Československá obec legionářská vznikla 22. května 1921. Sdružovala vojáky bojující v první světové válce za dosud neexistující Československo. Zrušili ji nacisté i komunisté. V roce 1991 ji obnovili veteráni ze západní fronty.
„Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa!“ prohlásil u příležitosti vzniku samostatné Československé republiky prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Legionáři se totiž často rekrutovali ze sokolských řad a při svém výcviku používali sokolské povely.
Legie by ovšem nevznikly bez Tomáše G. Masaryka, který odešel v prosinci 1914 do exilu s plánem vytvořit české jednotky bojující po boku dohodových mocností. Nebyl to snadný úkol a Masarykovi s ním pomáhal mladý slovenský vědec Milan R. Štefánik, který působil ve Francii.
Díky jejich úsilí zahraniční československá armáda opravdu vznikla. Tvořili ji dobrovolníci i z řad krajanů z USA. Na konci první světové války čítala přes 140 000 příslušníků, kteří slavili úspěch na frontách ve Francii, Itálii, Srbsku a Rusku, což pomohlo diplomatickému vyjednávání při vzniku Československé republiky.
Legionářská obec vznikla až dva a půl roku po konci války, protože až na konci listopadu 1920 se vrátili z bojišť všichni legionáři. Nejdéle trvala cesta domů legionářům z Ruska. Museli totiž putovat přes Sibiř, a přitom se zapojili do bojů proti bolševikům na straně carské armády.
Obec pečovala o válečné veterány a také pomáhala vdovám a sirotkům po čtyřech a půl tisících padlých legionářích. Hned od svého vzniku organizovala dětské prázdninové tábory v Kostelci nad Orlicí, Bystřici pod Hostýnem, Turnově a Železném Brodu, ale i v zahraničí. Pro veterány a jejich manželky vznikla zotavovna ve slovenských Tatrách.
Svou činnost musela legionářská obec ukončit v roce 1939 v době nacistické okupace, podruhé legionářskou obec zlikvidovali po únoru 1948 komunisté. O legiích a legionářích se s výjimkou roku 1968 nesmělo mluvit, protože příliš připomínali demokratické prvorepublikové Československo a také kvůli jejich zapojení do bojů proti bolševikům.
V době sametové revoluce už nežil ani jeden z legionářů z první světové války, a tak obnova obce trvala déle než například Sokola či Junáka. Z popela vstala v roce 1991 díky veteránům, kteří bojovali v druhé světové válce na západní frontě. Prvním předsedou obnovené Československé obce legionářské se stal generál Tomáš Sedláček, jehož příběh nyní připomeneme. Zmíníme i osud generála Antonína Špačka, druhého předsedy Československé obce legionářské.
První porevoluční předseda
Tomáš Sedláček se narodil 8. ledna 1918 do rodiny důstojníka a sám se stal vojákem. Po studiu na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě sloužil jako poručík dělostřelectva v Hradci Králové. Po rozpuštění československé armády na začátku německé okupace začal pracovat jako úředník.
Vydržel to jen jeden rok, v dubnu 1940 se rozhodl pro útěk z protektorátu tzv. balkánskou cestou – tedy přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii až do Bejrútu: „Byl jsem v předposledním transportu přes Středozemní moře do Francie, do vojenského ležení v La Agde, kde se formovala naše divize. Přidělili mě k prvnímu dělostřeleckému pluku.“
„Dělostřelci ještě neměli výcvik, potíže byly s koňmi, výstrojí i zbraněmi. Francie byla pořád v klidu, jako by se nic nedělo, což nás překvapilo. Také nálada Francouzů byla taková nijaká.
My jsme chtěli bojovat, takže není divu, že jsme byli z Francouzů zklamaní. Po obsazení severní části Francie nás evakuovali přes Gibraltar lodí Nordsmoure, a pak na Wiceroy of India do anglického Plymouthu,“ popisuje Sedláček cestu do Anglie, která trvala asi čtyři měsíce.
Na Francouze a jejich vojenskou neschopnost v bojích s postupující německou armádou v prvních letech války mají silné vzpomínky skoro všichni českoslovenští západní veteráni.
