Jaké jsou postoje současné ruské společnosti? Jaká je situace tamních lidskoprávních aktivistů? Mluví o tom účastníci série besed, které v České republice pořádá sdružení Gulag.cz a česká pobočka sdružení Memorial.
Lidskoprávní organizace Memorial obdržela letos v říjnu Nobelovu cenu míru. Přesto je dnes v Rusku již zakázána. Doplatila na takzvaný zákon o zahraničních agentech, který má nevládním organizacím znemožnit financování ze zahraničních zdrojů. Před několika lety se Memorial v několika příspěvcích neoznačil jako „inoagent“ (inostrannyj neboli zahraniční agent) a musel zaplatit pokutu. V únoru letošního roku ruský Nejvyšší soud organizaci zrušil a nařídil ji zlikvidovat.
Někteří členové Memorialu nyní pořádají v České republice sérii besed spojených s předpremiérou dokumentárního filmu Strážci paměti. Turné bylo zahájeno koncem října na olomoucké Univerzitě Palackého. Kromě ní byla pořadatelem besedy i organizace Gulag.cz a česká odnož Memorialu vedená Štěpánem Černouškem. Po besedě jsem se setkal s ředitelem pobočky v Permu Robertem Latypovem a se členy moskevské pobočky Nikitou Lomakinem a Borisem Bělenkinem.
Na besedě mimo jiné zaznělo, že kdyby Memorial dostal Nobelovu cenu míru dříve, jeho likvidace by neproběhla tak rychle. Rusko je však dnes od západní společnosti silně izolované. Byla vůbec šance, že by Nobelova cena měla vliv na dění v zemi?
Robert Latypov: Nobelova cena je podle mě v každém případě důležitá. Pro ruský stát je velmi obtížné ignorovat samotný fakt, že jsme získali důležité mezinárodní uznání. Myslím si, že kdybychom Nobelovu cenu dostali dřív, likvidace by se zdržela, zpozdila. Proběhla by, ale celý proces by to oddálilo.
Ale teď, když začala válka, ruské orgány nic neomezuje v odstraňování některých politických odpůrců vlády. To platí i pro nás, ačkoliv my jako Memorial nejsme politická organizace. Pravidla a zákony, které dříve úřady dodržovaly, teď vůbec neexistují.
Kdybychom už dřív byli držiteli Nobelovy ceny míru, pro stát by to možná bylo přece jen o něco složitější. Minulý rok byla Nobelova cena míru udělena opozičním novinám Novaja Gazeta a jejich šéfredaktorovi Dmitriji Muratovovi… Ale pak je stejně zrušili.
Právě proto se takto ptám. Existuje ještě nějaký významnější vliv západní společnosti na to, co se děje v Rusku?
Robert Latypov: Rusko bylo vyloučeno z Rady Evropy nebo ji samo opustilo, to už si přesně nepamatuji. Všechny formáty vyjednávacích platforem jsou uzavřeny. Jediné, co Rusku nyní zbývá, je Rada bezpečnosti OSN, kde má právo veta. A i to se teď hodně zpochybňuje a chtějí Rusko vyloučit. Důsledkem je, že Putin bude mít volnou ruku ohledně toho, co může dělat se svými občany a se všemi institucemi v zemi.
Jaký vliv na dění v Rusku má tamní občanská společnost, organizace jako Memorial nebo hnutí matek vojáků?
Boris Bělenkin: Nemá žádný vliv. Vysvětlím: když Memorial něco řekne, v Rusku to má spíše opačný efekt. Do jisté míry nesouhlasím se svým kolegou Robertem. Nobelova cena by postoj oficiální moci k Memorialu nezměnila. Ale určitě by posloužila k upoutání pozornosti na naši práci, což pro nás bylo vždy důležité.
V devadesátých letech minulého století jsme měli v zemi velmi špatné mediální pokrytí. Západní novináři o činnosti Memorialu zpravidla psali podrobné články, ale domácí novináři mimo Novoj Gazety velmi málo. Až na pár výjimek se nikdo neorientoval v otázkách lidských práv nebo v tom, co Memorial dělá.
Za těchto podmínek novinářské nekompetentnosti nebo přímo bojkotu by udělení Nobelovy ceny bylo důležité, protože bychom získali pozornost. Ale na spolupráci s úřady by to vliv nemělo.
Robert to vidí jinak než já, ale na skutečnosti to nic nemění. Je samozřejmě škoda, že jsme Nobelovu cenu obdrželi v době likvidace, kdy hledáme nové způsoby práce, konsolidace a tak dále.
