„Činit dobro, to člověka dělá šťastným. Šťastný nemůže být člověk, když někomu ubližuje," říká Eduard Marek přezdívaný Hroznýš, kterého nacisté stíhali za pomoc Židům a komunisté za odbojovou činnost.
Narodil se na Žižkově 17. března 1917 a ke skautingu se dostal jako člen spolku ministrantů Legio Angelica, který se v roce 1934 připojil k Junáku. Zakladatel Legia angelica páter Klement skauting nejdříve odmítal, ale po náhodném setkání s náčelníkem maďarských skautů Tihamérem Tóthem ve vlaku svůj názor změnil.
„Páter říkal: ,Tam se odkládaj děti, když je rodina nechce mít, tak aby se jich zbavili, dají je ke skautům. To je samý courání po lesích.‘ A on říká: ,A viděl jste nějakej ten tábor?‘ A páter říká: „No, neviděl.‘ – ,Tak pojeďte se mnou,‘ řekl mu monsignor Tóth,“ popsal setkání Eduard Marek, který si říká Eda.
Páter Klement se pro skauting nadchl a Eda se stal v sedmnácti letech rovnou skautským rádcem. „Vedl jsem družinu asi dvanácti kluků na Žižkově. Byl jsem jen o rok starší než ostatní a musel jsem do rádcovských kurzů.“
Skautingu se věnoval do roku 1936, kdy nastoupil na vojnu k 1. leteckému pluku: „Šel jsem do poddůstojnické školy a pak jsem pracoval na pluku. Nejdříve v Praze, pak v Chebu a potom v Hradci Králové.“ Zde ho zastihla v září 1938 mobilizace a vzpomínal, že rozkaz k vyklizení pozic vojáci splnili s největším sebezapřením. Po demobilizaci se vrátil do Prahy a pracoval v otcově realitní kanceláři.
„Tatínek byl dobrodinec, staral se o žižkovské Židy a já jsem v tom pokračoval. Moje skautská i křesťanská zásada mi velela pomáhat. A nejvíc potřebovali pomoct lidé, kteří byli pronásledovaní. A to byli Židé,“ vyprávěl Eduard Marek, který židovské rodiny navštěvoval a podporoval finančně do února 1942, kdy mu přišlo předvolání na gestapo. Stanul před soudem, který ho shledal vinným ze zakázaného styku s Židy a odsoudil ho ke třem měsícům vězení.
Po propuštění přijal nabídku přítele, aby s ním vedl na Žižkově skautský oddíl pod Dělnickou tělovýchovnou jednotou v době zákazu skautského hnutí. Kontrolovali je pověřenci Kuratoria pro výchovu mládeže a Edův oddíl měl štěstí – dohlížel na něj bývalý skaut Josef Langhammer, který je kryl.
Na konci války se skauti zapojili do Pražského povstání především jako spojky, Eda předával zprávy mezi povstalci v Karlíně. Junák byl obnoven hned v květnu 1945 a v poválečném nadšení do něj vstoupilo čtvrt milionu členů. Eda založil na Žižkově středisko Pochodeň a popsal tehdejší atmosféru: „Každej si barvil svoje košile, poněvadž tenkrát nebylo nic. Přesto bylo velký nadšení. Středisko Pochodeň vždycky pochodovalo se třema rozpálenýma pochodněma vepředu, taková parádička po Žižkově.“
Sedm let v lágrech
Období svobody ale brzy skončilo komunistickým převratem v únoru 1948. Do vedení Junáka nastoupili komunisté, kteří měli pracovat na postupném zrušení skautské organizace v Československu. Eda i jeho žena se zapojili do protikomunistické odbojové skupiny „Dr. E. Beneš“. Chystali přechody hranic, pomáhali rodinám zatýkaných lidí, šířili letáky. Už na začátku roku 1949 je zatkla Státní bezpečnost a Eda putoval do vězení na 10 let, jeho žena Helena na 11 let a jejich tehdy pětiletý syn do dětského domova.