Vzpomínky Antonína Špačka
Generál Antonín Špaček vyprávěl: „Francouzi nechtěli bojovat. U každého praporu jsme měli protitankové kanóny – pětatřicítky a sedmatřicítky. Ale munici jsme dostali do pětačtyřicítek a pak jsme ji museli složitě vyměňovat s jiným útvarem. Když si vezmete, v jaké době to bylo, tak šlo vlastně o sabotáže nehrubšího zrna. Byli jsme pak na frontě, měli jsme koně, ale neměli jsme kanóny, jiní zase měli kanóny a neměli koně. Kdo to zavinil? Nikoli naši, ale Francouzi.“
Antonín Špaček se narodil 23. května 1917 v Hradčanech na Prostějovsku, na podzim v roce 1939 utekl rovněž balkánskou cestou do Francie, tam se zúčastnil bojů, byl transportován do Británie a roku 1944 nasazen při obléhání francouzského přístavu Dunkerque.
Z Francie se tehdy evakuovalo téměř pět tisíc Čechoslováků (včetně letců) – desetkrát méně, než se jich původně hlásilo do služby. Ti, kteří ve Francii žili už před válkou nebo tam měli rodiny, zůstali. Ti, kdo věřili, že má ještě smysl bojovat, většinou uprchlíci z protektorátu, se snažili dostat do Británie.
V letech 1941–1944 si tam českoslovenští vojáci odbývali výcvik – a také se těšili pohostinnosti místních pubů a náklonnosti slečen. V odborné literatuře se uvádí, že si v Anglii našel dívku každý třetí čs. voják. Mnozí se oženili, jako třeba právě Antonín Špaček:
„Když jsme se potkali, moje paní byla poručík a já podporučík. Čili ve dne jsem ji musel vojensky zdravit a večer jsem ji vzal do náruče. Celý měsíc jsme se jen vídali, Angličanky byly poměrně rezervované. Češi se ale chovali slušně, zdvořile a navíc měli pověst hrdinů z války ve Francii.“
Čechoslováci měli v Británii dobré jméno
A Tomáš Sedláček potvrzuje: „Existoval takový žebříček popularity spojeneckých armád. Pokud vím, nejlíp na tom byli Norové, my jsme byli hned za nimi a někde vzadu Poláci. My jsme prostě měli dobré jméno, zejména díky letcům RAF, kteří tam byli známí. Pokud jsem se dostal do nějaké rodiny, přijímali mne otevřeně, přátelsky. Snažili jsme se chovat všude slušně. I v kursech jsme se snažili. Jako starý Sokol jsem ale instruktory strčil do kapsy. Když jsme cvičili na nářadí, kam se na nás hrabali.“
V britských jednotkách se Sedláček naučil bojové techniky, které se v československé předválečné armádě necvičily. Třeba „killing silence“, rychlé a tiché zabíjení. Naučil se ovládat vysílačky, naučil se signály, základní zpravodajské dovednosti. Po zkušenostech z fronty ale říká, že ani ten nejlepší výcvik nezaručuje, že člověk obstojí:
„I když proděláte všechny možné vojenské kursy, kde se střílí ostrými a kde kolem vás lítají trhaviny, tak stejně víte, že je to jen jako, že se nestřílí po vás. Když se ale dostanete do skutečné bojové situace, je to jiné. Nedá se odhadnout, jak se kdo bude chovat.“
Dukla: past (nejen) na „zápaďáky“
Když Tomáš Sedláček dokončil všechny výcvikové kurzy, zaslechl v rádiu zprávu z východní fronty: v Buzuluku se formuje československá brigáda. Její velitelství se potýkalo s nedostatkem důstojníků. „Když sháněli důstojníky na východ, vytáhli nás, z anglické armády. Soustředili nás v Southendu u náhradního praporu, kde jsme čekali a čekali a čekali. Zkomplikovalo se to, protože za dva měsíce měli Spojenci spustit invazi a byl absolutní zákaz jakéhokoliv výjezdu.“
Na východní frontu se Tomáš Sedláček dostal přes Gibraltar, Středozemní moře, Egypt, Suez, přes tehdejší Palestinu do Haify, z Haify přes Damašek, do irácké Basry a do Teheránu, pak přes Kaspické moře do Baku, odtud letecky do Rostova a do Černovic, kde se formovalo „náhradní vojenské těleso“ východní armády.
