Nebyly to pouhé milenky či přítelkyně. Všechny věděly, že nějak pomáhají odboji a riskují. Velmi. Tyto ženy stály po boku Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi. Věděly, že nasazují život pro něco, co je přesahuje.
„V nejednom případě provádějí ilegální činnost manželky odbojářů. Jde o fanatické Češky, které se s vášnivou zavilostí věnovaly péči o atentátníky,“ napsal v závěrečné zprávě po vyšetřování atentátu na Heydricha SS-Hauptsturmführer Heinz Pannwitz. Do sítě lidí, kteří pomáhali Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi, bylo skutečně zapojeno mnoho žen. Tyto – podle nacistů „fanatické Češky“ – anebo prostě vlastenky, členky Sokola a Červeného kříže nebyly jen ženy odbojářů, ale i svobodné ženy a dívky, které si k parašutistům ve vypjatých okamžicích v době atentátu vytvořily citový vztah. Nasazovaly vlastní život, když pro ně sháněly potraviny, předávaly informace a zajišťovaly praktické náležitosti jejich pobytu v přísně střeženém protektorátu.
Nechali u nich poslední vůli
S první dvojicí dívek se Josef Gabčík a Jan Kubiš seznámili ještě v Británii – v pro ně relativně klidném létě 1940 po evakuaci z Francie, kdy si vyrazili na dovolenou do městečka Whitchurch. Dvě sestry, šestnáctiletá Lorna a teprve čtrnáctiletá Edna Ellisonovy, se vracely autobusem z kina. Jan Kubiš, který čekal na zastávce, zaklepal na okénko a hodil jim do autobusu lísteček, že by se s nimi zítra odpoledne rád viděl. Dívky se s ním skutečně setkaly a na příští schůzku přišly i s maminkou, která si výrazně staršího vojáka chtěla prověřit. Pozvala ho k nim domů na čaj a příště už přišel i s Josefem Gabčíkem. Oba se s dívkami scházeli celý rok až do podzimu 1941.
„Chodila jsem s Josefem rok. Maminka oba parašutisty ,adoptovala.‘ Stali se součástí rodiny a měli u nás i pokoj. Jednoho dne řekli, že se vracejí do okupované vlasti, víc neprozradili.“
To vyprávěla osmdesátiletá Lorna, když v roce 2006 navštívila Prahu. Její sestře Edně dokonce Jan Kubiš věnoval prstýnek, a když se oba mladí muži s dívkami loučili, zanechali u jejich rodičů svou poslední vůli. Dnes mají na hrobě rodiny Ellisonových svou pamětní desku.
„Myslím na Tebe stále, Máničko“
Čtyřiadvacetiletá Marie Žilanová pracovala v plzeňském obchodě s textilem, který patřil Vojtěchu Kučerovi, a u Kučerů také bydlela. V polovině ledna 1942 přivedl její zaměstnavatel domů dva neznámé mladíky. Jeden z nich se jí představil jako Otta Jardů, ve skutečnosti však šlo o Jana Kubiše. Marie a její kamarádka Věra Kučerová doprovázely parašutisty po Plzni, činily tak jejich přítomnost méně nápadnou a pomáhaly jim se ve městě zorientovat. Marie se však do jejich činnosti zapojila ještě víc, když pomáhala v přípravách leteckého útoku na plzeňskou Škodovku: společně s Kubišem a Josefem Valčíkem se koncem dubna 1942 podílela na zapálení nedalekého stohu, který měl dát britským bombardérům signál. (Akce byla ovšem neúspěšná, bomba továrnu nezasáhla.) Když den nato odjížděl „Otta“ do Prahy, napsala mu svou adresu do rozečteného rodokapsu.
„Milá Máničko, myslel jsem na Vás každý den, ale nemohl jsem Vám psát, neboť ten rodokaps, do kterého jste mi napsala Vaši adresu, si vypůjčil bez dovolení jeden z mých kamarádů a odjel s ním na Moravu.“
„Musel jsem čekat, až se vrátí. (…) Musíte odpustit, neb jinak bych nemohl s klidem usínat, při vzpomínce na Vás… My také cítíme a máme srdce, které chce pro někoho bít, ale musím to vždy tlumit,“ napsal jí Jan Kubiš z Prahy 12. května. Po dopisu, který si schovávala celý život, od něj dostala ještě pohlednici s textem „Myslím na Tebe stále, Máničko.“ Pravé jméno svého „Otty“ se dozvěděla až ve chvíli, kdy uviděla jeho tvář v novinách mezi parašutisty zahynuvšími v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje.
Marie Žilanová, provdaná Knaislová, byla jedním z mála lidí, kteří se zapojili do činnosti skupiny Anthropoid a heydrichiádu přežili. Zasloužil se o to její zaměstnavatel Vojtěch Kučera, který ji s Janem Kubišem seznámil. Vzápětí poté ji totiž nechal policejně odhlásit z jejich rodiny, čímž jí zřejmě zachránil život.
Na Pankráci a na Malé Straně
Josef Gabčík se v pražské tramvaji v březnu 1942 seznámil s Annou Malinovou, osmadvacetiletou vdovou, která se sama starala o tříletou dcerku Alenku. Od smrti manžela pracovala v kartonážním závodě závodě na Smíchově a bydlela v jednopokojovém bytě na Pankráci, kde se Josef Gabčík před atentátem často zdržoval. Objevil se tam i den před atentátem a slíbil, že přijde opět za dva nebo tři dny.
