Dnes víme, že trauma holokaustu se přenáší na další generace nejen skrz úzkostnou výchovu, ale i fyzicky. Kniha Na vině je Osvětim přináší rozhovory s dětmi těch, kteří přežili. Čtení z knihy doprovodila přednáška psychoterapeutky, jež je sama z „druhé generace“.
„Chtěla bych, aby bylo jasné, že já jsem druhá generace. Aby lidé věděli, že mí rodiče jsou přeživší. Že holokaust je skutečnost. A mí rodiče jsou jeho oběťmi. A já a moje sestra jsme také jeho oběťmi.“
„Nemáme žádnou rodinu. Žádné bratrance a strejdy, kterým bychom mohli jít popřát k narozeninám. Celý život se cítím být jiná.“
To jsou slova Esther, jedné z respondentek a respondentů, se kterými hovořil polský reportér Mikołaj Grynberg. Z těžkých, smutných, ale i nadějeplných rozhovorů s příslušníky tzv. druhé generace – tedy s potomky Židů, kteří přežili holokaust – sestavil knihu Na vině je Osvětim. Ta loni vyšla i v českém překladu. 26. ledna, v předvečer Mezinárodního dne památky obětí holokaustu, jsme proto v rámci programu Institutu Paměti národa Brno věnovali prostor právě této knize.
Charta skončila, a my chtěli pokračovat
Do češtiny knihu přeložila psychoterapeutka Renata Šerek: „Jednou jsem seděla v polské kavárně spojené s knihkupectvím a přišla mi do rukou tato kniha. Do té doby jsem neměla co do činění s tématem židovství, ale tato kniha mě zasáhla. V Polsku vychází mnoho velmi kvalitní reportážní literatury – to tady v Česku není tolik rozvinutý žánr. I proto mi přišlo zajímavé tuto knihu představit v Česku.“
Čtení z knihy a následné besedy se zúčastnila i další psychoterapeutka – Helena Klímová. Ta pak promluvila o svých zkušenostech s terapií „druhé generace“. Jak se posluchači dozvěděli, sama je její zástupkyní. Již v roce 2015 vyprávěla o dramatických osudech své rodiny našim dokumentaristům a její příběh je uložen v archivu Paměti národa.
Helena Klímová pochází ze smíšeného česko-židovského manželství, židovského původu byla její maminka Marie. Protože se Helenin tatínek Josef odmítl s Marií rozvést, nacisté ho stejně jako další nežidovské manžele Židovek poslali do pracovního tábora. Koncem války pak v transportu do Terezína odjela i maminka a osmiletá Helena s mladší sestrou Hanou skončily v sirotčinci. Rodiče se z lágrů vrátili, maminka si ale celý život nesla zdravotní následky.
V roce 1958 se Helena vdala za spisovatele Ivana Klímu – také on má židovské kořeny – a o dva roky později promovala na Univerzitě Karlově. Do roku 1968 pracovala jako redaktorka Lidových novin, v 70. letech změnila profesi a absolvovala psychoterapeutický výcvik. V roce 1978 podepsala Chartu 77. Psala texty na podporu lidí stíhaných komunistickým režimem, které vycházely v zahraničí. Vyslýchala ji Státní bezpečnost, prožívala těžkosti při hledání zaměstnání. V 80. letech se jí podařilo získat práci psychoterapeutky v manželské poradně. Po sametové revoluci pak s další signatářkou Charty 77 Věrou Roubalovou založila neziskovou organizaci, jejímž cílem je podporovat mírové soužití různých skupin a napomáhat zpracování mezigeneračně přenášeného traumatu, zejména traumatu po holokaustu.
„V roce 1992 Charta skončila a mnozí z nás chtěli v něčem podobném pokračovat. Založili jsme spolek, který se tenkrát jmenoval Nadace tolerance a Občanská společnost. Dělali jsme koncerty proti rasismu, skupinový dialog Median, zastřešovali právní poradnu pro potřebné, dětský tábor a monitorovali jsme skinheady,“ popsala Klímová.
