Narodil se v gulagu. Nyní se bije za práva Bělorusů. Příběh Haryho Pahaňajly

/ /
Právník Hary Pohaňajla usiluje o dodržování lidských práv v rodném Bělorusku. Zdroj: archív Haryho Pohaňajly
Právník Hary Pohaňajla usiluje o dodržování lidských práv v rodném Bělorusku. Zdroj: archív Haryho Pohaňajly

„Zvěrstva a násilí, kterých se dopouští současná běloruská vláda, se dají srovnat pouze s německým fašistickým režimem ve 30. letech,“ domnívá se Hary Pahaňajla, který dostal na starost lidská práva v běloruské stínové vládě Svjatlany Cichanouské.

Hary Pahaňajla toto srovnání použil během diskuse v Evropském parlamentu 16. října 2020 v reakci na policejní brutalitu uplatňovanou proti pokojným běloruským demonstrantům po zfalšovaných prezidentských volbách v srpnu 2020 – bití do bezvědomí, mrzačení, mučení a v některých případech smrt. 

Příslušníci silových jednotek používají násilí i nadále, protože Alexandr Lukašenko jim slíbil naprostou beztrestnost. Ačkoli běloruská prokuratura obdržela přes dva tisíce oznámení o mučení ve vazebních věznicích a vraždách Aljaksandra Tarajkouského, Ramana Bandarenky a dalších protestujících, nezahájila ani jedno vyšetřování.

Zákrok běloruských bezpečnostních sil proti demonstrujícím. Zdroj: archív Haryho Pohaňajly
Zákrok běloruských bezpečnostních sil proti demonstrujícím. Zdroj: archív Haryho Pohaňajly

„Odhaduji, že pokud jde o míru násilí, běloruské orgány dvojnásobně předčily Německo v roce 1933. Úřady porušily smlouvu mezi občanskou společností a státem, nezajišťují dodržování práv občanů, ale zároveň dávají plnou svobodu donucovacím orgánům. Ve snaze udržet si moc se vláda uchyluje k nejbrutálnějším a nejzločinnějším metodám boje proti jinak smýšlejícím lidem,” uvedl před evropskými poslanci Hary Pahaňajla.

Jistou naději na potrestání za násilí a mučení občanů skýtá možnost zahájit stíhání provinilých osob v jiných zemích. Stínový kabinet představitelky běloruské opozice Svjatlany Cichanouské vyzval evropské státy k trestnímu stíhání členů běloruských bezpečnostních sil v rámci univerzální jurisdikce. „Tyto zločiny nemají žádnou promlčecí lhůtu. Jakmile budou ve všech zemích světa strukturami Interpolu vydány zatýkací rozkazy, lze očekávat zatčení pachatelů, ať se objeví kdekoli,“ vysvětluje Hary Pahaňajla, jehož životní příběh zaznamenala naše partnerská organizace Běloruské dokumentační centrum, se kterou spolupracujeme na projektu “Rozvoj historické paměti Běloruska”.

První takové vyšetřování zločinů proti lidskosti zahájila generální prokuratura Litvy na základě žaloby občana Běloruské republiky Maksima Charošyna, který byl zadržen 13. října 2020. Neznámé osoby jej zbily a odvezly na obvodní oddělení milice, odkud ho pak zmláceného a v šoku musela odvézt záchranka. O několik dní později odjel do Litvy a 30. listopadu se obrátil na litevskou generální prokuraturu, která následně zahájila vyšetřování v rámci univerzální jurisdikce. Druhá taková žaloba byla 7. února 2021 podána v Praze právníkem z Běloruska, jenž obviňuje příslušníky OMON z mučení a násilí, na nichž se podle něho osobně podílel náčelník hrodenského OMON Viktar Kraucevič. V České republice se jedná o první podané oznámení o násilném chování běloruských bezpečnostních složek, již dříve se ale objevila informace, že se v ČR připravuje k podání podle univerzální jurisdikce deset dalších oznámení.

