Komunistický režim nenáviděl Otakar Raulím až do konce života. V roce 1949 poznal jeho zrůdnost ve smutně proslulém Domečku na Hradčanech, kde Státní bezpečnost vyslýchané krutě mučila.
Nelidským zacházením prošel také ve vězení, kam ho soud poslal na osmnáct let. Podle obžaloby vstoupil jako agent–chodec do služeb francouzské rozvědky.
V Leopoldově ho bachaři strčili za hájení práva vězňů na slušnou stravu mezi dráty do ostřelovacího pásma věznice. Když do něj vězni pronikli, strážní je bez výstrahy zastřelili. V obávaném prostoru smrti stál Raulím přes noc až do rána svlečený do půli těla.
„Klepal jsem se zimou a hlavně strachem. Noc byla nekonečná,“ řekl Otakar Raulím Janu Šebelkovi, který jeho osud zakomponoval do své knihy Liberecké příběhy vedle armádního generála a veterána od Tobruku a Dunkerque Stanislava Hněličky nebo Marty Kottové, dítěte z koncentračního tábora Terezín.
Otakar Raulím svěřil svůj příběh v roce 2009 také Paměti národa. Ani v tomto rozhovoru však neprozradil žádné detaily o své spolupráci s francouzskou rozvědkou.
„O své opravdové činnost jsem nikdy nemluvil ani s estébáky ani s nikým jiným,“ odůvodnil své mlčení Otakar Raulím. Patřil k prvním lidem ze současného Libereckého kraje odsouzeným komunistickou justicí za velezradu.
Za druhé světové války okusil i výslechy na gestapu, poněvadž dával vězňům v zajateckém táboře jídlo. „Nerad o tom mluvím, ale Němci se ke mně chovali lépe než estébáci,“ svěřil se Otakar Raulím Janu Šebelkovi. „Pro gestapo jsem házel občas chleba zajatcům a nechal se chytit. Tím to pro ně končilo. Žádné konspirace, to je ani nenapadlo.“
Žalobcem byl zámečník, z dělníka udělali soudce
Politické procesy v Liberci skončily v 50. letech více než šedesátkrát rozsudkem smrti nebo doživotním vězením. V řadě z nich rozhodovali o vině rychlokvašení soudci a žalobci, pro něž KSČ založila právnickou školu pro pracující.
Jedním z libereckých žalobců se po tomto pseudostudiu stal pomocný zřízenec Antonín Kosík. Další žalobce Adolf Pospíšil se vyšvihl z pozice zámečníka. Soudce Zdeněk Číhal, pozdější náměstek ministra spravedlnosti, byl dříve obyčejným dělníkem. Komunistická strana razila přesvědčení, že třídní (tedy proletářský) instinkt dokáže nahradit univerzitní právnické vzdělání.
Po Otakaru Raulímovi následovaly v rychlém sledu další oběti totalitní zvůle. V Liberci zkonstruoval komunistický režim v roce 1950 tři velké procesy, navazující na exemplární pražský soud s Miladou Horákovou. Staly se známé jako kauzy Emil Weiland a spol., Rudolf Škubal a spol. (Skupina Jana Roháče z Dubé) a Josef Záleský a spol. (skupina Dr. E. Beneš).
Otakar Raulím byl nejen jedním z prvních potrestaných odpůrců totality z Libereckého kraje, ale i člověkem, s nímž si před zatčením krutě pohrála náhoda.
Opil se a slíbil dívkám kulomet. Jedna byla dcerou konfidenta StB
Otakar Raulím, narozený v roce 1924, pracoval pro Francouze jako agent–chodec v době své vojenské služby. U hranice s Německem dělal spojaře a často ji přecházel. V roce 1949 tam ještě nestály drátěné zátarasy. V německém Řezně, sto kilometrů od hranic, strávil třeba i celý víkend. Když byl jako voják na opušťáku doma, šel s kamarádem na taneční zábavu do hotelu Praha v Jablonci nad Nisou.
„Otakar Raulím nepil alkohol, ale seznámil se se dvěma dívkami a dal si dvě skleničky vína. Druhý den si na nic nepamatoval. Až u výslechu se dozvěděl, že se ho jedna slečna ptala, jestli by jí nemohl poslat nějakou vysílačku, když je na vojně u spojařů. Odpověděl jí, že klidně dvě. Druhá slečna pak vyzvídala, jestli by pro ni nebyla nějaká pistolka. Otakar Raulím jí v opilosti slíbil kulomet,“ popsal ve své knize Jan Šebelka.
