„Pozoroval jsem, jak se náměstím sunou štrůdly ruských tanků. Najednou vidím, že jeden je moc vlevo. Dal jsem foťák k oku, tank naboural do podloubí, já zmáčkl spoušť.“ Ikonická fotografie zachytila nehodu, po níž zahynuly tři z devíti libereckých obětí invaze.
Kromě devíti mrtvých si průjezd sovětských vojáků městem vyžádal i 48 zraněných. Liberec se tak po Praze stal místem, kde po sobě vojáci Varšavské smlouvy zanechali vůbec největší spoušť. Většina obětí přitom přišla o život v těsné blízkosti liberecké radnice: v ranních hodinách 21. srpna 1968 tu vojáci začali pálit do lidí poté, co na projíždějící sovětský gazík kdosi hodil prkno z lešení obestavujícího radnici. Zemřeli 4 lidé, zraněných byly desítky. Hodinu před polednem pak jeden z tanků projíždějících přes náměstí Bojovníků za mír (dnes Doktora Edvarda Beneše) náhle vybočil ze svého směru a naboural do průčelí dvou domů.
Z budovy Fotocentrály na protější straně náměstí scénu fotografoval Václav Toužimský. Zachytil okamžik, kdy suť zasypala přihlížející dav.
Po každém stisknutí spouště musel svůj přístroj znovu natáhnout, fotoaparáty totiž tehdy nedokázaly udělat na jedno zmáčknutí celou sérii snímků tak jako dnes. Václav Toužimský ale fotil dál, protože drama na náměstí pokračovalo: vojenská cisterna, která se snažila vybouraný tank objet, přimáčkla ke sloupu podloubí dvaasedmdesátiletého Bohumila Kobra. Zemřel o půl hodiny později po převozu do nemocnice. Teprve poté se příslušníkům Veřejné bezpečnosti podařilo vojenskou kolonu odklonit a z trosek začali být vyprošťováni zranění. Mezi nimi i třiadvacetiletý Miroslav Čížek, jenž zemřel bezprostředně poté, a sedmašedesátiletý Vincenc Březina, který následkům zranění podlehl v nemocnici o měsíc později.
„Když přijely sanitky, tank vycouval a vzal to do sanitek. Zastavil se až o tank, který byl za ním, a přitom si prorazil kanystry s pohonnou hmotou.“
Podle Toužimského pak sovětský voják vylezl ven z kukaně a namířil pistoli před sebe. „V tu ránu lidi zmizeli v zákrytech u sloupů a najednou bylo náměstí prázdné.“
Příčinu nehody se nikdy nepodařilo jednoznačně objasnit. Podle některých výpovědí řidič vybočil schválně, aby vyděsil občany hrozící mu pěstí. Normalizační propaganda ale později prosadila verzi událostí, podle které tank uklouzl po tramvajové koleji kvůli vodě, kterou lidé na projíždějící tanky lili z oken.
Společného pohřbu obětí sovětské invaze se 24. srpna účastnilo v libereckém krematoriu přes pět tisíc lidí. Nad rakvemi zahalenými do vlajek hovořil Jan Tříska, vedle něj stál tehdy ještě ne moc známý Václav Havel. Na troskách podloubí na náměstí se objevil nápis v azbuce „Eto vaše dělo“, tedy „To je vaše práce“. Vyšetřování událostí se ale zastavilo v lednu 1969 pro nesoučinnost sovětských orgánů. Pachatelé smrtelné nehody ani střelci z náměstí Bojovníků za mír nikdy nebyli vypátráni.
Vylezl z okna na přistavené lešení
Václav Toužimský, autor slavné fotografie bourajícího tanku, prožil v Liberci celý život. Narodil se tu roku 1935, jeho otec byl střihačem textilu, maminka pracovala v zahradnictví. Rodina ve městě zůstala i poté, co s odstoupením Sudet v roce 1938 Liberec připadl německé Třetí říši. „Otci šlo o to, že prezident dr. Beneš říkal, ať tady zůstane co nejvíc lidí, aby tady měli druhý odboj,“ přiblížil Toužimský rozhodování svých rodičů. Roli v něm ovšem hrála také skutečnost, že v Liberci tehdy měli oba vyhlídku relativně jisté práce – byť matka byla v průběhu války nakonec nuceně nasazena v libereckém zámečnictví, kde se opravovala vojenská auta.