Místo narození: gulag

Hary Pahaňajla (ruská podoba jména Garri Petrovič Pogoňajlo) se narodil 14. října 1943 v Plesecku v Archangelské oblasti, kde jeho matka Lidzija Filipauna Pahaňajlová pobývala v gulagu jako odsouzená „manželka nepřítele lidu“. 

„Moje maminka byla vdaná třikrát – poprvé za důstojníka Rudé armády, ale krátce po narození syna Dmitryho se rozvedla. Podruhé se vdala za Ivana Fedotoviče Pahaňajlu, který byl také rudým velitelem. Bojoval v občanské válce, v roce 1937 byl však obviněn ze špionáže. Maminka v jeho vinu nevěřila a jela do Moskvy za Vorošilovem, aby ho požádala o ochranu. Vorošilov, který dobře znal jejich rodinu a při cestách do Minsku je dokonce navštěvoval, maminku vyslechl, tvářil se soucitně a slíbil, že to vyřeší. Nicméně když se vracela domů, na nádraží v Minsku už na ni čekali příslušníci NKVD. Soudní verdikt byl rychlý a nemilosrdný: maminka byla odsouzena k trestu smrti. Později jí byl nejvyšší trest změněn na patnáct let odnětí svobody. Navíc byla obviněna ze špionáže. S cejchem ‚člen rodiny zrádce vlasti‘ se ocitla v jednom ze severních lágrů, které se hojně budovaly v Archangelské oblasti.“

Otec, kterého nikdy neviděl

S otcem Haryho Petroviče se Lidzija Filipauna seznámila v lágru. Přestože jejich sňatek nebyl registrován, k dítěti se přihlásil: „V kolonce ‚rodiče‘ stojí: otec – Petr Nikolajevič Safronov, matka – Lidija Filippovna Pogoňajlo. O svém otci vím jen to, že se do lágru dostal za nějaké hospodářské trestné činy. Byl odsouzen, odpykal si trest a pak zůstal v táboře pracovat. Ale ani ta největší tíseň nezničila v jeho duši lidskost a dobro. Víc o něm nevím. Nevím, jaký byl, odkud pocházel, ani jeho fotografii jsem nikdy neviděl. Maminky jsem se neptal, a ona sama o tom mluvila nerada. Po celý další život za svého jediného manžela považovala Ivana Fedotoviče Pahaňajlu, na jiné své muže nevzpomínala. Správci lágru si vybírali nejkrásnější ženy, znásilňovali je nebo je nutili k soužití. Moje matka, aby získala alespoň nějakou ochranu, se sblížila s Petrem Safronovem, mým otcem, který ji v jistém smyslu chránil.“ Petr Nikolajevič zemřel v táboře na tuberkulózu v roce 1944, když Harymu Petroviči bylo kolem jednoho roku.

Dětství v lágru

Až do svých tří let Hary Petrovič vyrůstal v jeslích v areálu nápravně-pracovního tábora. „Matka vyprávěla, že když mi bylo kolem dvou let, vzala mě jednou k sobě do takzvaného spacího pavilonu. Samozřejmě se to nedalo nazývat pavilonem, byl to obyčejný lágrový barák, kde se zleva i zprava tyčily dvoupatrové palandy. Děvčata si mě posadila na horní pryčnu a krmila mě suchary, sušenkami nebo možná i cukrovými lízátky, přesně si nepamatuji. Najednou se objevila dozorkyně. Vězeňkyně se vylekaly a schovaly mě pod deku. Jenže já jsem byl zvědavý! Kroutil jsem se tam, chichotal se… Dozorkyně mě zaslechla a zamířila tím směrem. Ženy mě schovaly na druhý konec baráku, a když dozorkyně dorazila tam, schovaly mě zase jinde… Nakonec mě nenašla. Ale i já jsem se lekl, vnímal jsem reakci dospělých. Je to moje první vzpomínka, navíc velmi raná, obvykle si člověk pamatuje až od pěti let.“

