Vlastimil Úlehla měl na starosti sirénu. V osudný den do velitelství civilní protiletecké ochrany nepřišlo žádné hlášení a zdi radnice se začaly otřásat hlukem výbuchů bomb. Jako první pak musel mluvit s rodinami obětí náletu.
Když se nad Evropou začalo smrákat, pořídili si Úlehlovi z Hulína v roce 1937 svůj první rozhlasový přijímač. S obavami téměř každý večer poslouchali zprávy o rozpínavé politice nacistického Německa. Jejich obavy se naplnily po mnichovské dohodě. „Otec tenkrát řekl: ‚Matko, to nemůže dobře skončit‘.“ A měl pravdu. Vlastimilu Úlehlovi bylo 13 let, když německá okupační kolona přijela i do jeho rodného Hulína.
„Motocykly BMV se sajdkárami, ve kterých ležely kulomety. Chlapi s přilbami a v plynových maskách,“ popisuje své první dojmy z nezvaných hostů, kteří se tenkrát usídlili vedle hulínské sokolovny. „Jako kluci jsme se na ně chodili dívat skrz škvíru v plotě. Chodili po městě a na obchody vylepovali cedulky s nápisy arischen Geschäft nebo jüdischen Geschäft.“
„To jejich nadřazené velkopanské chování mi vadilo nejvíc.“
Během heydrichiády musel přerušit studium, nastoupil jako pomocník na městský úřad
Rok po obsazení Vlastimil Úlehla dokončil měšťanskou školu a nastoupil na obchodní akademii v Přerově. Ve studiích chtěl pokračovat, což mu ale nacistická správa v roce 1942 znemožnila. Proto nastoupil jako pomocník písaře na městském úřadě v Hulíně. Díky tomu se také vyhnul zařazení do totálního nasazení. „Vydával jsem třeba povolení na domácí porážky dobytka. Vyřizoval jsem také doklady pro samozásobitele, kterým se krátily potravinové lístky,“ vzpomíná.
„V Hulíně byl klid. Klid rámovaný velikým strachem o to, co bude zítra.“ Tak Vlastimil Úlehla popsal atmosféru heydrichiády ve svém městě. Pracoval na radnici, a proto měl strach lidí přímo před očima. „Jako obecní sluha jsem chodil na poštu vyzvedávat psaní. Byl tam pan Jozífek, který měl vedoucí postavení, a ten se díval přes žárovku na podezřelé zásilky adresované gestapu. Na dvoře je pak pálil, aby nebyla žádná stopa.“
Měl na starost obsluhu sirény během náletů
Později byl mladý Vlastimil na hulínské radnici jmenován asistentem civilní protiletecké ochrany. „Nejdřív jsme museli vyklidit sklep radnice a zřídit tam velitelství. Měli jsme spojení na strážnou věž, která nám ohlašovala možnost nebezpečí náletů. Když hlásili luftgefahrt fünfzehn, znamenalo to, že potenciálně nebezpečná letadla jsou vzdálena 15 minut. To jsme byli ještě v klidu. Ale když nám přišlo hlášení luftgefahrt zehn, měl jsem povinnost vyhlásit pomocí sirény poplach. Když se nějakou dobu nic nedělo, přišel další pokyn: luftgefahrt vorbei. A lidé mohli vyjít se sklepů.“
V osudný den 16. dubna 1945 odpoledne ale do velitelství civilní protiletecké ochrany nepřišlo žádné hlášení, přestože se zdi radnice začaly otřásat hlukem výbuchů. „Vyběhl jsem ven, abych se podíval, co se děje. Začal na mě křičet jeden německý voják, proč nehlásíme poplach. ‚Nejede nám proud,‘ odpověděl jsem a utíkal zpět do sklepení radnice, kde jsem přečkal nálet. Toho dne bylo nádherné počasí a většina obyvatel byla venku, nikdo nálet nečekal. Nad Hulínem tehdy přeletělo osm rumunských letadel a shodilo na 120 bomb o váze 40 až 150 kilogramů.
Zkáza trvala jen pár minut, a když skončila, Vlastimil vylezl ze sklepa a prohlížel si množství zničených domů i zničené blízké železniční nádraží. Nejtěžší úkol na něj ale teprve čekal.
Osmi rodinám musel předat tragickou zprávu
V bývalém hulínském cukrovaru byla zřízena ošetřovna, kam vozili zraněné. Nakonec tam přivezli i těla lidí, kteří nálet nepřežili – celkem šest žen a dva muži. Nejmladší z nich, Vlastě Drcmánkové, bylo teprve sedm let.
„Tenkrát mě poslali, abych všem pozůstalým vyřídil, co se stalo, a požádal je, aby poslali šaty, ve kterých jejich blízcí budou pohřbeni.“
Byla to pro mě těžká zkouška, s jakou se sotva vypořádá zralý člověk, ne tak ale dvacetiletý kluk, kterým jsem tenkrát byl. Dlouho jsem tyto okamžiky měl před očima a vzpomínkami na ně jsem velmi trpěl.“
Společný pohřeb, kterého se účastnil i Vlastimil Úlehla, se konal ve čtvrtek 19. dubna 1945 ráno a byl vypraven od radnice ke kostelu.
Na konci války zprostředkoval tlumočení s rumunskými vojáky
O pár dní později v květnu 1945 byl Hulín osvobozen rumunskou armádou. „Jako ‚předvoj‘ přijel od Břestku první Rumun na kole. Pak přijeli další. S nadšením jsme je vítali, ale byla mezi námi velká jazyková bariéra. V tu chvíli mě napadlo, že zavolám kněze, který ilegálně pobývá na faře a který dříve učil francouzštinu a latinu na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Někde jsem si totiž dříve přečetl, že Bukurešť, hlavní město Rumunska, je ‚Paříží východu‘.“ Směsicí románských jazyků se nakonec podařilo vše domluvit.
Historii Hulína zapisoval jako kronikář města
Po válce Vlastimil Úlehla nastoupil opět na obchodní akademii v Přerově, kterou úspěšně dokončil maturitní zkouškou. V Hulíně se tehdy také stal členem místního junáckého oddílu, který založil Albert Jadrnička. Vlastimil v něm prožil několik krásných let, na které velice rád vzpomíná. Jenže po roce 1948 komunistický režim junáka zakázal a také v Hulíně oddíl rozpustili a většina jeho členů se pak přesunula do turistického oddílu.
Po studiích Vlastimil pracoval v místním cukrovaru. V roce 1953 se oženil s Bohuslavou Kubíčkovou a narodily se jim dcery Věra a Vlasta. V roce 1971 pamětník přešel do cukrovaru ve Starém Městě, kde měl na starosti zásobování a kde zůstal až do odchodu do penze. V 80. letech se také staral o městskou kroniku. Objížděl všechny akce v Hulíně a zaznamenával každou událost. Pravidelně také přispíval do radničních novin Hulíňan.
Vlastimil Úlehla nepatřil mezi příznivce režimu a nikdy nevstoupil do komunistické strany. S obrovskou radostí pak uvítal události na konci roku 1989, které vedly k pádu totality. Na kole tehdy objížděl všechny demonstrace a mítinky v okolí.
V roce 2022 žije Vlastimil Úlehla stále v Hulíně a jeho pokoj je plný dokumentů a fotografií. Mezi ně patří i vzpomínky Vlastimilova otce Josefa, který za první světové války působil jako spojař na srbské frontě. V řadě památek nelze přehlédnout Vlastimilův skautský odznak a fotografie s kamarády ze skauta. Mezi písemnostmi najdeme i jeho na stroji psané vzpomínky na srpnovou okupaci v roce 1968.