Nejvíc nás zajímalo, kdy odejdou Sověti, vzpomínají lidé z posádkových měst

„V něčem byli směšní, v něčem z nich šel strach,“ vzpomíná na okupační armádu ve Frenštátu pod Radhoštěm Alois Jaroš. „Byli to lidé, kteří nevěděli, do čeho jdou,“ uvažuje a zamýšlí se nad tím, že kulturní šok přinesla okupace nejen místním, ale i Sovětům. „Život těch řadových vojáčků musel být děsivý. Důstojník šel do města, za ním pochodovali dva nosiči nákupů a vykulovali oči, jak to tady vypadá.“

Rudý prapor po čase vybledl

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a poté, co československý parlament v říjnu téhož roku legalizoval „dočasný pobyt“ sovětských vojsk, se Sověti začali rozmisťovat po celé republice. Právě ve Frenštátu v podhůří Beskyd vznikla jedna z prvních sovětských posádek u nás. Protiletadlová obrana a tankisté sovětské Střední skupiny vojsk sem dorazili během tří dnů v lednu 1969. Tak jako i jinde obsadili Sověti vojenské objekty, které do té doby využívala Československá lidová armáda. Ta musela z Frenštátu odejít a z bývalých československých kasáren se stalo de facto cizí území.

Sověti neposkytovali československému vedení údaje o činnosti svých vojsk, takže přesné počty vojáků jsou známy až ze závěrečného období okupace. Ve zhruba desetitisícovém Frenštátu jich však zřejmě pobývaly tři až čtyři tisíce – včetně civilních zaměstnanců a rodinných příslušníků vojáků z povolání. Právě s důstojníky a jejich rodinami přicházeli obyvatelé Frenštátu do styku nejčastěji. S obyčejnými vojáky, kteří si v Československu plnili povinnou vojenskou službu a pohyb mimo posádky měli zakázaný, se mohli setkat jen během pracovních brigád a oficiálních „družeb“ vojáků s občany.

Podle Aloise Jaroše sovětské vedení velmi dobře vědělo, proč běžné vojáky drží v kasárnách a neumožňuje jim neformální styk s místními. „Ty pluky se střídaly. Když přijel nový, vyvěsil se prapor. Byl ostře rudý. Za půl roku, co tady byli, vybledl. Ve Frenštátě se říkal takový fórek, že ten prapor odráží smýšlení armády. Po čase, co tady vojáci byli, začali uvažovat, jestli je v pořádku, že si tady žijeme lépe než oni doma, a tak je odveleli zpět do Ruska a přišel nový pluk s krásným červeným praporem a červeným přesvědčením,“ říká Alois Jaroš.

Chtěli z nás mít další sovětskou republiku

„Ve městě docházelo ke konfliktům,“ tvrdí Dalibor Norský, další pamětník z Frenštátu pod Radhoštěm a také člověk, který se po sametové revoluci zasloužil o to, že právě odsud nezvaní hosté odjeli jako úplně první z celé východní Evropy. Obzvlášt v počátcích okupace podle něho byly vztahy napjaté. Když sovětští důstojníci přišli do hospody a pověsili si kabáty, stávalo se, že jim někdo tajně ustřihl cíp. „Často se s nimi místní poprali. Protože vojáci se v hospodě rozvalovali, měli plno peněz.“

Jen málokdo v nich neviděl okupační vojáky. K morálnímu rozměru sovětské přítomnosti se přidávaly averze z každodenního soužití. Nelibě nesli obyvatelé Frenštátu třeba to, že důstojníci a jejich rodiny vykupovali nedostatkové zboží v místních obchodech.

Nedostupné bylo i bydlení. Zatímco mladé české rodiny na přidělení bytu čekaly mnohdy marně, většinu frenštátského sídliště v 70. a 80. letech obývali Sověti. „Z devadesáti procent bylo vše obsazeno Rusákama. Byty, ve kterých žili, se poznaly podle toho, že v oknech neměly záclony. Vymínili si ale, že v každém paneláku musí žít i nějaká česká rodina. Kvůli atentátům. Chránili se tak. Říkali, že když je tam česká rodina, nikdo na ten dům nehodí granát. Oni si tak představovali tu naši kontrarevoluci,“ vypráví Norský.