Během útoku na Dukle ho zařadili do útočných jednotek prvního praporu. Vyjádřeno vojenským jazykem: jednotky přešly z pěší formace přímo do útoku. Řečeno normálně: asi po stokilometrovém pochodu museli unavení vojáci útočit do prudkého kopce, jehož vrcholek střežily zkušené kulometné oddíly wehrmachtu. Útok se změnil v masakr, který velitel Sedláček přežil jen zázrakem.
Bílé peklo
Záhy ho čekal další zápas o život: spolu s ostatními příslušníky druhé paradesantní brigády byl převelen do týlu nepřítele, na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Odlétali z letiště Krosno a přistávat měli na letišti Tri duby. Letadlo se třikrát vzneslo, dvakrát se vracelo kvůli špatnému počasí, potřetí pilot přistání „risknul“. Tomáš Sedláček dramatický odlet popsal:
„Viděli jsme jen, že zespoda vystřelují rakety. Byl jsem s pilotem v kabině, on se rozmýšlel, a pak se najednou spustil dolů, propíchnul mlhu a šťastně jsme přistáli. Pilot byl potem mokrej jak myš, uvědomoval si, co riskuje. Taky už se tam staly nějaké průšvihy, jedno letadlo se napasovalo do kopce ve Vysokých Tatrách. A Franta Urbánek, můj přítel z Anglie, dělostřelec, na Trech dubech zahynul – jejich letadlo už přistávalo, mělo vytažený podvozek, ale škrtlo o stodolu a rozsekalo se.“
Slovenské národní povstání začalo v srpnu 1944 a trvalo do října, na straně povstalců bojovalo asi 60 000 mužů pravidelné armády a 18 000 partyzánů. Němci je krvavě potlačili. Druhá paradesantní brigáda československé armády, ve které sloužil Tomáš Sedláček a tvořilo ji přes čtyři sta mužů, musela ustupovat před německými obrněnými divizemi přes Nízké Tatry na východ směrem k východní frontě. O pochodu horským údolím na Donovaly a na Chabenec se pak vyprávěly legendy.
Zoufalí, unavení a hladoví vojáci neměli sebemenší šanci přejít v hlubokém sněhu Tatry a připojit se ke sto kilometrů vzdálené východní frontě. Na úpatí hor velitelé rozhodli, že se jednotka rozdělí na menší skupiny. Každý se musel postarat sám o sebe.
Na jaře roku 1945 se druhá paradesantní brigáda znovu dala dohromady, to už v Nízkých Tatrách operovaly první rumunské jednotky. Rudá armáda postupovala do vnitrozemí Československa. Z 8. na 9. května 1945 vjely tanky Rudé armády do Prahy. Tomáš Sedláček ztratil desítky přátel, ale byl pořád naživu.
Únor 1948 a generálova „politická blbost“
Po válce vedl tehdejší major Sedláček katedru bojové zdatnosti na vojenské akademii, později se stal velitelem plzeňské posádky, oženil se a těšil se na klidný život armádního důstojníka v mírových časech. Ke komunistům neměl příliš vřelý vztah, spoustu jich za války poznal osobně.
