Když sedmnáctiletého Emila trýznili v Kounicových kolejích, jeho babička a maminka s malým bratrem se vydaly 30. května 1945 na tzv. brněnský pochod smrti. Třicet tisíc německých žen, dětí a starých lidí šlo v horku bez přestávky, jídla a pití k rakouským hranicím.
Emil se s příbuznými setkal až v roce 1946 v Německu, kde začali nový život. Ten starý, brněnský, skončil na jaře roku 1945.
Před válkou se hlásila zhruba pětina obyvatel Brna k německé národnosti. Mezi nimi i rodina Emila Pupika, který vyrůstal na Cejlu ve skromných poměrech. Emilova maminka Anna Therese se totiž zamilovala do studenta, který ji záhy opustil.
„Tak jsem se v roce 1928 narodil já a o dva roky později 1930 můj bratr Franz. Tatínek se ale vypařil,“ vzpomínal Emil Pupik na dětství bez otce. Podobná situace se navíc ještě jednou zopakovala.
„Maminka se o několik let později zamilovala do dalšího studenta a v roce 1937 se nám narodil ještě další bratr Alfred. I jeho otec se však ztratil. Tak s námi maminka zůstala sama. Ráno roznášela noviny a potom prodávala mléko v obchodě. Moc peněz za to ale tehdy nebylo.“
Dětství na Cejlu
Své vzpomínky na dětství ve čtvrti dílen a pavlačových domů vyprávěl pro Paměť národa česky, ačkoli většinu života prožil v jižním Německu.
„U domu s číslem 36, ve kterém jsme bydleli, býval dlouhý dvůr, což bylo pro děti skvělé místo na hraní. Asi sto metrů od nás bydlela jedna česká rodina. Měli tam sklenářství Gebrüder Fuchs, ve kterém se vyráběla zrcadla. Hrál jsem si s jejich dvěma dcerami. Jiná česká rodina tam mívala výrobnu a opravnu klobouků. Ti mě dokonce vzali do vinohradu a starý pán celý den nadával na Hitlera. Věděl, že přede mnou klít může.“
Během válečný let se šel Emil učit elektrikářem do Brněnské zbrojovky a stal se členem Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend), což bylo pro tehdejší německé kluky víceméně samozřejmost.
Jelikož pracoval ve zbrojovce, nemusel se účastnit vojenských výcviků, jen jednou ho povolali na Slovensko, kde měl hloubit protitankové zákopy. Když se vrátil domů, oznámil, že už nechce pracovat ve zbrojovce.
„Za tři dny k nám domů přišel jeden pán a ptal se po mně. Hledal Pupika, který nechce pracovat. Odpověděl jsem mu, že já pracovat chci, ale ne ve zbrojovce. Dal mi navštívenku s adresou a řekl mi, že si mám vzít věci na čtrnáct dnů. Maminka mi pak sbalila kufr a jel jsem šalinou na Královo Pole. Na té adrese stál dům s velkými železnými vraty, kde nebylo uvedené žádné jméno.“
Když Emila pustili dovnitř, naskytl se mu zvláštní výjev. „Zahlédl jsem, jak se na zemi, na dlažbě z kamenných kostek, válí střepy a mezi tím se plazí kluci se zkrvavenými lokty.“
Brzy pochopil, že se dostal do svérázného nápravného zařízení, kde měli mladé německé hochy přivést k poslušnosti Vůdci. Emil měl štěstí, jeho profese elektrikáře byla žádaná i tady, takže trávil čas opravou motoru, a bití a týrání tak unikl.
Bylo mu ale jasné, že odsud musí zmizet, zvláště když se od jednoho z dozorců, který se choval lidsky, dozvěděl, že má v dokumentech uvedenou dobu pobytu „na neurčito“.
Aby unikl, musel se přihlásit zpátky do zbrojovky. Místo výroby ho čekala služba v jednotce Heimat Flak Batterie 19/17, kde se opět uplatnil jako elektrikář. Obsluhoval reflektor, který měl svítit na spojenecká letadla nalétávající na Brno, aby je němečtí ostřelovači mohli lépe zasáhnout.
Nejdřív tě zavřeli hitlerovci, teď naši lidé
V dubnu roku 1945 řada Němců z Brna utekla před blížící se Rudou armádou. Rodiny, které v Brně žily odedávna, ve městě zůstaly. Sedmnáctiletého elektrikářského učně Emila Pupika krátce po osvobození povolali na pracovní úřad do Bratislavské ulice.