V objektu kasáren vznikla i škola pro děti vojáků. Posádka se také účastnila kulturních a společenských akcí ve městě. „Snažili se asimilovat, to jo. Však měli za úkol vytvořit z nás další sovětskou republiku,“ podotýká pamětník a dodává, že také někteří z místních se časem naučili, jak přítomnosti cizích vojáků využívat ve svůj prospěch. Začali provozovat to, co Dalibor Norský nazývá hospodářskou kolaborací. „Když Rusáci jeli domů na dovolenou, vozili sem ledničky a různé elektrospotřebiče, které tady nebyly. Vozili to ve velkém a místní to od nich kupovali.“

Vojáci utekli na pivo, dostali dávku samopalem

Že se našli lidé, kteří se Sověty rádi kšeftovali, dosvědčuje i Petr Kadaník, který popisuje normalizační realitu v Mladé Boleslavi – dalším z měst, kde po roce 1968 zněla ruština. Také z Boleslavi, která byla posádkovým městem už za první republiky, musela československá armáda odejít (útvar byl převelen na Slovensko) a do vojenských objektů se nastěhovali Sověti. Přímo v kasárnách si Rusové otevřeli obchod, kam měli přístup i Češi. „Tam byly krásné ceny! Nízké,“ podotýká Kadaník s tím, že mnozí jeho spoluobčané v obchodě rádi nakupovali. „Já bych tam nešel. Normální Boleslavák se s nimi nebavil. A už vůbec ne kamarádil. Ale byla sorta lidí – bývalých funkcionářů – kteří se s nimi navštěvovali.“

Sověti podle něho v Boleslavi prosluli především bezohlednou jízdou po českých silnicích. Spoléhali na své obří vojenské náklaďáky, které měly kola větší než člověk, a v nichž by srážku s osobním automobilem – říká Kadaník – skoro ani nepocítili. „Každý den byla nějaká nehoda, Boleslaváci si zvykli, že značka ‚dej přednost v jízdě‘ pro Rusy nemá význam, oni to nerespektovali. Takže kdykoliv jste vjel na jakoukoli křižovatku, musel jste počítat s tím, že vám tam někdo vjede.” 

Jeho osobně ale nejvíc zarážel přístup Sovětů ke svým vlastním lidem. „Ti oficíři měli poměrně dobrý život, ti tam měli i rodiny, postavili si tam dva věžáky, měli to dobré. Ale ti obyčejní vojáci tam byli jako ve vězení, byli tam zamčení, vycházky neměli, museli být jen v prostoru kasáren.“ Ve městě se tradovala historka o útěku dvou či tří řadových vojáků z kasáren do hospody U Tetřeva. „To bylo asi dvě stě metrů. A jela ruská patrola, zahlídli je – a ne aby je zastavili, oni do nich prostě pustili dávku ze samopalu,” vypráví Petr Kadaník.

O drsném potrestání nepovolené vycházky se místní dozvěděli i díky tomu, že Sověti při zásahu prostříleli několik zaparkovaných aut. „Když já jsem byl na vojně, taky jsme občas šli bez propustky do hospody za plotem,“ říká Petr Kadaník. „Ale aby nás za to někdo zastřelil? To by mě v životě nenapadlo!“

Jen aby už byli pryč!

Jednání o stažení sovětských vojsk, ke kterému otevřela dveře sametová revoluce a také reformistická politika sovětského vůdce Michaila Gorbačova, začala už v lednu 1990. Dne 26. února 1990 se Havel s Gorbačovem sešli v Moskvě k závěrečnému projednání podmínek odsunu. Mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z Československa pak podepsali ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze. Během šestnácti měsíců bylo z našeho území přepraveno ohromné množství vojenské techniky a také více než 110 000 vojáků, jejich rodinných příslušníků a civilních zaměstnanců. Poslední sovětský vojenský transport opustil zemi 21. června 1991. Ten první odjel shodou okolností už v den podepsání dohody – 26. února 1990 z Frenštátu pod Radhoštěm. Velkou zásluhu na tom měl Dalibor Norský. 