O únorových událostech roku 1948 si prý ale nejdřív naivně říkal: politici se hádají, to k demokracii patří. „Byla to moje politická blbost a já si to uvědomuju. Z první republiky jsem byl zvyklý politiku nevnímat, nezabývat se politickými věcmi. Nikdo z mých kamarádů, kteří prošli vojenskou akademií, neměl politické ambice. My jsme se snažili být odborníky ve své profesi. Samozřejmě, že se nás politika po válce dotýkala, ale nějak jsme to nedomysleli. Ti, kdo to domysleli, většinou utekli. Já blbec jsem tu zůstal.“
V té době měl u plzeňské posádky kromě jiného na starosti i objíždění hranic a byl tak jen pár kroků od svobody: „Několikrát jsem si tehdy říkal: hergot, když už jsem tady, nemám vzít roha? V kriminále jsem si na to pak mockrát vzpomněl. Neudělal jsem to, byla to pitomost, nedomyšlenost, stálo mě to devět let života.“
V Plzni sloužil pod Sedláčkem kapitán Josef Kučera. Spřátelili se, jezdili spolu po vojenských akcích a debatovali o nových komunistických poměrech, na které se dívali se stejnou nechutí. Jejich životy se brzy měly tragicky propojit. V roce 1949 Sedláček odešel z Plzně na Vojenskou akademii v Praze, kde byl jmenován profesorem.
Východní fronta ho nezachránila
Podle všeho pořád doufal, že komunismus na rozdíl od jiných „zápaďáků“ přečká, že mu pomůže minulost bojovníka z východní fronty – a nezapomeňme, že v té době kdekdo doufal, že se Gottwaldův režim zhroutí, že vypukne povstání nebo válka mezi Západem a Východem. Přečkával až do 21. února 1951, kdy si ho zavolal nadřízený důstojník a oznámil mu, že se má hlásit ve tři hodiny odpoledne na generálním štábu – bude prý vyslán na čtrnáctidenní služební cestu.
Sedláček si ještě zašel domů na oběd a oznámil ženě, že bude čtrnáct dnů pryč. Nemohl v té chvíli tušit, že se jako manželé už nikdy na svobodě nesetkají, že se uvidí jen párkrát přes mříže. Když jedl oběd, zazvonil telefon. Hlásil se kdosi z generálního štábu, že prý k Sedláčkovým dorazí člověk z ministerstva obrany, který bude pana majora doprovázet. Zanedlouho před domem zaparkoval tatraplán.
„Vlezl jsem do auta, samozřejmě jsem byl v uniformě. Vzadu seděl nějaký podplukovník, vpředu šofér a vedle něj podporučík. Ti dva oficíři se mi představili, podali jsme si ruce. Tatraplán se rozjel. Podplukovník se zeptal: Máte zbraň? – Samozřejmě že nemám, odpověděl jsem. – Tak se chyťte špagátu, tady, za sedadlem řidiče, oznámil mi. To už bylo jasný, tak jsem se chytil. Jeli jsme na Prašný most a místo doleva na ‚Kulaťák‘ ke generálnímu štábu jsme to vzali doprava na Hradčany k Domečku,“ vzpomíná Tomáš Sedláček na své zatčení.
„Šéfem byl štábní kapitán Jindřich Pergl, známý sadista, který se vyžíval v týrání a buzerování vězňů. Vedl mě do prvního patra, kde byla na podestě dřevěná tabule a na ní visela pouta, okovy a další mučicí nástroje. On se u nich zastavil a ukázal na ně, abych prý viděl, co mě čeká. A strčil mě na celu. To je můj první, zvukový dojem z kriminálu: to zabouchnutí dveří, které do smrti nezapomenu.“
Sedláček měl za sebou peklo bojů na frontě – ale čekalo ho další, v jiné podobě. „Z cely mě vzápětí odvedli k vyšetřovateli, měl jsem zavázané oči. A pak to začalo: Hovořte o své trestné činnosti! Nevěděl jsem, o čem mám mluvit, tak jsem řekl, že o žádné trestné činnosti nevím, což bylo považováno za zapírání. Druhý nebo třetí den tedy zavolali Pergla, ten mě strčil do řetězů, na nohy mi dal okovy. Vždycky říkám, že proti středověku tam byl úžasný pokrok. Ty okovy měly manžety, což ve středověku určitě nebývalo!“
Perzekuce zápaďáků
Na ministerstvu národní obrany tehdy vládl hrdina z východu, generál Ludvík Svoboda – a především Obranné zpravodajství vedené pověstným Bedřichem Reicinem, který po únoru 1948 naplno spustil perzekuční mašinerii.