Dětský domov

V prosinci 1946, když byly Harymu tři roky, byl přemístěn z jeslí do dětského domova mimo areál tábora. „Pamatuji si náš spací pavilon, jídelnu, dokonce i tamní jídlo: ječnou kaši, polévku ze sušených brambor, mrkve a cibule, pamatuji si rezavé sledě, podivným způsobem uvařené těstoviny, kyselý chléb. Nejchutnější byl odvar ze sušeného ovoce a suchary. Byla to doba velkého hladu, měli jsme pořád prázdné žaludky. Běhali jsme na stanici, kde se z vlaků vykládaly pokrutiny určené ke krmení dobytka. My jsme si ty pokrutiny strkali do kapes a pak jsme je žvýkali. V létě byly lesní plody a byliny, které se také daly jíst, jako šťavel, vrbovka, jitrocel, mladé výhonky borovice. Když jsem byl starší, vytvářeli jsme skupinky, naskakovali jsme do nákladních vlaků, jeli jsme třeba sto kilometrů daleko od dětského domova a tam jsme podnikali nájezdy na trhy a zahrádky. Tak se mimochodem vyvíjel i náš smysl pro přátelství – vždy jsme si navzájem pomáhali: když strážník jednoho z nás chytil, další se mu okamžitě vrhnul pod nohy, aby kamarádovi pomohl vyváznout z basy.“

Na Krymu 

Hary byl neduživé dítě. Z nařízení Stalinova nástupce Nikity Chruščova byly takové děti posílány na ozdravné pobyty. Tak se Hary dostal v roce 1954 na Krym.

„Ocitl jsem se ve vesnici Lozovoje nedaleko Simferopolu. Je to překrásné, přímo pohádkové místo: pahorkatá krajina s terasovitě umístěnými vinicemi, které jsme jako kluci rádi obírali, přestože tam pobíhali hlídači, nebo nádherné sady, na které jsme podnikali nájezdy. Bydleli jsme v paláci, který kdysi patřil hraběti Voroncovovi. Mimochodem právě tam se ve 30. letech 20. století natáčela známá a oblíbená komedie Veselí kamarádi s Ljubov Orlovovou a Leonidem Uťosovem, právě v té části, kde jsme měli ložnice. Na Krymu jsem málem přišel o život. S kamarádem jsme sáňkovali ze strmého břehu přímo přehrady. Jednou jsme se propadli do vody, která nezamrzala, protože se v tom místě do přehrady vlévala řeka Salhyr. Naše sáňky se potopily a my jsme se ocitli pod vodou. Hned mi v mysli blýsklo, že se musím otočit a plavat zpátky k nezamrzlému místu. Tam na mě už čekali kluci a házeli do vody opasky, aby mě vytáhli. Kamarád ale zůstal pod ledem. Bohužel to nebylo nic mimořádného, že někdo z nás zemřel, děti z dětského domova se často utopily, končily pod koly aut nebo padaly ze stromů.

Továrna místo studií

Po dokončení střední školy v roce 1961 přijel Hary Petrovič za matkou do Minsku. Byt v Žylunovičově ulici, kde bydlela společně se svým mladším synem Hieorhijem (běloruská podoba jména Georgij), matka získala jako kompenzaci za patnáct let strávených ve stalinských lágrech.

„Ani ne po týdnu jsem se vydal hledat práci. Daleko jsem chodit nemusel, sehnal jsem místo soustružnického učně v závodě na výrobu ložisek. Chtěl jsem studovat, ale mohl jsem si dovolit jen večerní studium. V té době platily chruščovovské zákony, podle nichž bylo možné se na humanitní obory s denní formou studia hlásit teprve po dvou letech v zaměstnání. Večerní a dálkové studium bylo ale možné i bez předchozí pracovní praxe, na večerním oddělení právnické fakulty vyžadovali jen potvrzení ze zaměstnání. Úspěšně jsem složil zkoušky s jednou dvojkou a jedničkami, jenže jsem měl smůlu. Právě v té době proběhlo velké snižování stavů v armádě a tisíce bývalých vojáků byly přednostně přijímány na vysoké školy i s jen uspokojivými známkami. Takže mě zavolali na děkanát a řekli: ‚Zkoušky jsi složil úspěšně, musíme ale přijmout starší lidi. Ti budou novou profesi potřebovat víc než ty. Ty jsi mladý, máš všechno před sebou. Souhlasíš s tím?‘ A já jako správný komsomolec jsem odpověděl: ‚Souhlasím.‘“