Anninou kolegyní v práci byla Ludmila Soukupová, matka třiapůl leté holčičky, její manžel byl v té době ve vězení za sabotáž, a se svou svobodnou sestrou Marií Kovárníkovou bydlela v malém přízemním bytě v Letenské ulici na Malé Straně. Ve stejném domě, kde také sídlila Zemská školní rada, se od roku 1939 scházeli odbojáři v čele s Janem Zelenkou-Hajským, Ludmila a Marie tak od dubna 1942 z okna svého bytu přebíraly vzkazy o pohybu Reinharda Heydricha, zejména o tom, kdy přijíždí z Panenských Břežan na Hrad.
Marie Kovárníková navázala vztah s Janem Kubišem a také ona ho doprovázela po Praze, kde měli působit jako mladý muž s náhodnou známostí. Ve skutečnosti však patrně obě dvojice, Jana Kubiše a Marii Kovárníkovou i Josefa Gabčíka a Annu Malinovou, poutal hlubší cit akcentovaný osudovými okolnostmi, za nichž jejich vztahy vznikly.
Věděly, co riskují
Ženy, které pomáhaly aktérům operace Anthropoid, nevěděly o připravovaném atentátu na Heydricha, chápaly ale, že se jedná o pomoc odboji, při které riskují život svůj i svých blízkých. Přesto výsadkářům obstarávaly vše, co potřebovali k přežití, například potravinové lístky. Od konce března 1942 přebývali Kubiš s Gabčíkem u manželů Fafkových v Kolínské ulici na Vinohradech a také jejich dcery Rela a Liběna je příležitostně doprovázely při pohybu po Praze.
Odpoledne 27. května začal rozhlas po celém protektorátu vysílat zprávu o atentátu na Heydricha s výhružkou:
„Kdo pachatele přechovává, anebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě, anebo o jejich pobytu, a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou.“
Teprve v té chvíli se většina podporovatelů zřejmě dozvěděla, co bylo skutečným cílem výsadkářů, které znali pod jmény Otto Strnad a Zdeněk Vyskočil. Přestože v tu chvíli již jasně věděli, co riskují, neodmítli jim pomoc. Jan Kubiš strávil první noc po atentátu u rodiny Piskáčkových ve Vysočanech, Josef Gabčík přespal u Fafkových. Praha byla hermeticky uzavřena a tisíce německých hlídek z řad všemožných uniformovaných složek prohlížely dům od domu, ale obě domácnosti minuly. Ještě třicátého května doprovodily dcery Fafkovy oba mladíky do nedalekého kina Flora na film Posvátná dýka. Ve skutečnosti potřebovali vidět hlavně filmový zpravodajský úvodník, ze kterého chtěli zjistit, kolik toho nacisté vědí a jak postupuje pátrání.
Ten lump stojí před tebou
Kubiš i Gabčík se po atentátu ještě setkali se svými přítelkyněmi. Jan Kubiš navštívil Marii Kovárníkovou v bytě na Malé Straně, ale nechtěl vystavovat ji i její sestru ještě většímu nebezpečí, a tak se 29. května přesunul do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se připojil k dalším čtyřem výsadkářům. Josef Gabčík strávil ještě dva dny u Anny Malinové. Později před německým soudem tvrdila, že na téma atentátu prohlásila: „Kdo takovou věc udělal, je lump!“ Josef Gabíčík jí prý odpověděl: „V tom případě ten lump stojí před tebou.“
Pro Annu Malinovou si přišlo gestapo 23. června, pro Marii Kovárníkovou o dva dny později na základě udání domovníka.
„Já ji obdivuji. Nemůžu jí nic vyčítat. Muselo jí být hrozně, když věděla, že má doma tříleté dítě,“
uvedla pro Paměť národa Alena Voštová, dcera Anny Malinové, která v té době žila u své babičky Josefy Komárkové v Nalžovských Horách v Podšumaví. Stejně jako další děti zatčených odbojářů byla pak internována nejprve na zámečku Jenerálka poblíž pražské Šárky a později v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Děti tam měly zapomenout na svůj původ, nacisté je současně drželi jako rukojmí, aby odboj odradili od dalších akcí.
Z lidí, kteří účastníkům operace Anthropoid pomáhali, přežil jen málokdo. Ke šťastným výjimkám patřila kromě Marie Žilanové také rodina Ogounových, kteří také nějaký čas ubytovávali Kubiše a Gabčíka. O jejich zapojení věděl jenom Jan Zelenka-Hajský, který před zatčením spáchal sebevraždu, a rodina Fafkových.
„Avšak z faktu, že jsem zůstal nezrazen, plyne, že nikdo z nich ani nemukl, ale raději všichni podstoupili smrt, než by vyzradili,“ napsal Josef Ogoun ve své knize Pravda o Heydrichovi vydané v roce 1945.
Anna Malinová, Marie Kovárníková, její sestra Ludmila Soukupová, rodina Fafkových, rodina Vojtěcha Kučery z Plzně, rodina Piskáčkova a mnoho dalších, celkem 262 odbojářů, bylo popraveno 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.