Osud Tomáše Sedláčka sdílely stovky vojáků. Velmi často končili v komunistických kriminálech za pokus o tajný přechod hranic, za to, že někomu pomáhali při útěku – anebo jen proto, že za války odešli bojovat „k západním imperialistům“.
Vraťme se krátce k Antonínu Špačkovi. Z bojů na západní frontě se vrátil do Československa, přivezl si syna a anglickou manželku. Sloužil u Hradní stráže, od roku 1947 působil podobně jako Sedláček na vojenské škole. Po únoru 1948 byl degradován a poslán z armády na nucenou dovolenou – uvědomoval si, že komunisté čekají, až udělá sebemenší „chybu“. Jeho žena s dítětem odjela zpátky domů, Špaček se na rozdíl od mnoha jiných nepokusil o ilegální útěk, podal oficiální žádost o vystěhování za rodinou.
Přesto byl Antonín Špaček zatčen a odsouzen za údajnou špionáž a za pokus o vyzrazení vojenského tajemství na deset let kriminálu: „Generál Svoboda se jako ministr obrany neštítil vyhazovat své spolubojovníky z armády. Je podepsán i pod dekretem o mém propuštění. Byl to jeho vlastnoruční podpis, žádné faksimile… Když jsem byl poslán na dovolenou, už jsem se chystal odejít z armády a vycestovat do Británie za ženou. Podával jsem oficiální žádost o vystěhování. Ve čtvrtek 17. února 1949 jsem dostal vyhazov z armády, v pátek jsem obcházel úřady, v pondělí večer prý u našich dveří někdo zvonil, ale to jsem nebyl doma, v úterý brzy ráno mne zatkli.“
Soud pak ‚nabyl přesvědčení‘, že kdyby se obžalovanému Špačkovi nepodařilo odjet na vystěhovalecký pas, byl by odešel ilegálně, stejně jako v roce 1939, a v zahraničí by se dopustil velezrady.
„Skutková podstata nebyla naplněna, ale komunistický soud konstatoval, že kdybych byl býval mohl, byl bych spáchal zločin… V té době jsem přitom byl de facto už půl roku z armády pryč, tak co jsem asi tak mohl prozradit? Když nás likvidovali nacisté, nedivil jsem se, měli to v programu, byli to okupanti. Ale že tohle mohli dělat vlastní lidé, to je nepochopitelné,“ vzpomínal Antonín Špaček.
Svůj „trest“ si odpykával v trestaneckých táborech při jáchymovských uranových dolech. Roku 1956 se s ním – stále ještě „muklem“ – rozvedla žena. Po propuštění zůstal v dolech jako dělník. Dožil se rehabilitace i pádu KSČ, roku 2001 se stal druhým předsedou Československé obce legionářské, zemřel o šest let později.
Co budem dělat, až tady nebudu?
Ale zpátky do roku 1951: třiatřicetiletý major Tomáš Sedláček je v malé vězeňské místnosti, v budově zvané Domeček, v pověstné vyšetřovací věznici Obranného zpravodajství. Několik měsíců ho tu mučí. Čas mezi surovými výslechy tráví na samotce.
