MDŽ: ženy „na oslavu svého svátku“ musely odpracovat miliony hodin zdarma

/ /
Přijetí delegace žen u příležitosti MDŽ na Pražském hradě 7. března 1975. Foto: ČTK/Kruliš Jiří
Přijetí delegace žen u příležitosti MDŽ na Pražském hradě 7. března 1975. Foto: ČTK/Kruliš Jiří
zdroj: ČTK/Kruliš Jiří

Mezinárodní den žen před rokem 1989 znamenal škrobené podnikové oslavy, které se mnohdy zvrhly v brutální pijatyky. Především byl ale svátkem mohutné ideologické manipulace. Oslava žen znamenala ve skutečnosti jejich ještě větší vykořisťování.

Karafiáty, dětská přáníčka, recitující školáci, dárečky od ROH, oslavy s chlebíčky, estráda v televizi. Mezinárodní den žen byl pro komunistický režim jedním z nejdůležitějších svátků. Narozdíl od Vánoc či Velikonoc byl jeho původ ideově bezchybný, neopředený žádnými podezřelými křesťanskými tradicemi, a tak si komunisté mohli jeho oslavy od základu vymyslet sami, vtisknout jim svůj vlastní naturel a vkus.

Podle toho také vypadaly. „Po programu jsme si při dechové hudbě i zatančily a vůbec nám nevadilo, že chybějí muži. Mladší soudružky vybízely k tanci starší a všem nám bylo veselo,“ popsala čtenářka M. Dubšíková oslavy MDŽ 1954 v jednom kladenském závodě v dopisu do časopisu Vlasta. Na oslavách pořádaných podnikovými organizacemi ROH ženy obvykle samy připravovaly občerstvení a dostávaly drobné dárky, jako dárkově balené mýdlo, utěrky nebo bonboniéry.

Jsme rádi, že čtete naše články!

V době normalizace některé podniky v rámci MDŽ dopřály svým zaměstnankyním takřka buržoazní rozmazlování: například Vitana Byšice pozvala na MDŽ 1973 kadeřníky a maséry a ženy si hned po skončení směny mohly užívat jejich péče. Jednota Prostějov téhož roku pozvala zpěvačku Jitku Zelenkovou. Pokud ženy přišly domů včas, mohly ještě stihnout televizní vystoupení Josefa Zímy s dechovým tanečním orchestrem nebo (později v osmdesátých letech) Kotvalda s Hložkem v květinovém studiu. Televize pravidelně na MDŽ také reprízovala filmy o Angelice. Není ale třeba zdůrazňovat, že v mnoha podnicích se oslavy MDŽ zvrhly v převážně pánskou pijatyku, která trvala až do pozdních hodin. 

Ve znamení stupňujícího se boje za mír

Mezinárodní den žen ale nebyl jenom svátkem trapných oslav, škrobené recitace, ohavného designu a levného alkoholu, ale také mohutné ideologické manipulace. Zejména v padesátých letech se jednotlivé sktruktury Československého svazu žen na něj připravovaly několik týdnů podle centrálně udávaných instrukcí. Obvykle se MDŽ slavilo „ve znamení stupňujícího se boje za mír“. 

Boj za mír v překladu znamenal zvýšené pracovní úsilí. MDŽ bylo každoročně záminkou k uzavírání nejrůznějších pracovních závazků a tím tlaku na ještě vyšší pracovní výkon. Například roku 1951 ženy v Československu odpracovaly „na oslavu svého svátku“ dva a půl milionu brigádnických hodin, často zdarma. 

V rámci oslav ženy okopávaly řepu, zedničily, sázely stromky, či sbíraly starý papír. 

Zpravodaj skláren Moravia roku 1959 hlásí, že ženy uzavřely závazky, které pro podnik znamenaly úsporu přes 45 tisíc korun. Dělnice, nahlas oslavované, byly ve skutečnosti na MDŽ ještě více využívané jako levná pracovní síla. A tam, kde akcelerace výroby nebyla možná, třeba v Československé televizi, byly zaměstnankyně na MDŽ pro změnu vykořisťovány finančně: v roce 1973 přispěly jedním procentem ze svého platu na fond solidarity „hrdinným vietnamským ženám“. 

Igelitky plné pomerančů

Každým rokem se na MDŽ vydávala delegace „zasloužilých žen“ na Pražský hrad na návštěvu u prezidenta. Ceremonie se účastnilo několik desítek žen, vybraných na základě přísných kritérií, především příkladného pracovního výkonu a společenské angažovanosti. Kromě členek KSČ se akce mělo účastnit alespoň 40 % bezpartijních. „Čtrnáct dní dopředu si mě zavolal předseda KSČ a říkal, vybrali jsme tě, pojedeš za odměnu do Prahy a taky přijede televize a budó tě natáčet,“ říká Alena Ekslerová, jejíž vyprávění ve své diplomové práci zachytila Terezie Koláčková. Dále popisuje cestu do Prahy, povinnou návštěvu Slavína a konečně raut ve Valdštejném paláci: „Stoly byly toho jídla plné, to se doslova prohýbalo. Tehdy nebylo ovoce a vůbec nic, tak ty ženský, když to řeknu otevřeně, měly doslova narvané igelitky. Oni tam měli šunku, vystála jsem si frontu a dala jsem si plátek té šunky. Ostatní ženy měly větší kabelky a házely si tam pomeranče. A salám taky.“ Rudé právo akci každoročně komentovalo s nadšením, například roku 1975 napsalo: „Každá má jinou profesi. Nikdy předtím se neviděly, a přesto budily dojem, jakoby tvořily důvěrně známý kolektiv. Přestože přijely ze všech koutů, nebylo mezi nimi rozdílu – těžko byste rozeznali dělnici od inženýrky.“