Jedna z dívek byla dcerou Jiřího Daneše-Hradeckého, konfidenta StB. Ten se vydával za odbojáře, který seskočil na území Československa padákem z letadla vyslaného z Anglie.
„Jeho holka mu o mně řekla. Daneš-Hradecký mě připsal na svůj seznam, jako že kdyby k něčemu došlo, tak bych sehnal zbraně a vysílačky,“ řekl Otakar Raulím Janu Šebelkovi. Trest si vyslechl v procesu se skupinou Emil Weiland a spol., kde padly dva rozsudky smrti.
Bachař hodil mezi vězně pistoli, aby postříleli komunisty
Agent StB, provokatér Daneš-Hradecký dopadl špatně. Členové odbojové skupiny, do níž pronikl, ho odhalili a před svým zatčením ho v Lužických horách zastřelil Bedřich Judytka.
„Někteří členové skupiny brali situaci v zemi jako občanskou válku,“ uvedla ve své práci Kateřina Portmann z katedry historie Technické univerzity Liberec. „Je otázkou, jestli je jejich jednání ospravedlnitelné.“
Bedřicha Judytku a Bohuslava Houfka odsoudili v Liberci za vraždu Hradeckého-Daneše k trestu smrti. Otakar Raulím obdržel v procesu se skupinou Emil Weiland a spol. za velezradu 18 let v žaláři.
Jeho první vězeňskou štací byl Pankrác. Nikdy nezapomněl na setkání s neobyčejným bachařem Pospíšilem na pražském Pankráci.
„K některým těm lidem měl člověk úctu. Pospíšil se ale jednou namazal,“ prozradil Otakar Raulím Paměti národa. „Museli jsme ho držet, hodil nám totiž pistoli a řekl: ‚Běžte a postřílejte ty kurvy komunistický.‘ Samozřejmě jsme museli něco udělat, aby to nevyšlo najevo. My jsme ho zavřeli na záchodě, aby vystřízlivěl. Stejně ho pak ale někdo prásknul a dostal dvanáct roků.“
V Leopoldově si připadal jak na univerzitě
Z Pankráce putoval Otakar Raulím do Valdic a mluvil o nich jako o dobrém vězení. Pracoval tam jako vedoucí sušárny dřeva. Neuváženě ale přeložil německý leták narafičený na úložišti dřeva.
Druhý den ho bachaři zavřeli na samotce a dávky potravin mu snížili na polovinu. Zanedlouho eskortovali Otakara Raulíma do věznice v Leopoldově s velmi přísným režimem. Tam dral ve velkých sálech peří s ostatními „mukly“. Hovořil o nich jako o elitě národa.
„U stolu s námi seděli samí chytří lidé, vysokoškolští profesoři, duchovní a pro nás mladé kluky byli jako zjevení,“ řekl Otakar Raulím v rozhovoru s Janem Šebelkou.
„Nezapomenu na semináře monsignora Šrámka, profesora Novotného a dalších. Zcela mimoděk jsme absolvovali kurzy historie, filosofie, dějin umění. Ostatně spisovatel Jiří Stránský říká, že kdo strávil v Leopoldově tři až pět let, měl by mít automaticky doktorát z filosofie a politologie.“
Průjmová epidemie a jeden záchod
V obávané slovenské káznici však Otakar Raulím nezažil jen stínovou univerzitu se zavřenými intelektuály. V roce 1956 zle doplatil na takzvanou nudlovou stávku. Trestanci totiž dostali dvakrát k jídlu zapařené nudle a postihly je těžké průjmy a vysoké horečky.
„Představte si cimru, na které bydlí čtyřicet lidí, a je tam jen jeden záchod se šlapkami,“ vzpomínal Otakar Raulím. „Na něj se stály obrovské fronty. Všechno bylo podělané, na cimře příšerný puch. Muklové si stěžovali, a tak k nám jednou v noci vlítla nějaká komise se psy a dozorci se zbraněmi. Vystoupil jsem a přednesl požadavky, o nichž se pořád mluvilo nahlas. V tu chvíli jsem měl pouta na rukou a koule na nohou.“
Potom vyhnali Otakara Raulíma mezi dráty do ostřelovacího pásma a nechali ho tam stát spoře oděného až do rána.