Děti vychovávali úzkostně
Zaměření na problematiku rasismu vycházelo i z její potřeby hlouběji zpracovat své židovství. Diplomovou práci sice již v roce 1960 psala na téma židovské lágrové literatury, přesto reflexe židovství a prožitku holokaustu neměla za komunismu ve veřejném prostoru velkou podporu.
„Terapeutickým výcvikem jsme procházeli ještě za bolševika a mnozí z nás se báli mluvit o židovských tématech. Proto jsme si po roce 1990 chtěli – z důvodů osobních i profesních – doplnit výcvik o toto téma.“
Do Prahy proto v roce 1995 pozvali britskou psychoterapeutku a skupinovou analytičku Irene Bloomfield. Tak pak Prahu pravidelně navštěvovala a spolu s Gaby Glassman tu vedla workshopy pro psychoterapeuty, kteří se zabývali terapií traumatu holokaustu.
Téma traumatu, které holokaust přinesl nejen samotným přeživším, ale i několika generacím jejich potomků, se tak v 90. letech pomalu otevíralo i v Česku. V roce 1994 například v češtině vyšla přelomová kniha Děti holokaustu (Children of the Holocaust, 1979), v níž americká spisovatelka českého původu Helen Epstein poprvé seznámila i neodbornou veřejnost s principy mezigeneračního přenosu traumatu holokaustu.
„Ukázalo se, že existuje mnoho vlastností, které přeživší měli společné. Se svými dětmi jednali podobným způsobem a přenášeli na ně své trauma. Jejich děti jako by jim měly plnit přání, která si oni sami splnit nemohli. Takže děti například musely vše dojídat, rodiče na ně přenášeli své nevyřešené těžkosti. A děti to špatně snášely,“ říká Klímová.
Zatímco Epstein tehdy koncem 70. let popsala, jak se trauma přenáší skrze úzkostnou výchovu, dnes už víme, že přenos traumatu má i svůj fyzický základ. Klímová v této souvislosti zmiňuje americkou neurovědkyni Rachel Yehudovou, která v roce 2015 přinesla důkazy epigenetických změn u dětí, jejichž rodiče byli před jejich početím vystaveni traumatu holokaustu.
Sdružení Tolerance a občanská společnost začalo po smrti Irene Bloomfield v roce 2001 každoročně udílet cenu Prix Irene, a to lidem, kteří přispívají k posilování míru mezi lidskými skupinami. Samo sdružení se později přeměnilo ve Spolek Irene a vznikla mimo jiné i edice Irene press, v níž nyní vyšla Grynbergova kniha Na vině je Osvětim.
„První, co mě napadlo, bylo oslovit Helenu Klímovou,“ vrací se k českému vydání překladatelka Renata Šerek. „Společně jsme pozvali Mikołaje Grynberga na přednášku k nám do Brna, aby nám o knize něco pověděl, a přepis jeho přednášky je v českém vydání jeho knihy. On sám patří do „druhé generace.“ S těmi příběhy vyrostl a myslel si prý, že tak to chodí a že až vyroste, taky půjde do tábora. Když se dozvěděl, že to tak není, obrovsky se mu ulevilo. Pak vyrostl a zjistil, že si nemá o příbězích ze svého dětství s kým povídat, protože nikdo jiný takové příběhy nezná. Později našel důležité porozumění právě u dalších dětí přeživších holokaustu.“
Kniha Na vině je Osvětim obsahuje 24 rozhovorů s představiteli druhé generace z Evropy i Ameriky. Na otázku, zda plánuje napsat knihu ještě o třetí generaci, prý Mikołaj Grynberg odpověděl: „Třetí generace? Takovou knihu nemůžu napsat já. Musíme to přenechat jim samým.“