Ten koncem 80. let pracoval ve Frenštátu jako vedoucí chemické čistírny. V listopadu 1989 spoluzakládal místní Občanské fórum a poté, co zástupci OF převzali moc na radnici, si s kolegy stanovil jako prioritu co nejrychlejší odchod Sovětů. Přes výzvu v rozhlase a tisku už v prosinci 1989 navázal kontakt s velitelem sovětského pluku. Ten byl podle něho srozuměn s tím, že došlo k převratu, nechal si vysvětlit, že město má nové představitele a Norský je jeden z nich. „Mluvili jsme o tom, že odsun sovětských vojsk z východní Evropy je daný, že je už ujednán Gorbačovem na mezinárodní úrovni. Dohodli jsme schůzku s novým vedením města. On chtěl, abychom se sešli v kasárnách, já trval na tom, že má jejich delegace přijít na radnici. Tak souhlasil,“ popisuje Norský.

První jednání na frenštátském městském úřadě proběhla v lednu 1990. Schůzek bylo několik, časem se Norský podíval i do objektů obývaných sovětskou posádkou.

Stále ho trápila vzpomínka na rok 1968, bál se, aby Sověti demokratizační vývoj ve východní Evropě ještě nezvrátili. 

Udělali jsme si to po frenštátsku

Sověti byli jednání otevření, ale bylo jasné, že se v Československu budou snažit zůstat co nejdéle. „Pro ně Československo byla Amerika,“ poznamenává Norský. „Jim se odsud nechtělo, a my zase chtěli, aby vypadli co nejdřív. Takže to šlo ztuha.“ Intenzivně jednal třeba s velitelem protiletadlového pluku Vladimirem Smirnovem. „Pak už jsme si i tykali. On řekl: ‚Dalibore, to nepůjde, máme mnoho techniky, potřebujeme mnoho času.‘ Já na to, že mezinárodní situace jasně určuje, že musejí odejít. A tak pořád dokola.“

Pomohl nápad, který mu prý bleskl hlavou při jednom z jednání. Upozornil sovětské velitele, že z východní Evropy budou zakrátko odcházet stovky tisíc vojáků nejen z Československa. „A ať si uvědomí, že ve výhodě budou ti, kteří se vrátí nejdřív. Pro ty budou místa v kasárnách, byty – ale co ti další? Ti skončí někde v poli ve stanech. Na to slyšel. Zamyslel se, koukal po těch druhých. Zabralo to. Potom už to šlo.“

Tak se stalo, že v době, kdy se na celostátní úrovni teprve rozbíhala jednání o odsunu, ve Frenštátu už měli skoro hotovo. Když proto přišla výzva z Prahy, aby se přihlásili zástupci měst, ve kterých jsou sovětské posádky, a oznámení, že se tvoří komise, která bude pracovat na jejich odsunu, frenštátské radnici se to příliš nehodilo. „Řekl jsem: ‚Tak my už je máme skoro na vagonech a teď začne jednat nějaká komise a vše se zpomalí,‘“ vzpomíná Norský na dopis podepsaný – jak si teprve zpětně dal do souvislostí – Michaelem Kocábem. Právě ten se později stal hlavní tváří smíšené parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk. „Musela to být obrovská práce zorganizovat to za celou republiku a věřím, že se pan Kocáb pak mohl cítit nedoceněný. Ale my to tehdy nemohli akceptovat,“ vysvětluje Norský, že ve Frenštátu se v této věci nechtěli spoléhat na stát a se Sověty raději jednali sami za sebe. „Pro nás bylo důležité, kdy odjede ta naše posádka, ta od nás. My si to udělali tak po našem, po frenštátsku.“

První vlak naložený vojáky a jejich technikou odjel z Frenštátu pod Radhoštěm 26. února 1990, ten poslední ani ne o měsíc později. „V kasárnách byla taková slavnost, velitelé tam nastoupili, loučili se s námi. Postavili si tam takovou tribunku a zvali mě, ať si tam stoupnu s nimi. Já si říkal: ‚To víte, s vámi budu na tribunce. Nikdy!‘“ V prvních svobodných komunálních volbách na podzim roku 1990 Dalibora Norského zvolili do městského zastupitelstva a dva roky – než odešel do důchodu – se věnoval zejména opravě bytů po sovětských rodinách.