„Sešla se nás tam skupina asi šesti lidí. Sebrali nám všechno, co jsme u sebe měli. Pak nás vedli přes dvůr směrem na Cejl. Tam si nás převzala česká policie. Asi po půl hodině jsme potkali větší skupinu Čechů. Jeden z nich mě znal ze zbrojovky a volal na mě: ,Emile, co s tebou dělají? Nejdřív tě zavřeli hitlerovci, teď naši lidé. Co jsi jim udělal?‘ Já jsem volal zpět: ,Vy mě znáte, já jsem nic neudělal.‘ Ani jsem to nedořekl a už mě jeden z policistů, co nás hlídali, nakopl, abych nemeškal.“
Skupinu Němců z Cejlu odvedli do Kounicových kolejí, které za války neblaze prosluly jako věznice a popraviště. Podobně neblahou roli měly studentské koleje sehrát i v poválečných měsících, jen role se obrátily. Samozvaní čeští dozorci si rychle osvojili zvyklosti svých nacistických předchůdců.
Hned po příchodu Emil viděl, jak syn musel mlátit svého otce. „Musel ho bít pořádně. Pravděpodobně si říkal, že je lepší, když ho bude bít on a ne dozorci.“
Jiní Němci měli kolem krku obojek a museli předvádět psy nebo kočky.
„V jedné místnosti nás bylo asi patnáct. Leželi jsme na posteli po dvou, většina spala na zemi. I nás týrali. Za trest jsme museli mýt podlahu prknem. Stráže nalil vodu na zem a my jsme ji museli čistit.“
Jindy zase vězně vyhnali na dvůr. „Nechali nás stát v horku na slunci. Asi metr či dva před nás umístili konve s vodou. Dva z dozorců měli bič. Když se někdo k vodě přiblížil, tak ho švihli.“
Bití a kopance „dozorců“ se staly každodenní realitou, leckdy prý ustalo, až když se strážci unavili. Emila jednou ztloukli tak, že ztratil vědomí.
Když nám dali najíst, museli nám naoko nadávat
Internované německé obyvatele zařazovali do pracovních skupin. Emila poslali spolu s dalšími řezat dříví pro Čechy v domě u brněnského parku Lužánky. V Kouničkách vládl hlad a tady se vězni dostali k jídlu. O tehdejší atmosféře v Brně vypovídá i následující vzpomínka.
„Když nám měli dát najíst, řekli nám, že musí otevřít okno a nadávat nám, aby to slyšeli sousedé. Pak spustili, že jsme líní a jen žrát chceme atd. My jsme přitom jedli brambory a řízek… My jsme věděli, proč to lidé dělají, ale je to smutné,“ vyprávěl Emil Pupík.
Z Brna vyhnali staré lidi, ženy a děti, uteč na Vídeň
Po nějakých čtyřech týdnech poslali Emila opravovat železnici na kraj Brna. Hlídali ho dva sovětští vojáci. Vedle toho měl pomáhat s ošetřováním německých raněných vojáků internovaných v místní škole. Emila tam oslovil neznámý muž:
„Zeptal se mě: ,Nejsi ten Pupik, kterého zavřeli hitlerovci?‘ Odpověděl jsem: ,Ano, ale já vás neznám.‘ Řekl mi: ,Taky nepotřebuješ.‘ Pak dodal: ,Z Brna vyhnali staré lidi, ženy a děti. Až budeš mít možnost utéct, tak uteč směr Vídeň. Ale dávej pozor na mostech, tam jsou zvýšené kontroly.‘ Využil jsem první příležitosti, když jsme opravovali koleje, a utekl jsem.“
Měl štěstí, že na rozdíl od většiny jiných Němců nebyl ostříhán dohola, a tak nepůsobil nápadně. Povedlo se mu dostat do bytu na Kolišti, kde na konci války bydlela jeho matka, a v prázdném bytě si nabral sušenky a napil se vody z kohoutku, zabalil si batoh. Vydal se směrem k brněnskému předměstí Jundrov.
„Dostal jsem se k jedné Češce. Říkal jsem jí, že nemám peníze. Ona mi řekla: ,Když nemáš peníze, máš hlad.‘ Dala maso a pár brambor a převezla mě loďkou přes řeku.“
S plným břichem se vydal do lesa, tam ho ale chytila skupina Čechů, z nichž jeden Emila poznal. V lesích zrovna probíhalo pátrání po nějakém významném nacistickém pohlavárovi na útěku. Namísto do Vídně tak putoval zase do Kounicových kolejí.
Kontrola z Prahy mi zachránila život
„Předali mě českému komisaři, který zde Němce vyslýchal. Pak mi svázali ruce za záda a přikázali mi, abych tlačil nosem těžkou knihu ke zdi. Jakmile spadla, následovalo bití. Pak jsem musel překročit na zemi ležící německou vlajku. Nebo na ni šlápnout. Překročil jsem ji. Okamžitě jsem dostal pěstí do obličeje.“
Kolotoč bití a hladu se tak rozjel nanovo. „Když už nám něco k jídlu dávali, tak tím způsobem, že se stejně nebylo možné najíst. Vložili třeba do kotle zeleninu a vařili ji. Asi třicet osob muselo okolo kotle utvořit kruh. Dostali jsme šálky. Nakázali nám, ať běháme rychle dokola. Jeden z nás nabral vařící vodu a měl se napít. Na ty, co se nepřibližovali, řvali: ,Ty sviňo, nechceš žrat?‘ Ti, co se zkusili napít, měli spálené rty. Co bylo dál, nevím, omdlel jsem.“
Mučitelé si vymysleli i další „kratochvíle“. „Venku jsme si museli lehnout na záda. Jeden hlavou na břicho toho druhého, nohy jsme měli roztažené. Dozorci po nás stříleli kulometem. Ti, kteří leželi na někom tlustém, byli zasaženi rovnou do hlavy. Stříleli i jen tak do vzduchu. Když se někdo bál, smáli se. Každý den jsme mívali vůz plný mrtvol.“
Jindy kdosi z dozorců dostal nápad – postavit v Kouničkách tři šibenice.