Vojna

Po půlroce práce v továrně byl Hary Petrovič odveden k vojenské službě. Sloužil ve Studijním centru stíhacího letectva vojsk protivzdušné obrany. Bylo to uzavřené vojenské městečko v obci Savaslejka v Gorkovské oblasti (dnes Kulebakský okres v Nižněnovgorodské oblasti Ruska). „Vzhledem k tomu, že jsem už byl poměrně kvalifikovaným soustružníkem, poslali mě do školy pro nižší letecké techniky, po jejímž absolvování jsem byl přiřazen k divizním leteckým dílnám. Moje specializace zahrnovala veškeré palubní zařízení. Pod vedením důstojníků jsme prováděli takzvané programové práce.

Prát jsem se nemusel jen v dětském domově, ale i na vojně, a to z nejrůznějších důvodů. Třeba jednou jsme přišli na oběd, stůl byl prostřen pro deset lidí a na stole stál hrnec. Jako první si nakládali mazáci, ti si mohli vzít víc masa, po nich ti, kteří sloužili druhým rokem, a teprve jako poslední klofáci. Mně to přišlo nefér a podle zvyku z děcáku jsem si hned ze společného hrnce nabral. Mazák, který seděl naproti mně, se okamžitě zvedl se slovy: ‚Ty zobane, koukej, abych ti ten škopek nenarazil na hlavu!‘ Majznul jsem mu tak, že odletěl až pod vedlejší stůl. Musím říci, že ačkoli jsem vyrůstal v dětském domově, tak na takovou tvrdou kázeň, jaká platila na vojně, jsem nebyl zvyklý.“

Právnická fakulta

Díky úspěšným přijímacím zkouškám na Právnickou fakultu Běloruské státní univerzity byl Hary Petrovič demobilizován předčasně – místo tří let sloužil dva roky a osm měsíců.

„K technickým disciplínám jsem sklon neměl. Myslel jsem si, že když získám právnickou profesi, budu moci skutečně pomáhat lidem, aby se nedostávali do nepříjemných situací, které stát líčí jako pasti, a dostat se z nich bez pomoci kvalitního právníka prostě nejde. Považoval jsem své povolání za ušlechtilé a prospěšné zároveň. Prospěšností nemyslím finanční prospěch, ta práce mi přinášela vnitřní uspokojení. Navíc v sobě obsahovala prvek soutěživosti. Již jako mladý jsem vstupoval na žíněnku a bojoval s myšlenkou na vítězství. Hodiny a hodiny jsem věnoval vyčerpávajícímu tréninku a donekonečna jsem opakoval cvičení, abych si osvojil jediný chvat nebo protichvat, to všechno s jedním cílem – chtěl jsem se stát profesionálem a vítězit v zápasech,“ vysvětluje s tím, že v době vysokoškolských studií byl zařazen do mládežnické reprezentace BSSR v řecko-římském zápasu.

„V právu je také přítomen prvek soutěživosti: je zde vyšetřovatel, advokát, státní zástupce a obhájce. Představoval jsem si, že pokud budu mít dostatek znalostí a pokud získám zkušenosti, budu schopen v těchto zápasech skutečně pomáhat. Protože konflikty mezi občanem a státem byly, jsou a budou bez ohledu na to, jestli ve státě vládne totalita nebo demokratické zřízení.“

Soudcem

Po dokončení studií v roce 1969 a po krátké praxi zamířil Hary Petrovič do okresního města Kascjukovičy v Mahilevské oblasti, kde se stal vedoucím advokátní služby Kascjukovičského okresu. Advokátem však nezůstal dlouho – po roce a půl si nadřízení všimli jeho aktivního přístupu a dobrých pracovních výsledků a přesvědčili ho, aby přijal místo u soudu.