Pro mladého důstojníka je to bezvýchodná situace: nesmí sedět, nesmí spát, musí bez přestání chodit. Má halucinace, svět se mu obrací vzhůru nohama. Neví už, co je skutečnost a co jen sen, netuší, proč ho zavřeli, co po něm chtějí a jak dlouho to celé bude trvat. Předvedou-li ho k výslechu, vyšetřovatel na něj neustále křičí, aby se přiznal. Řekne-li, že neví k čemu, dostane facku. Když mu ani to nerozváže jazyk, dají mu ruce a nohy do želez:
„Když jsem nebyl u výslechu, tak jsem musel furt chodit. Celý den a celou noc. Počítal jsem to, a musel jsem v tom malém prostoru cely nachodit desítky kilometrů. Moje heslo bylo vydržet. Chodil jsem ode zdi ke zdi a říkal jsem si pořád dokola: Vydržet! Vydržet! Vydržet! Když mi pak dovolili, abych si sednul, snažil jsem se z toho prostředí odpoutat. Vymýšlel jsem si a domýšlel různé své historie, holky se v tom samozřejmě motaly. Nejdřív jsem se bál myslet na manželku, to bylo příliš ostré, pak už ale člověk do toho manželku zatáhne a žije v představách: co budeme dělat, až nebudu tady...“
Během výslechů dávali Sedláčkovi pouta, občas dostal facku za drzost: „Když usoudili, že strašně zapírám, tak zavolali Pergla, aby mě šoupnul do řetězů, které jsem pak nosil půl druhého dne. Jinak jsem u výslechu seděl v koutku, míval jsem pouta na rukou. Když mě vyšetřovatel fackoval, tak jsem samozřejmě měl spoutané ruce.“
Tomáše Sedláčka vyslýchali dva lidé. Na jednoho si už nevzpomíná, na druhého – Jaroslava Řičicu – si pamatuje dobře. Vypráví, že právě Řičica ho fackoval, právě on zavolal Pergla a výslovně mu nařídil, aby Sedláčkovi spoutal ruce a nohy do okovů. Po devíti dnech výslechů a chození beze spánku podepsal Sedláček výslechové protokoly, které vyšetřovatel připravil. Teprve pak ho Řičica nechal vyspat. Při dalším výslechu odpočatý Sedláček podpis odvolal. A martyrium pokračovalo.
Výsledek Řičicova vyšetřování: Doživotí
Podle obvinění měl být součástí spiknutí proti režimu, i když ve skutečnosti se žádné přípravy převratu nezúčastnil. Vypovídal proti němu jeho rovněž zatčený kamarád z plzeňské posádky, štábní kapitán Josef Kučera, jenže vyšetřovacím protokolům se nedá věřit, „vojenští estébáci“ je psali podle svého, nikoli podle toho, co říkaly jejich oběti.
Sedláčkův přítel a kolega z plzeňské posádky, spoluobviněný štábní kapitán Josef Kučera byl v Domečku trýzněn a vydírán tak, že když se po soudu sešli ve Valdicích na cele, nebyl schopen odlišit realitu od fikce, kterou mu vyšetřovatelé vtloukli do hlavy. Byl prý tak zmatený, že mluvil jen ve frázích, které se naučil z protokolů.
„Skupina nesla v análech StB krycí označení Irena,“ vysvětluje historik Jiří Plachý: „Bylo v ní souzeno pět vyšších důstojníků, Sedláček a kapitán Kučera dostali doživotí. Proces měl pak tragické vyústění – prokurátor se v případě kapitána Kučery odvolal a požadoval pro něj trest smrti, který mu nakonec Nejvyšší soud udělil a Kučera byl pak skutečně popraven. Prokuratura navrhovala trest smrti i pro Tomáše Sedláčka, ale nakonec milostivě přikročili k nižšímu trestu, protože měl zásluhy ze zahraničního odboje.“
INFOBOX Štábnímu kapitánovi Josefu Kučerovi se čtyři měsíce po zatčení v roce 1951 narodila dcera, kterou nikdy neviděl. Prezident Klement Gottwald nevyhověl žádosti rodiny o milost, poprava byla vykonána 14. listopadu 1952. Z archivních dokumentů vyplývá, že v den popravy bylo Kučerovi zabaveno 500 Kčs na úhradu rakve. Tyto peníze mu rodina ještě v září poslala do vězení.
Generál Tomáš Sedláček měl za sebou soud a před sebou muklovskou pouť po kriminálech a pracovních táborech ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a na Bytízu. Žena, o které snil během výslechů, na něj vydržela čekat osm let – o rozvod požádala necelý rok před amnestií v šedesátém, před amnestií, o které nikdo nemohl tušit a po níž se Tomáš Sedláček dostal na svobodu. Pracoval pak jako stavební dělník a asistent projektanta, znovu se oženil.
Po listopadu 1989 se dočkal rehabilitace a povýšení do nejvyšší vojenské hodnosti armádního generála. Zemřel 27. srpna 2012 ve věku 94 let.