Díky Basprojektu sklízeli komunisté medaile na EXPO v Bruselu
Po sedmi letech přišly lepší roky. Otakara Raulíma přemístili do věznice, kde odsouzení pracovali pro Agrostroj Pelhřimov. Poté ho poslali do Opavy do jednoho ze tří zařízení technického útvaru ministerstva vnitra, jemuž se přezdívalo Basprojekt.
„Komunisté tam shromažďovali mozky, které se dostaly do vězení, což už dělali Hitler a Stalin,“ konstatoval Otakar Raulím. „O co šlo? Uvedu příklad. Na Světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu získala Československá republika sedm zlatých medailí. Z toho jich pět pocházelo z rýsovacích prken Basprojektu.“
V Opavě byl podle Otakara Raulíma mnohem příjemnější kriminál než v Leopoldově. „Tam už to bylo úplně volné. V kantýně jsem si mohl koupit, co jsem chtěl. K dispozici byly jakékoliv noviny a knihy. Chodil jsem na přednášky ze statiky. Vydělával jsem tolik peněz, že jsem je posílal bratrovi, abych nějaké měl, až se vrátím domů. Přiznávám, že druhých sedm roků jsem měl fešácký kriminál. Měl jsem v tom neštěstí v životě i neuvěřitelnou kliku.“
Zavřeli ji ve smutečních šatech
O fešáckém kriminálu si naopak mohla nechat zdát Růžena Košková-Krásná, další odsouzená z libereckých odstrašujících procesů s nepřáteli komunistické strany, která za velezradu dostala 22 let.
Po strastiplném sedmiměsíčním pobytu ve vazbě si odpykala deset let v pardubickém ženském žaláři. Její velezrada spočívala v tom, že chtěla rozšiřovat letáky proti komunistické zvůli a bavit se s lidmi o problémech v totalitním Československu.
Růženu Koškovou Státní bezpečnost zatkla v sedmadvaceti letech. Když ozbrojená tajná policie odváděla Koškovou před Vánoci 1949 z její kanceláře, měla na sobě černé šaty. Držela totiž smutek za svého zesnulého otce.
Stejné černé šaty nosila celých sedm měsíců, kdy čekala na soud v liberecké vazební věznici. První týden se ani nesměla omýt a vyzout si boty. Od vyšetřovatele dostala pěstí takovou ránu, že utrpěla zlomeninu sanice. Prasklo jí rovněž zubní patro.
V roce 2004 svěřila Růžena Košková svůj osud historičce Kateřině Portmann. Bylo jí přes osmdesát let. Vzpomínala na proces v sále libereckých Lidových sadů, kde publikum tvořili hlavně dělníci a příslušníci SNB.
„Ukazovali nám svou nenávist. Házeli po nás matičky a šroubky. Noc před vynesením rozsudku jsme strávili v předsálí.“
V pardubickém vězení obdržela Růžena Košková devět kázeňských trestů. Držela se svých názorů, že komunistické Československo potlačuje lidská práva a svobody. V roce 1954 stála v čele hladovky vězeňkyň. Kromě lepší stravy, mýdla a novin požadovaly ženy rovněž vložky. Žádné totiž nedostávaly, a pokud místo nich použily během menstruace kousky prostěradla, dočkaly se trestu. Menstruační vložky si politické vězeňkyně nakonec vybojovaly, ale jen tři na celý menstruační cyklus.
Další kázeňský trest obdržela Růžena Košková poté, co ušila spoluvězeňkyni tajně podprsenku a bachař na to přišel. Do korekce – takzvané díry – šla Košková i za to, že vynadala bachařovi, který nechtěl zavolat lékařku pro spoluvězeňkyni Fráňu Zemínovou postiženou infarktem.
Nechtěla mít děti. Bála se, co by s nimi bylo
Ve vězení musely ženy spát s rukama na dece. Pokud je schovaly pod ni, bachaři je probudili. Politické vězeňkyně nechápaly proč. Až po čase se od žalářovaných prostitutek dozvěděly, že nařízení o rukách nad dekou platí, aby nemohly masturbovat.
Na otázku, oč ji vězení připravilo, Růžena Košková Kateřině Portmann odpověděla: „Vzalo mně spánek. Od doby zatčení jsem se pořádně nevyspala. Kamkoli jdu, beru si s sebou kousek chleba. V base jsme ho dostávali jenom sto dvacet pět gramů na den. Měla jsme věčný hlad a kousek chleba jsem si vždycky schovávala na večer.“
Růžena Košková opustila žalář v roce 1960 na amnestii prezidenta Antonína Novotného. Na svobodu se dostala jako sedmatřicetiletá. Rozhodla se být bezdětná. Mít děti jí připadalo nezodpovědné, poněvadž nevěděla, jak by s ní i s nimi naložil krutý komunistický režim.