„Všechno jsem velmi prožíval. V případě odsouzení jsem dlouho přemýšlel, jakou míru trestu mám zvolit. Někdy jsem se těmito úvahami trápil až do druhé hodiny ranní. Jednali jsme spolu se soudci z lidu v poradní místnosti, zatímco lidé celou tu dobu museli čekat. Bylo to ale nutné, protože na následující den byly naplánovány další kauzy, které jsem nemohl odsunout. To by vedlo k nedodržení projednávacích lhůt, což bylo považováno za procesní porušení. Něco takového by mě jako soudce mohlo přijít draho, jelikož soudnictví se má vykonávat v zákonem stanovených procesních lhůtách,“ říká a dodává:

„Postupoval jsem podle přísloví ‚třikrát měř, jednou řež‘. Někdy jsem dokonce diskutoval s horkými hlavami mezi soudci z lidu, které trvaly na přísnějším trestu, nebo naopak na trestu neopodstatněně mírném. Občas, když se mi nedařilo je přesvědčit, jsem využil možnosti přerušit řízení, povolat nové soudce z lidu a zahájit řízení znovu. Nebyl to samozřejmě řádný postup, ale musel jsem se k tomu uchýlit, aby moje profesní svědomí zůstalo čisté; nakonec jsem to přeci byl právě já, kdo nesl odpovědnost za definitivní rozsudek.“

Na ministerstvu spravedlnosti

Po pěti letech práce soudce získal Hary Petrovič zaměstnání na ministerstvu spravedlnosti na pozici vyššího úředníka. „Mé povinnosti zahrnovaly organizaci a bezprostřední kontrolu soudců: kontrolovali jsme kvalitu soudcovské práce, prostředí na soudech a atmosféru v kolektivech, organizaci komunikace s občany či plnění soudních rozhodnutí.“

Advokátem

Na konci roku 1988 Hary Petrovič opouští ministerstvo a vrací se k advokátní praxi. Mezi jeho klienty byli členové ÚV Komunistické strany i osoby z podsvětí. „‚Vedení‘ mafie využívalo mých služeb poměrně často. Příslušníci útvaru pro boj s organizovaným zločinem mi neřekli jinak než ‚advokát Terrasini‘, protože jsem tyto lidi tahal z vyšetřovací vazby nebo je zachraňoval před vysokými tresty. Já jsem ale pouze využíval chyb vyšetřovatelů. Pokud se obvinění u soudu rozpadlo, bylo to proto, že nebylo dostatečně objektivně a profesionálně připraveno: buď chyběly důkazy, nebo byla provedena chybná kvalifikace, která stanovovala tvrdší trest, aniž by byla podložena fakty. Rozbít takové obvinění je pro profesionála hračka.“

Politické kauzy

Nebyly to však tyto případy, které Haryho Petroviče proslavily. Do povědomí veřejnosti se zapsal až díky známým procesům, které se odehrály ve druhé polovině 90. let po nástupu Alexandra Lukašenka k moci. Jednalo se o kauzy bývalého premiéra Vjačaslava Kebiče, bývalého ministra obrany Pavla Kazlouského, předsedy představenstva Prvního republikového privatizačního fondu Aljaksandra Samankova, básníka Slavamira Adamoviče, předsedkyně představenstva Národní banky Běloruské republiky Tamary Vinnikavavé, novinářů Pavla Šeremeta a Zmicera Zavadského a mnohé další.