„Stavělo nás ji sedm Němců. Vyhledali jednoho, který měl viset. Pak někdo vymyslel, že když mají tři šibenice, měli by mít tři oběšence. Jako druhého vybrali mě. Následně určili ještě třetího. Svázali nám ruce za záda, na krk nám natáhli provaz. Stál jsem na prázdné bečce od piva a strachy jsem se držel, abych se sám nepověsil. Už stáli u mě, byl jsem připravený k oběšení. Vtom někdo přiběhl na dvůr a křičel: ,Kontrola z Prahy je tady!‘ To mi zachránilo život.“
Po několika týdnech naštěstí přišla další možnost Kounicovy koleje opustit, když se nabírali lidé na opravu zřícené koželužny firmy Laseker na Křenové ulici. „Přihlásil jsem se dobrovolně. Říkal jsem si, že by tam mohly být lepší podmínky a hlavně jídlo, když je tam i armáda.“
Unikl každodennímu bití, ale s jídlem si zpočátku nepolepšil, vězni nezřídka jedli kůru ze stromů a trávu. V koželužně strávil Emil Pupik spolu s dalšími zhruba osmnácti internovanými Němci asi půl roku. Situace s jídlem se postupně zlepšovala a na dopravu stravy do lágru v Křenové přidělili právě Emila. Nejprve jezdil s českým vojákem, nakonec jídlo vozil sám.
Chovejte se klidně, pojedeme přes hranice
Po čase přišel příkaz k přesunu na nádraží. „Bílé pásky s číslem jsme museli spálit. Nějaký pán mi vzal moje boty a místo nich mi dal dřeváky. Dostal jsem malý kufřík, asi 20x30 centimetrů veliký, v něm byl jeden kapesník. Dál jsem obdržel tři tisíce marek.“
Emil spolu s dalšími čtyřiceti osobami nastoupil do prvního vagonu. Vlak se rozjel neznámo kam. „Řekli nám jenom: Chovejte se klidně, pojedeme přes hranice.“
Další zastávkou se nakonec stal Furth im Wald v Bavorsku. „Vyšel jsem ven, protože jsem měl žízeň,“ vzpomíná Emil Pupik. „Z vagonů jsem slyšel pláč. Lidé plakali radostí, že už nebudou biti, že je už nikdo nebude znásilňovat. Ptal jsem se po vodě. Dozvěděl jsem se, že musím jít až k poslednímu vagonu. Tam jsem uviděl svou babičku.“
Emil se tak po dlouhé době setkal s někým z rodiny. Babičku si mohl vzít s sebou do prvního vagonu. „Kdybych nevyšel ven, třeba bych ji už nikdy neviděl,“ vypráví Emil Pupik. Vagony totiž od dlouhého vlaku odpojovali postupně na různých místech. S babičkou pak společně dojeli do Garmisch-Partenkirchen.
Nelehké začátky v Německu
Začátky v Německu pro Pupikovy nebyly lehké. „Místní lidé z nás nebyli nadšení. Brali nás jako české cikány,“ vzpomíná Emil Pupik na přivítání vysídlenců. Za policejní asistence se noví příchozí nastěhovali k místním starousedlíkům.
Emil se snažil navázat kontakt s ostatními členy rodiny, ale nebylo to snadné i kvůli tomu, že cestování mezi jednotlivými okupačními zónami v Německu bylo možné jen na zvláštní povolení.
„Moje maminka byla v obci Wennenden. Její nejstarší sestra Maria žila ve Stuttgartu. Nejmladší Else byla u Američanů v zajetí, protože za války pracovala jako telefonistka na frontě.“
Emil Pupik v Německu vystřídal řadu povolání. V roce 2012, kdy jsme natáčeli jeho vzpomínky, žil ve městě Neu Ulm na hranici spolkových zemí Bavorska a Bádensko-Würtenberska. Na setkání si připravil své sepsané vzpomínky, ale nahlížet do nich nemusel, zážitky se mu vryly hluboko do paměti. Ještě jednou jsme se pak s Emilem Pupikem mohli setkat v létě roku 2013 během jeho návštěvy rodného Brna. Společně jsme navštívili Kounicovy koleje a další místa spjatá s jeho vzpomínkami. Z našeho setkání pocházejí fotografie, které můžete vidět u tohoto článku.