Z Pankráce už Marek zamířil do lágrů a věznic: „Jeli jsme na Horní Slavkov, tam jsem byl dva roky. Pak tři měsíce na Borech a z Borů na Jáchymov na Mariánskou.“
„Na Horním Slavkově jsme začali stavět nové šachty a budovat tábory. Stavěli jsme dřevěný baráky, museli jsme postavit i kulturní dům.“ Eda se ocitl v táboře Svatopluk, kde poměry podle něj byly ještě celkem snesitelné. Pamatuje si ale i šikanu: „Před Vánoci vždycky udělali prohlídku. Na Štědrý den bylo obyčejně plno sněhu. Všechny nás vyhnali na plac, asi tak šest set lidí. První dvě řady se musely svlíknout donaha a policajti prohlíželi šaty, jestli nemáme nějaký zbraně, alkohol nebo zakázanou literaturu. Pak následovaly další dvě řady. Ostatní policajti obsadili baráky, rozřezávali slamníky a podobně. To bylo vždycky před Vánocema.“
Zhruba po dvou letech ho čekal přesun do dalšího uranového lágru, ovšem přes věznici Bory: „Na cele jsem byl s vrahem Líbalem, který zabil manželku. Dal se k esesákům a potom k estébákům. Sloužil všem.“ Práci žádnou nevykonávali, a tak si každý hledal vlastní způsob, jak ubít čas: „Člověk si vycvičí paměť. V duchu jsem stavěl. Představoval jsem si, jak na Rohanském ostrově bude skautské středisko. Sehnal jsem si tužku a na toaletní papír si vše kreslil. Nákresy se mi podařilo propašovat až domů.“
Asi po třech měsících putoval zpět na Jáchymovsko do tábora Mariánská, kde ho čekala práce v třídírně rudy. Vězni holýma rukama z horniny vybírali smolinec a kameny. Smolinec se nakládal do bedniček, které putovaly na kontrolu, jestli obsahují dostatek rudy. Muklové se snažili míchat rudu s kameny tak, aby bednička sice prošla kontrolou, ale zároveň obsahovala rudy co nejméně: „Čistý smolinec jsme do Ruska neposílali. Každý týden jely dva vlaky – strašný množství.“
V lágru na Mariánské tajně skautovali. „I slib se tam skládal. Padly na to troje spodky. Jedny bílý, jedny červený a jedny modrý, abychom mohli slib skládat na vlajku. Ustřihly se kousky z kalhot, každej obětoval jeden, a sešily se. Když jsme přecházeli z Mariánský na důl Eva, chodilo se malým lesíkem. Tam jsme dokonce zapálili malej ohníček a u ohníčku se slib skládal.“
V Mariánské psal Eda také psal tajněl různé texty, hlavně pohádky pro syna Eduarda: „To už jsem pracoval v nabíječce sedm set metrů pod zemí. Nabíjel jsem akumulátory pro důlní lokomotivy. Když jsem měl hotovou práci, tak jsem si psal. Každý den kousek. Schoval jsem to do nepromokavého obalu a ukryl na chodbě za výdřevu. Když jsem vyfáral, dával jsem texty civilovi a ten je vynášel a posílal z Karlových Varů.“
Z vězení se dostal po sedmi letech, v roce 1956, na podmínku. „Dostal jsem možnost vybrat si zaměstnání: buď stavba, nebo doly. Dolů už jsem měl dost, tak jsem šel na stavbu. Udělal jsem si zednický výuční list.“ Útočiště našel u Pražského stavebního podniku, opět se věnoval skautingu, i když stále ilegálně.
Skautem navždy
V roce 1968 se podílel na obnově skautské organizace Junák, která za krátký čas nabrala neuvěřitelné množství členů. Během roku 1970 ale Junák potřetí ve své historii zanikl. Šlo ovšem pouze o zánik formální. Nadšení a masové hnutí v roce 1968 nešly škrtem pera zničit. Oddíly a střediska fungovaly ilegálně nebo pod hlavičkou různých organizací. Eda nadále komunikoval s lidmi ze středisek, navštěvoval akce a letní tábory „bývalých skautů“.
Tak uplynulo 20 let a přišel listopad roku 1989. Eduard Marek se s dalšími lidmi s pražského vedení a přípravného výboru Junáka sešel 30. listopadu 1989 v Žitné ulici v sále Pragovky. Tam byla svolána i veřejná schůze v Městské knihovně na 2. prosince 1989. Od tohoto data se počítá obnova českého skautingu, do které se ve svých dvaasedmdesáti letech tehdy zapojil.
„Pro mě je celoživotní práce skauting. A mám radost, že nás přibývá. Je nás přes 50 tisíc. Je to Boží požehnání – bez něho dál nepokročíme. Musíme se naučit děkovat, ne jenom prosit,“ říká Marek alias Hroznýš, který skautuje dodnes.
Je členem čestného Svojsíkova oddílu a Skautského oddílu Velena Fanderlíka, kde se potkávají skauti s podobným vězeňským osudem. Pyšní se mnoha vyznamenáními a medailemi, např. Junáckým křížem „Za vlast 1939–45“, Za službu vlasti, Medailí povstání 1945, Medailí „Zasloužilý bojovník“ (II. stupně), Řádem junácké lilie a mnoha dalšími.
S přáteli ze skautu oslavil 103. narozeniny kvůli pandemii se zpožděním v červnu a pozvánku na oslavu rozeslal sám e-mailem.