Jak je možné, že v zemi, která zažila stalinské represe, si spousta lidí podle průzkumů myslí, že strůjce největšího teroru – Josif Stalin – byl nejvýznamnějším Rusem?
Nikita Lomakin: Zajímavé je, že Stalin byl v devadesátých letech symbolem opozice, komunistická strana ho tehdy vyzdvihla jako hrdinu. Někteří lidé to posléze přijali, upnuli se k nostalgii a touze po pořádku.
A zdá se mi, že ti lidé, kteří říkají, že se Stalin musí „vrátit“, by o všem začali přemýšlet úplně jinak, kdyby se to mělo nějak dotknout jich osobně. Poptávka po silné a mocné zemi je nevyhnutelná v situaci, kdy je obyvatelstvo chudé, kdy je obrovský rozdíl mezi chudými a bohatými. Pak lidé slyší na velké vůdce.
Boris Bělenkin: Na tuto otázku bych odpověděl jinak. V demokratických zemích lidé čekají s nadějí na volby, které mohou přivést do vlády nové strany, nové vůdce, kteří mohou vyřešit nějaké problémy. Ruská populace měla v devadesátých letech velmi vážné problémy, ale tento postoj – tedy naději na řešení problémů demokratickou cestou – se jim vštípit nepodařilo. Neměli žádné vyhlídky dopředu na budoucí rozvoj. Začali proto hledat vzory v minulosti. Pro některé je to silná vláda a Stalin, pro jiné moc SSSR za Brežněva. Pro někoho je vzorem monarchie před revolucí a tak dále.
Nikdo neříká, že by za silného vůdce byl dobrý život. Všichni ale zmiňují kouzelné slůvko „pořádek“. Byl by podle nich „pořádek“. Nikdo ale neví, co se pod tím vlastně myslí.
Robert Latypov: Kultivování ruského obyvatelstva, vštěpování humanitních a demokratických hodnot, bylo omezeno na určité sociální skupiny, jednotlivé občany, ale nebylo rozšířeno na celou společnost.
Nejčastěji jsme pracovali s městskými komunitami, s mládežnickými skupinami, dobrovolnickým hnutím, ale například lidé na venkově nebo starší obyvatelstvo, mezi nímž opravdu převládá „homo sovieticus“, bylo vychováno v sovětských dobách. Věnovali jsme pozornost tomu, abychom tuto ideologii překonali, zjevně ale naše síla a vliv nestačily.
Pokud se v Rusku teď něco vážného stane a změní to režim pozitivním směrem, budeme se moci vrátit do Ruska a pokračovat v práci Memorialu. Pak si myslím, že ale budeme muset začít znovu, od nuly. Ale může přijít i něco ještě horšího, třeba vojenská junta…
Boris Bělenkin: Navážu na Roberta, který je mladší. Budu upřímný: na konci devadesátých let jsem se domníval, že návrat do minulosti je nemožný. Myslel jsem si, že nikdo horší než Jelcin se k moci prostě nemůže dostat. Nebál jsem se, že by to byl komunista Zjuganov, Žirinovskij mi byl lhostejný. Mám podezření, že nejsem jediný.
Možná proto jsem ve své práci nevěnoval problému s historickou pamětí ani miligram pozornosti. A nebyl jsem to jen já, podobně smýšlela celá naše komunita a občanská společnost.
Moje další otázka směruje právě k historické paměti. Myslel jsem si, že lidé v Rusku vědí, že jejich rodiče nebo prarodiče byli za Stalinova režimu perzekvováni. Přesto si to dokážou ospravedlnit. Podle knihy Světlany Alexijevič s názvem Doba z druhé ruky je to tím, že v Rusku žijí buď potomci těch, kteří perzekvovali, nebo těch, kteří byli perzekvováni. Ovlivňuje to nějak pohled Rusů na válku?
Robert Latypov: Lidé, kteří ospravedlňují válku, jsou připraveni ospravedlnit i bombardování příbuzných na druhé straně hranice. Je to skoro takový „rodinný příběh“. Třicátá, čtyřicátá a pozdější léta jsou historie, zatímco tohle je současnost, realita. Realita ovlivněná propagandou. A ne každý, jehož příbuzní byli utlačováni, se nyní také stává demokratem. Spíše než otázka nějaké historické paměti je to psychologická záležitost, která prostupuje společností.