„Nebylo nic překvapivého na tom, že takový obrat nebyl vedení státu po chuti. Vyvíjeli na mě enormní tlak, snažili se mě zkompromitovat a všemožně očernit v očích kolegů i veřejnosti. Bylo zřejmé, že jejich cílem bylo mé vyloučení z advokátní praxe v Bělorusku, proto jsem krátce před říjnem 1997 sám podal výpověď. Předseda komory, kterého jsem kdysi osobně jmenoval do funkce, místo toho, aby se mě pokusil bránit před neopodstatněným tlakem a pronásledováním, mou výpověď okamžitě přijal. Nevím, jestli si chtěl šplhnout u mých pronásledovatelů, nebo se bál o vlastní osud. Bylo mi ostatně jasné, že nejenom u vedení komory, ale i u svých kolegů mohu jen těžko hledat podporu. Tak skončilo moje působení v Minské městské advokátní komoře, jejíž založení jsem kdysi inicioval.“

V Běloruském helsinském výboru

V roce 1997 odjel Hary Pahaňajla do Moskvy, kde zůstal následujících sedm let. Byl přijat do Moskevské meziregionální advokátní komory, která spadá pod Svaz ruských advokátů. Současně s tím se stal členem Běloruského Helsinského výboru, vzápětí byl zvolen jeho místopředsedou a později začal řídit komisi pro právní otázky.

Hary Pahaňajla v době práce Běloruského Helsinského výboru. Foto: archív Haryho Pahaňajly
Hary Pahaňajla v době práce Běloruského Helsinského výboru. Foto: archív Haryho Pahaňajly

„Advokátní činnost je ze své podstaty činností lidskoprávní. Navíc má hodně společného s mou prací ve Svazu advokátů, kde jsme se mimo jiné věnovali analytické a výzkumné činnosti, zkoumali jsme, zda zákony fungují přesně a jaké změny a doplnění jsou zapotřebí při přípravě návrhů nových zákonů. Lidskoprávní organizace v podstatě dělají stejnou práci, i my sledujeme fungování zákonů, do jaké míry umožňují hájit ta či ona lidská práva, monitorujeme soudnictví, nakolik efektivně soudy zvládají své úkoly, do jaké míry jsou dodržována práva občanů, kteří se obracejí na orgány státní správy, prokuratury a policie. Kromě toho předkládáme státním orgánům celkový obraz, který vychází z výsledků našeho monitorování, do jaké míry jsou jednotlivé zákony účinné.“

Rodina

V roce 1973 se Hary Petrovič oženil se Zinaidou Ryhoraunou Bjaljeckou. „Oženil jsem se pozdě. Zinaidu Ryhoraunu jsem potkal, když jí bylo osmnáct a mně třicet. Zanedlouho se nám narodil syn Aljaksej, za pět let pak dcerka Lenočka. Dnes máme čtyři vnučky a jednoho pravnuka. Jsme spolu přes čtyřicet let, a to s mou povahou! Nejsem žádná výhra, bývám prchlivý a nevrlý. Zinaida Ryhorauna má ale u nás doma neomezenou moc, tady nejsem vedoucí, nechávám se vést. A mohu upřímně říct, že jsem si vybral správně. Naše manželství se vydařilo, přece jen jsme spolu tolik let. A budeme dál tak dlouho, jak nám Bůh odměří.“

A neobává se Hary o svůj život, když se postavil zločinnému Lukašenkovu režimu a zůstává v Minsku?

 „Na smrt nemyslím. Nejsem schopen přistoupit na to, že bych měl být podřízen cizí vůli, že mě někdo řídí. Patřím jen sobě a můj život záleží pouze na mně. Protože kdyby nade mnou skutečně někdo držel ochrannou ruku, proč mě nezastavil v dramatických okamžicích? Můj život je výsledkem mých činů a rozhodnutí, nikoli rozhodnutí někoho jiného. Můj život je jenom mojí volbou. Obvykle si říkám: jsou to tvá rozhodnutí a tvé problémy. Ať se děje cokoli.“

Nezisková organizace Post Bellum natáčí od ledna 2020 ve spolupráci s Běloruským dokumentačním centrem příběhy běloruských pamětníků pro sbírku Paměť národa v rámci projektu „Rozvoj historické paměti Běloruska“ za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR a grantového programu TRANSITION. Svědectví stalinských i současných represí z Běloruska najdete na https://www.pametnaroda.cz/cs/belorusko-1.