Překvapilo ho, v jak špatném stavu se byty nacházely: „Všechno bylo rozbité, zničené. Charakteristické bylo, že stěny měli natřené rudou nebo tmavě hnědou barvou, případně olepené oranžovo-zelenou tapetou. Kasárna byla také v příšerném stavu. Měli tam obrovské cisterny plné benzinu, ten z nich prosakoval do země a protékal až do řeky Lubiny. Ta byla samé petrolejové oko,“ popisuje.

Natřít asfaltem a zakopat do země

Nepříjemné překvapení nad stavem budov i pozemků patří mezi nejčastěji zmiňované pocity z předávání sovětských prostor. „Byl to děs a hrůza. Zbořeniště domů, vyvrácené ploty, zarostlé zahrady. Působilo to velmi depresivně. Krajina byla poničená bezohledným cvičením ruských vojáků. Někde byly ustřílené vrchy stromů, jinde spáleniště po požárech, protože Rusové při cvičení nebrali ohled na to, jestli je zrovna sucho,“ říká například Jindřich Machala, který jako lesník Vojenských lesů a statků měl už před revolucí možnost navštívit vojenský újezd Libavá a počátkem 90. let se do Města Libavá přestěhoval. „Všude byla zakopána spousta nádrží na naftu nebo benzín. Natřeli to asfaltem a bez jakékoliv izolace zakopali do země. Ropné úniky byly běžné.“

Sanace znečištěné půdy si v 90. letech vyžádaly obrovské prostředky. Bohuslav Fencl, spoluzakladatel Občanského fóra ve Vysokém Mýtě a od roku 1990 starosta města, kde za normalizace sídlila skoro desetitisícová posádka, musel po odchodu Sovětů řešit situaci podobnou ropné havárii. V místech dnešního vysokomýtského autodromu měla Střední skupina sovětských vojsk centrální úložiště pohonných hmot, kam denně proudily cisterny s ropnými produkty. „Část toho prostoru už tenkrát využívala autoškola, takže jsme věděli, že tam vytéká rezavá voda, na které se dělají mastné fleky.“ Po revoluci nové vedení města požádalo armádu o provedení hydrogeologického průzkumu. Byť samotné nádrže Sověti při svém odchodu vykopali a odvezli, zhruba dvacet vrtů potvrdilo rozsáhlé znečištění.

„Začaly dekontaminační práce. Dělaly se tak, že se přehrnovala hlína a kropila se roztoky, které měly podpořit bakterie, jež se živí ropnými produkty,“ vysvětluje Fencl. Nákladným čištěním za pomoci sovětských i amerických technologií se nakonec podařilo zabezpečit zásoby podzemní vody, kterými vysokomýtsko oplývá. To ale až značnou dobu po revoluci.

Hrozící ekologická katastrofa tak byla palčivým tématem, které v revolučních časech rezonovalo mezi vysokomýtskými občany a přispívalo k tomu, že nechuť k Sovětům byla značná. Pouhá provozní zátěž, způsobená přítomností početné posádky, se koncem 80. let stávala nesnesitelnou – bez ohledu na její okupační charakter a morální rozměr celé věci. „Nejvíc nás zajímalo, kdy odejdou Sověti,“ shrnuje rozpoložení spoluobčanů Bohuslav Fencl.

Muzeum zemljanek znovu hostilo hudbu

Občanské fórum proto ve Vysokém Mýtě už v lednu 1990 uspořádalo první z řady demonstrací požadujících odchod sovětských vojáků. Ty se zaměřovaly postupně na různá dílčí témata, kromě odstranění ekologických škod  požadovaly například okamžité uvolnění domu na náměstí, kde sídlila sovětská komandatura („protože tam neustále vlál sovětský prapor a to jsme nesli těžce,“ komentuje Fencl) a také bývalé hudební školy, kterou Sověti po roce 1968 přeměnili na Muzeum bojové slávy.