Delegace československých žen na Pražském hradě 7. března 1989 s generálním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem ČSSR Gustávem Husákem. Foto: ČTK/Mevald Karel
Delegace československých žen na Pražském hradě 7. března 1989 s generálním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem ČSSR Gustávem Husákem. Foto: ČTK/Mevald Karel

Nicméně navzdory kabelce plné pomerančů návštěva na Hradě mohla mít pro dotyčnou i neblahé důsledky. Takto například dopadla dojička, která se zavázala zvyšovat dojivost krav sovětskou metodou Malinovové a byla za to oceněna na Pražském hradě: „Když se vrátila domů, ostatní ženy, snad ze žárlivosti, jí práci ztěžovaly, až tato z kravína utekla. Nyní je taková situace, že žádný v kravíně nechce dělat,” cituje Denisa Nečasová ve své dizertační práci o ženském hnutí zprávu z jednoho středočeského JZD.

Budovatelky a dárkyně života

Historie MDŽ 

Mezinárodní den žen je inspirován demonstrací za volební právo žen v New Yorku 8. března 1908. Definitivně se datum 8. března jako svátku žen ustálilo až po první světové válce díky velké demonstraci v Petrohradě roku 1917, která na tento den připadlo podle gregoriánského kalendáře. U nás za první republiky propagovaly MDŽ levicové strany, po válce ((od roku 1946) se však stal masově slaveným svátkem, jehož tón do roku 1989 udávala KSČ. 

Mezinárodní den žen byl také příležitostí připomenout obyvatelstvu, že žijí v ráji, kde již bylo dosaženo rovnosti mužů a žen: „Padly již definitivně staré hráze a rovnost mužů a žen přestala být prázdným slovem, jak tomu bylo za kapitalismu. Ženám jsou v lidové demokracii otevřeny všechny dveře. Zdůrazňuji, všechny,“ prohlásil Klement Gottwald ve své projevu roku 1951. Jenže ve skutečnosti si komunistický režim pletl emancipaci s plnou zaměstnaností: předstíralo se, že tím, že režim ženám „umožnil“ chodit do práce, jim dal větší svobodu. Jenže ve skutečnosti to bylo přesně naopak: existovala všeobecná pracovní povinnost a kdo neměl v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, riskoval stíhání za příživnictví. Ženy v domácnosti byly sice tiše tolerovány, ale kvůli všeobecně nízkým platům si to jen málokterá mohla dovolit. Zaměstnanost žen tedy rychle vzrůstala: Zatímco před druhou světovou válkou představovaly ženy zhruba třetinu všech zaměstnanců, v roce 1955 už to bylo 42,8 procenta a v roce 1970 skoro polovina (47,8 procenta). Méně se už mluvilo o tom, jestli všechny ty ženy skutečně do práce chtějí, jakou práci konkrétně vykonávají a jak jsou za ni placeny. 

Realita byla taková, že ženy stále zastávaly méně kvalifikovanou a hůře placenou práci. „Kariéru“ mohly dělat jen v určitých oborech, například ve školství a do jisté míry ve zdravotnictví.

Komunisté sice v proslovech oslavovali práci žen, jejich nasazení a uvědomělost, ve skutečnosti je ovšem využívali pro své vlastní cíle: žena měla cenu jen tehdy, pokud své opěvované vlastnosti dávala do služeb režimu. Ironií je, že na jedné straně se zdůrazňovala emancipace, na druhou stranu se režim ve svých projevech - politických i uměleckých - nikdy neoprostil od velmi schematické, tradiční, zcela neemancipované představy ženství a popisoval ženu jako „pilíř rodiny“, „dárkyni života“, „vychovatelku dětí v uvědomělé občany“. Zkrátka a dobře, žena měla v práci emancipovaně dřít stejně jako muž, ale doma zastat všechny povinnosti buržoazní manželky. 

Spolu s falešnou rétorikou o emancipaci komunisté zároveň již roku 1948 brutálně potlačili veškeré ženské spolky v Československu, které násilím začlenili pod jimi ovládaný Československý svaz žen. Potlačení ženského hnutí vyvrcholilo justiční vraždou Milady Horákové. Možná i toto komunistické pokrytectví je důvodem, proč u nás myšlenky feminismu stále narážejí na dezinterpretace a nepochopení.