Státní bezpečnost ji dál sledovala stejně jako všechny ostatní vězně propuštěné na amnestii. „Za protikomunistické výroky se ocitla znovu před soudem v roce 1966, kdy už začínalo Pražské jaro, obrodný demokratizační proces v socialistickém Československu. Soudce ji ale zprostil obžaloby. V opačném případě by jí musel připočíst k trestu dalších více než deset let prominutých díky amnestii prezidenta Novotného,“ konstatovala Kateřina Portmann.
Amnestie jako podmínečné propuštění
Amnestie prezidenta Novotného pomohla z vězení také libereckému politickému vězni Emilu Weilandovi. Do jeho skupiny zařadila Státní bezpečnost před procesem v roce 1950 také dva továrníky, bývalé četníky a policisty nebo spisovatelku Antonii Svobodovou.
Emil Weiland si vyslechl trest doživotí stejně jako další čtyři členové skupiny. Devět dalších potrestal soudce patnácti až dvaceti lety vězení. Také Emil Weiland opustil vězení v roce 1960 po Novotného amnestii za podmínky, že se nedopustí v dalších 10 letech trestného činu. Za rok ho ale komunistický soud poslal za mříže na další čtyři roky a připočetl mu prominuté roky, celkem čekalo Emila Weilanda ve vězení ještě patnáct let. V roce 1964 byl propuštěn ze zdravotních důvodů.
Bývalý agent-chodec pomáhal potomkům sedláků k zabavenému majetku
V Liberci zosnoval komunistický režim rovněž procesy proti kulakům. Při takzvané akci Kluky si vyslechlo rozsudky 36 lidí, Josef Dresler a Jan Vepřík putovali za mříže na doživotí.
Cílem akce Kluky bylo zdiskreditovat sedláky, kteří odmítali vstoupit do Jednotných zemědělských družstev, a připravit je o velké majetky. Mnoha sedláků si venkovský lid vážil, a tak dělali starosty, což komunistickému režimu vadilo.
„Lidem, jimž totalitní režim zabavil během kolektivizace zemědělství jejich hospodářství, pomáhal po roce 1989 k návratu majetku bývalý agent-chodec Otakar Raulím. Dlouho dělal předsedu liberecké pobočky Konfederace politických vězňů,“ poznamenal Jan Šebelka.
Nezlomená sociální demokratka dostala doživotí. V kriminále zemřela
Procesy ze začátku padesátých let dopadly rovněž na sociální demokraty, kteří se nesmířili se sloučením ČSSD s KSČ v roce 1948. Josef Veverka z Liberce a Elfrída Geigerová z Tanvaldu dostali u soudu doživotí. Elfrída Geigerová zemřela v roce 1956 ve vězení.
Veverku, předválečného redaktora Ještědského obzoru a poválečného šéfredaktora Stráže severu, věznili za druhé světové války nacisté. Před ní v Liberci vystupoval proti Konradu Henleinovi.
Po válce se stal poslancem za ČSSD a zařadil se mezi politickou a intelektuální elitu Československé republiky. Komunistické vězení opustil Veverka až v roce 1964 na zásah britské levicově zaměřené labouristické strany.
Šla tajně do Saska za matkou. Soud ji poslal na 16 let do vězení
O bezcitnosti komunistického režimu svědčí osud Elvíry Tandlerové. V roce 1947 zůstala v Liberci sama jako sedmnáctiletá dívka, když její matka a babička musely Československo opustit při odsunu sudetských Němců.
V roce 1953 ji soud potrestal 16 lety vězení za to, že tajně překročila hranice, aby se v Sasku setkala s matkou. Nepovolená návštěva cizí země se tehdy rovnala velezradě.
O šílené době v první polovině 50. let 20. století svědčí proces se skupinou, jež se v Liberci zabývala okultními vědami. Při jedné seanci zazněla slova, že do komunistického prezidenta Klementa Gottwalda vstoupil duch zrádného Miloty z Dědic (dávala se mu za vinu porážka krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli). Jejich autorka strávila ve vězení čtyři roky.