„Uvnitř v hlavním sále byly udělané zemljanky, kam jezdily děti z celé republiky na školní výlety, aby viděly, jak se sovětští vojáci umí maskovat, jak umí bojovat a co vše dokážou, i když třeba nemají materiální vybavení,“ objasňuje Fencl účel muzea. Hudební škola měla nakonec štěstí, Sověti obednili štukované zdi dřevotřískou, takže interiér muzejní éru přežil bez vážné úhony. „Když jsme to odkryli a dali to do pořádku, první koncert jsem tam probrečel,“ uvedl k znovuotevření lidové školy umění. Neuměl si prý představit, že se podobná věc kdy podaří.

Po odchodu okupačních vojsk uspořádali v Mýtě den otevřených dveří všech bývalých sovětských kasáren. Lidé prý měli o prohlídku enormní zájem a byli překvapení, v jak nuzných podmínkách museli řadoví vojáci přežívat. „Jediné, co se našlo, bylo asi padesát různých saun. Protože kde bylo pohromadě pár důstojníků, tam okamžitě museli mít saunu. V kdejakém koutě byla kamna nebo kameny, které se polévaly. Ty břízy, které oni všude vysazovali, z těch si dělali košťata, kterými jednak zametali celá nádvoří v kasárnách a jednak je používali k tomu šlehání se v saunách.”

Pro porevoluční rozvoj města bylo důležité, že nové osazenstvo radnice brzy dosáhlo bezplatného převedení veškerého vojenského majetku na území Vysokého Mýta do vlastnictví města – což zdaleka nebylo samozřejmé. Vysokomýtští zpočátku doufali, že jim armáda pomůže objekty i ohlídat, aby nedocházelo k jejich další devastaci. Zabránit rozkrádání ze strany československých občanů se však ukázalo jako nemožné, nenechavců, kteří si odváželi radiátory, sporáky nebo dveře či okna, prý bylo příliš mnoho. „Nakonec jsme si uvědomili, že vlastně ani nemáme co hlídat. Že se to stejně všechno bude muset přebudovat na něco jiného.“ Snažili se udržet alespoň byty, opravit je a časem rozprodat či pronajmout – a to se do značné míry podařilo. „V současnosti můžeme být hrdí, že návštěvník města už si mnohdy ani neuvědomí, že je na území, kde dřív bývali jen vojáci,“ uzavírá Fencl.

Sovětská výzdoba jako memento pro budoucnost

S problémem, co si počít se sovětskými stavbami, které často neodpovídaly československým stavebním normám, se po revoluci potýkal i Petr Kadaník z Mladé Boleslavi. Ten se na odsunu místní posádky podílel z pozice kooptovaného místopředsedy národního výboru a později se stal náměstkem primátora. Kadaníka šokovala mimo jiné sovětská hygiena, ať už v podobě šachet, do nichž se v sovětských panelácích vyhazovaly odpadky, nebo nečištěných záchodů (balkánského typu), kde byly „seschlé hromady, které už ani nešly do otvoru spláchnout.“

V době, kdy se Kadaník stal členem dislokační komise pro dohled nad odsunem z Boleslavi, navštívil i jídelnu v sovětských kasárnách. „Pro nás to bylo něco nepředstavitelného. Byl tam ohromný smrad, musel jste dávat pozor, abyste neupadl, bylo to jak na ledě – mastnota, bláto,“ líčí svůj tehdejší dojem. A neblahé pocity v něm vyvolala i takzvaná „Síň tradic“, kterou vojáci zbudovali uprostřed kasárenského nádvoří. „Samozřejmě to odpovídalo té době. Ale zvlášť mě upoutala okna s namalovanými výjevy. Třeba sovětský tank s hvězdou a nad ním velký, azbukou psaný nápis ‚Na západ!‘ Když si člověk uvědomil, jak ta propaganda do nás ryla, že jsou jen obrannou armádou – tak tam se ukazovala dvojakost celého toho režimu,“ uvedl Kadaník s tím, že ho mrzí, že podobné připomínky se nezachovaly pro budoucnost.