Ve středu 2. května 1945 v půl osmé večer uslyšeli obyvatelé vysočinských vesnic Pustá Kamenice a Čachnov ohlušující výbuch. V nedalekém lese Pekelci najel vlak plný německých vojáků na nálož, kterou tam připravili sovětští partyzáni.
Zvědavce z okolí, kteří se na místo přišli podívat, Němci chytili a zavraždili. Vojáci pak také stříleli z kulometů do Kamenice. Pět zabitých vesničanů připomíná pomník stojící v lese poblíž dnes už málo používané železniční trati.
Vstal, došel ke dveřím a skácel se
Jednou z obětí se stal i Jan Mareš. Zbloudilá kulka prolétla skrz chalupu, kde seděl u okna. Jeho synovec Josef Mareš je dnes jedním z mála pamětníků, který může o tehdejších událostech podat svědectví. Rodina Marešových žila v Pusté Kamenici v menším domku u potoka. Onoho osudného květnového dne roku 1945 se tak jako ostatní vesničané chystal Josef chystal do kostela. "Ruský partyzán se schoval v křoví u sousedů. Všichni byli vyplašení. Strýce zabila náhodná kulka přímo před očima jeho dětí, které s ním seděly u stolu. Ještě prý vstal, došel ke dveřím a skácel se," vyprávěl o skonu svého strýce Josef Mareš.
A dodnes si pamatuje i další drastický příběh ze stejného dne. Němci zabili i místního řezníka, který se vydal na místo exploze: "On se tam šel jen podívat, co se stalo. A vojáci ho zohavili a zabili. Nedlouho před tím se přitom vrátil z koncentráku, kam ho zavřeli snad kvůli nějaké šmelině. Po válce se jeho smrt vyšetřovala ale to víte, všichni Němci už byli pryč," dodává pamětník.
Jak popisuje událost skutečská kronika:
"Měli 3 mrtvé a 18 raněných. Lidi, které postihli poblíže, přivedli k vozům. Václav Hvězda z Čachnova (bydlil na pile) a jeho 15letý synovec Jiří Pospíšil šli do Pusté Kamenice na májovou pobožnost. Stali se podezřelými, že měli zablácené boty. Prosili velmi, aby je nechali, ale Němci je zastřelili. Třiatřicetiletý řezník v Pusté Kamenici Ladislav Sodomka byl přiveden, vyloupli mu oči, zohavili ho a pak zastřelili. Se Sodomkou se běžel na příhodu podívat Jaroslav Dostál z Čachnova. Tyto lidi po nějaké chvíli od vlaku pustili a na louce je zastřelili, jako by na útěku."
Rodina Josefa Mareše pak zažívala těžké chvíle i po nástupu komunismu Vlastnili totiž tří hektarová pole, které komunisté znárodnili. "Nikdo tady z vesnice nechtěl do družstva. Furt se jen schůzovalo. Přijížděli chlapi z kraje a přemlouvali nás, abychom založili JZD. Táta mi umřel. Na práci jsme byli jen já a maminka. Každý raději ze zemědělství utekl," říká Josef Mareš, který pětatřicet let pracoval v nedaleké Poličce jako železniční výhybkář.
Když přijeli Sověti, raději jsem emigroval
Na výbuch v lese Pekelec pro Paměť národa vzpomínal i Čestmír Vaško z nedaleké Krouny. "Slyšel jsem výbuch a střílení. Němci pročesávali les, ale to už partyzáni utekli. Byla tma, takže vojáci se postříleli navzájem," popisuje Čestmír Vaško události z května roku 1945.
I on pak v kraji zažil kolektivizaci, ale z poněkud jiné pepspektivy, nežli Josef Mareš. Stal se předsedou jednotného zemědělského družstva (JZD) a vstoupil do komunistické strany. "Stále mi někdo něco vyčítal. Třeba že jsme nestihli sklidit len. Za všechno jsem mohl jenom já. To bylo k nevydržení. Tak jsem to položil a šel do Prahy," říká Čestmír Vaško, který nakonec v roce 1968 nastoupil do pražského podniku Průzkum půd.
Naplno prožíval uvolnění během Pražského jara: "Všichni jsme věřili v komunismus s lidskou tváří. Když pak přijely sovětské tanky, odmítl jsem prohlásit, že jsem byl pomýlený," říká Vaško, který se nakonec po okupaci rozhodl emigrovat do západní Evropy. Koupil si lístek s Čedokem, kterému se prý říkalo emigrační, a zůstal v západním Německu. Doma nechal ženu a čtyři děti: "Byli jsme s manželkou v krizi, přemlouval jsem ji, ať jede se mnou, ale nechtěla."
Vaško doufal, že jim komunisté dovolí cestovat. Jakmile pochopil, jak se mýlil, začal plánovat návrat. Zatím ve Stuttgartu vstoupil jako civilní zaměstnanec do služeb americké armády u ženijního útvaru: "Opravoval jsem topení v kasárnách, sepisoval nosnost německých mostů. CIA pochopitelně zajímalo, co vím o československé armádě. Když jsem jim řekl, že jsem tam sloužil před 13 roky, smáli se, že to už je jaksi passé," vypráví Vaško, který se nakonec 11. srpna 1977 vrátil zpátky do komunistického Československa za rodinou.
Dostal příslib okresního chrudimského soudu, že nebude potrestán. Na to ale StB nedbala. "Asi čtrnáctkrát jsem musel na výslech. Vždycky se ptali: ´Rodné příjmení vaší matky!´ To jsme se pak s mukly smáli, takhle začínali vždycky. Sepsali 1 176 stran o mé údajné špionáži a dostal jsem čtyři a půl roku vězení," dodává Čestmír Vaško.
