničky na biblické náměty.
„Nesměl jsem kázat, tak jsem hrál dlouhé písničky, nejméně 12 slok. Hrál jsem v hospodě, návštěvám, lidi to nahráli na magnetofon, a tak se to začalo šířit i mezi lidmi, kteří nebyli věřící.“
Díky přátelství s Vráťou Brabencem přišla nabídka vystoupit na prvním undergroundovém festivalu 1. září 1974 v sokolovně v Postupicích u Benešova:
„Napsali mi, jestli bych nepřijel zazpívat svoje písničky, tak jsme se ženou jeli. Předtím jsem znal jenom Vráťu, a tam jsem uviděl všechny ty máničky, koukal jsem na to společenství, do toho něco řval Magor. Měl jsem jít zpívat po Plasticích a říkal jsem si, že mě umlátí půllitrama. Tak jsem začal ten svůj spirituálek a oni ztichli, poslouchali, byli nadšený, tak jsem hrál druhou, třetí, a oni to přijali.“
Přijat do undergroundu
V Postupicích se seznámil s dalšími undergroundovými hudebníky – Karlem „Charliem“ Soukupem, Zdeňkem „Londýnem“ Vokatým, Honzou Pavelkou, ostatními členy The PPU a DG307. Houska se stala místem, kde se o víkendech propojoval pražský underground se severočeským, na tajuplné Housce natočili The Plastic People of the Universe svoje první album. Na Housce poskytl útočiště „Londýnovi“ a Pavelkovi, s nimiž opravoval sgraffiti na hradě, a chvíli se zdálo, že se dá žít svobodně uprostřed nesvobody.
„Když přijel Charlie Soukup, jezdili jsme jeepem po okolí, hráli jsme a zpívali a lidi se divili, jak je tohle možný za komunismu. Tak jsme jim říkali, ať se nebojej, že je nezavřou jako v 50. letech, že si maj víc dovolovat a žít svobodně uprostřed nesvobody. Mladý lidi jsme učili, že se nemusej krčit. Dvakrát třikrát do roka se konal na utajeném místě undergroundový festival, policie to mapovala, ale vypadalo to, že moc zakročovat nebudou.“
Svatopluk Karásek se setkával i s evangelickými duchovními. "Scházeli jsme se pravidelně, vždy na některé faře, bylo nás asi patnáct mladých farářů, někteří z nás měli souhlas, jiní ne. Měli jsme biblický program, zpívali jsme písně, vyměňovali si překlady."
Dne 3. února 1975 bylo jedno takové přátelské setkání na faře České církve evangelické v Libštátě rozehnáno na pokyn církevního tajemníka Veřejnou bezpečností. Evangelický farář bez souhlasu Miloš Rejchrt zaslal stížnost na Okresní oddělení SNB v České Lípě a dopis synodu (vedení) Československé církve evangelické.
„Na setkání synodu jsme se shromáždili na galerii a čekali jsme, jestli se někdo ozve na naši obranu. Jenže vedení církve nikdy neopustilo postoj, který jsem zažil už na fakultě. Působit v rámci možností, nepsat dopisy, že chceme více svobod, neuvádět církev do nebezpečí."
Jen osm měsíců
V březnu roku 1976 se utáhla smyčka kolem svobodomyslných hudebníků, 17. a 18. března všechny undergroundové hudebníky zatkla Veřejná bezpečnost. „Všichni jsme skončili na Ruzyni, přišel vyšetřovatel s obviněním z podvracení republiky, za což bylo až šest let. Po nějaké době jsme zůstali ve vězení jen já, Jirous, Zajíček. Plastiky pustili – až na Brabence, kterej hrál na saxofon a nic neříkal.“
Na podporu vězněných hudebníků se zvedla velká vlna solidarity, jejich právo na svobodnou tvorbu podporovaly uznávané osobnosti doma i v zahraničí. „Režim se tý solidarity zalekl a změnili to z podvracení republiky na výtržnictví, místo horní sazby šest let jen dva roky. Nakonec jsme s Vráťou dostali to, co jsme si už odseděli ve vazbě – osm měsíců, Jirous a Zajíček seděli ještě několik měsíců navíc."
Sváťa Karásek vzpomínal na to, jak jejich proces spojil opozici. "Na soud se sjely různý typy – máničky, evangelíci, katolíci, intelektuálové, básníci, spisovatelé, na tý chodbě se potkávali, podávali si ruce, seznamovali se ti, co žili osamoceně v horách nebo na chalupách. Když nás pustili, jeli jsme s Vráťou za Havlem na Hrádeček, abychom mu poděkovali. A on, že musíme i dál držet při sobě. Pak sepsali Chartu a já ji před koncem roku 76 podepsal v Ječný u Němců."
Po podpisu následovala policejní represe. „Žili jsme v domečku v Košířích, žili tam také Jirous s ženou Juliánou. Já jsem v té době myl okna. Asi 12krát jsem byl krátce ve vyšetřovací vazbě, vždycky přišli k nám domů, všechno vyházeli, na čtyři dny mě odvezli. Jednou nás odvezli oba, i ženu, ona to nesla hůř než já, já jsem z toho měl po čase srandu, tehdy nás ještě nebili, ale bylo to otravný."
Přišel i trest Československé evangelické církve. „Faráři, kteří podepsali Chartu, dostali důtku, že jsme církev svým osobním postojem uvedli do nebezpečí. Osobně se na nás nezlobili, bylo to jako táta se synem, neblbni, nebo nás zničíš, museli nás veřejně potrestat. V církvi byl stále živý ten zážitek z padesátých let, takže se nechtěli veřejně angažovat. Odpor proti režimu byl tajná práce.“
Oběť Asanace
Tlak ze strany StB se stupňoval a Svatopluk Karásek nakonec přijal nabídku a v rámci akce Asanace se vystěhoval do Rakouska. „Prostě jsem tomu tlaku podlehl a řekl jsem, že jedeme. Jeli jsme do Vídně s Londýnem a třemi dětmi. Martin Jirous nadával jako špaček. Já to uznávám, člověk není pořád vítězem, bylo by správný zůstat.“
Po vlídném přijetí v Rakousku dostal nabídku dělat faráře do Švýcarska. „Po půl roce jazykových kurzů jsem začal kázat v Bonstettenu u Curychu. Velmi dobře nás tam přijali, žili jsme se sborem a byla to hezká léta, oni byli nadšení, že nás mají."
Sametová revoluce ho zastihla u velkého sboru v Hönggu, kde působil jako jeden ze čtyř farářů. Následovala léta pendlování mezi Švýcarskem a Československem, protože manželka Stáňa provozovala ve Švýcarsku zavedenou lékařskou praxi a ani děti se nechtěly vrátit. Do Švýcarska nakonec dojížděl až do roku 1997, kdy jeho žena zemřela na mozkovou mrtvici.
Vrátil se sám do Prahy, stal se farářem u Salvátora, znovu se oženil a se svou druhou ženou Pavlou má dvě dcery. V roce 2010 prodělal cévní mozkovou příhodu, kterou na rozdíl od své první ženy přežil. Díky své víře, že se vše zlepší, se zotavil z částečného ochrnutí, kvůli kterému se musel naučit znovu mluvit. Zemřel 20. prosince 2020 ve věku 78 let.