Zůstali i po válce, kdy do odsunu musela naprostá většina původních obyvatel. Václavův otec se v roce 1946 ujal znárodněné textilní továrny. Měl prý domluvu s organizací UNRRA, že dodají nové textilní stroje a ty staré budou odvezeny do Afriky výměnou za bavlnu. Jenže přišel rok 1948 a skončila jak spolupráce s UNRRA, tak i soukromé podnikání. Otec podle Václava zahořkl a skončil s textilním průmyslem. Spolu s manželkou nastoupili jako školníci do místní mateřské školy.
Václava přivedl k focení otcův bratr a jeho synové, kteří provozovali fotozávod v Mladé Boleslavi. Teoretické studium absolvoval v Hradci Králové, vystudoval dvojobor fotochemie – fotograf. Zároveň v patnáci letech nastoupil v roce 1950 do komunálního podniku Fotocentrála, kde se svoje znalosti uplatňoval v praxi. Vytvářel tu kopie plánů pro Stavoprojekt nebo dělal ve velkém reprodukce, fotil pro různé podniky nebo školy. V roce 1952 tu jako první v republice začali používat barevnou fotografii.
V době sovětské invaze byl tedy už zkušeným fotografem. Když ho v noci z 20. na 21. srpna 1968 vzbudil zvuk tanků rachotících po libereckém dláždění, vylezl z okna na přistavené lešení. To bylo za komunistické éry častou „ozdobou“ měst, takže zrovna stálo nejen kolem liberecké radnice, ale i u Václavova domu. Z lešení fotil nekonečnou kolonu projíždějících vozidel.
„Nafotil jsem je a zalezl jsem. Ale oni jezdili dál a dál. A dál. A ještě dál,” vypráví. Pak později ráno odvedl dceru k babičce a šel do práce.
„Byl jsem vojákem v záloze v hodnosti četaře s nástupem ihned, výstroj jsem měl doma na půdě. Takže jsem si říkal – až vyhlásí mobilizaci, budu muset nastoupit.“
K tomu ale nedošlo. V podniku Fotocentrály popadl nejlepší fotoaparát, který měl k dispozici, a vylezl na střechu budovy. Fotil projíždějící tanky i těžkou techniku, protestující davy lidí na náměstí, tank bourající do podloubí, sanitky jedoucí pro zraněné. V dalších dnech nafotil dlouhé kolony tanků z mostu nad silnicí u Šaldova divadla, pořídil i snímky ruských nápisů, třeba všudypřítomného „Iditě domoj“. Zachytil hněv Liberečanů zklamaných vpádem „bratrských“ armád.
Státní bezpečnost autora fotografií vypátrala
S kolegy z Fotocentrály okamžitě fotografie vyvolali a vybrali deset těch, jež se jim zdály nejzajímavější. Sérii deseti obrázků pak za třicet korun prodávali každému, kdo projevil zájem. Snímky se tak rozšířily doma i v zahraničí, aniž by bylo známo jméno autora. Na západě je někteří lidé vydávali za své a prodávali tamním médiím.
„Ani mi to nevadilo,“ podotýká Václav Toužimský. „Říkal jsem si: ‚Co kdyby?’ A to ‚kdyby’ se pak opravdu stalo.“ Politická situace se postupně otočila, k moci se dostali konzervativní komunisté věrní Sovětskému svazu a Václav Toužimský byl rád, že jeho jméno u snímků z okupace nefigurovalo.
„Fotka je dvousečná zbraň. Lidem kvůli nim hrozily velké nepříjemnosti. Když na nich estébáci někoho poznali, mohli vyhrožovat: ‚Ale copak, Franto? Ty tam stojíš u těch tanků a máváš proti sovětským vojákům pěstí?!‘“
Státní bezpečnost však na rozdíl od veřejnosti dokázala autora snímků vypátrat. V roce 1969 si do Fotocentrály přišla pro inkriminované fotografie i negativy. „Přesně věděli, co chtějí. Zabavili to a hotovo. Pak jsem nesměl fotit svatby a vítání občánků, potom mi zakázali i školy. Abych nepřišel moc mezi lidi,“ vypráví Toužimský.
Ředitel Fotocentrály Kelnar se ale za něho postavil a zákazy se postupně dařilo překonávat. Období normalizace prožil v relativním klidu bez dalších omezení nebo výslechů. Teprve po sametové revoluci se veřejnost dozvěděla, kdo legendární sérii fotek vytvořil. Autor pak získal několik ocenění od Libereckého kraje i od města Liberec a díky pracovníkům libereckého muzea se mu vrátily i negativy slavných fotografií.
