Kdy už pojedeme domů? Ptaly se děti odbojářů, kteří pomáhali parašutistům

/ /
Tříletá Stáňa a pětiletá Mánička patřily mezi internované děti – jejich rodiče Karel Klouda a Marie Kloudová byli popraveni za pomoc parašutistům 24. října 1942 v Mauthausenu.
Tříletá Stáňa a pětiletá Mánička patřily mezi internované děti – jejich rodiče Karel Klouda a Marie Kloudová byli popraveni za pomoc parašutistům 24. října 1942 v Mauthausenu.

Nacisté skoro tři roky věznili čtyřicet šest dětí odbojářů, kteří pomáhali parašutistům z výsadkových skupin Anthropoid, Silver A, Intransitive a Tin. Měly zapomenout svou minulost, svá příjmení a stát se negramotnými otroky.

Čtyřletému Jirkovi Karabelovi ze Srbic rodiče vždycky říkali, že kdyby se někde ztratil, stačí, když hezky nahlas řekne svoje jméno a adresu, a bezpečně se dostane domů. Takže když ho gestapáci posadili do autobusu plného cizích dětí, věděl, co má dělat.

František a Jarmila Karabelovi byli oba popraveni v Mauthausenu 24. října 1942. Foto: Paměť národa
František a Jarmila Karabelovi byli oba popraveni v Mauthausenu 24. října 1942. Foto: Paměť národa

„Já jsem Jiříček Karabel z Pinglu, číslo dvacet! Vraťte mě domů!" vykřikl. Ale tentokrát mu to nebylo nic platné. Dveře autobusu se zavřely a Jirka zoufale sledoval okénkem, jak jeho maminku odvádějí do budovy gestapa. Autobus se rozjel.

„Proč jste nepočkali na maminku?! Vraťte mě domů, já jsem Jiříček Karabel z Pinglu,” vykřikl znovu, dal se do pláče a s ním začaly plakat další malé děti. Starší dívky, které je měly na starosti, si povzdechly. Už věděly, že totéž se opakuje na každé zastávce. Vždycky když se jedno z dětí dalo do pláče, ostatní se sborem přidaly a nebyly k utišení.

Jirka Karabel byl jedním ze čtyřiceti šesti dětí rodičů, kteří byli uvězněni a popraveni za pomoc parašutistům. Jeho otec poskytl ve své hospodě na pár hodin úkryt odbojáři doktoru Lyčkovi, který ošetřil zraněného Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše po atentátu na Heydricha. Byl členem sokolské odbojové skupiny Jindra, podobně jako někteří další ze zatčených rodičů.

Další z nich byli členy Masarykovy ligy proti tuberkulóze, která se také aktivně zapojila do pomoci výsadkovým skupinám vyslaným z Anglie. Někteří u sebe parašutisty ukrývali, jiní jim dodávali potraviny nebo zprostředkovali lékařské ošetření. Většina dětí ale o odbojové činnosti svých rodičů neměla tušení. A stejně tak až do konce války děti netušily, co se s jejich rodiči stalo.

Dědeček si klekl a prosil gestapáky, ať nás neodvážejí

Většině dětí se navždy vryl do paměti okamžik, kdy své rodiče viděly naposledy. V některých rodinách byli oba rodiče zatčeni současně, v jiných si gestapo přišlo nejprve pro otce a za dva týdny pro maminku.

Eva a Hana Hejlovy, jejichž rodiče byli významnými pomocníky paraskupiny Anthropoid. Foto: Paměť národa
Eva a Hana Hejlovy, jejichž rodiče byli významnými pomocníky paraskupiny Anthropoid. Foto: Paměť národa

„Nikdy nezapomenu na její poslední pohled, když vcházela do budovy gestapa v Petschkově paláci,” říká Irena Hešová. Protože akce probíhala v létě, pro některé děti si gestapáci přijeli na prázdniny. „Můj dědeček si před nimi klekl a s pláčem je prosil, aby nás neodváželi.

Samozřejmě marně. Když jsme pak seděli v autě, jediné, co nám děda stihl dát, byla větev hrušek, kterou utrhl ze stromu,” popisuje moment rozloučení Jaroslava Mokrá. Na Hanu a Evu Krušinovy zase gestapo čekalo na nádraží, když se vracely z prázdnin u chůvy Emy.

Velké holky plakaly jen v noci

Čtyřicet šest dětí ve věku od dvou do šestnácti let bylo internováno v usedlosti Jenerálka v Šáreckém údolí, kde pro ně nacisté zřídili jakýsi improvizovaný sirotčinec. Jiří Karabel, který tam patřil k nejmladším, se stále vyptával, kdy už pojedou domů.

„Až naprší a uschne,” vodili ho za nos starší kluci, a on pak celé dny sledoval mračna na obloze a čekal na déšť. Jindy mu zase ukázali letadla na nebi: „Vidíš ty messerschmitty? Když na něj zamáváš lajntuchem, on přistane a odveze tě domů,” říkali. „Ale tak pitomej jsem už nebyl. Človíček postupně přestával být důvěřivej,” konstatuje Jiří Karabel.

Irena Hešová v patnácti letech. Foto: Paměť národa
Irena Hešová v patnácti letech. Foto: Paměť národa

„Ty začátky na Jenerálce byly strašné. Všechny děti plakaly pro maminky. Přitom mně se chtělo stejně tak plakat, ale nemohla jsem. My starší jsme plakali v noci. Ve dne jsme museli být silní a starat se o mrňata,” vzpomíná Irena Hešová, tehdy šestnáctiletá.

Každé z větších dětí se muselo starat o jedno nebo dvě mladší. Jí připadla role „náhradní maminky” dvou děvčátek ze Všetat, tříleté Stáni a pětileté Máničky Kloudových.

Většina dětí s sebou měla jenom letní oblečení, které měly na sobě v době zatčení a z něhož postupně vyrůstaly. Nezbývalo jim tedy než neustále všechno přešívat a zašívat. Irenu Hešovou nejvíc trápily malé boty.

„Jednou přijelo na dvůr auto a z něj se na zem vysypala hromada bot. Každé dítě si nějaké odneslo. Já si našla polobotky, ale byly mi menší. Větší tam nebyly. Tak jsem musela chodit v těch malých. Tlačily a nohy jsem měla zničené.”

Až po válce si s hrůzou uvědomila, že boty, které jim auto přivezlo, určitě patřily dětem, které šly do plynu.

Děti si mezi sebou nesměly říkat svá příjmení, nacistům šlo o to, aby úplně zapomněly na své rodiny. Vyučování a zpočátku i čtení bylo zakázáno, děti měly zplanět, jejich duši měla devastovat pasivita. Žádná důsledná převýchova v duchu německé ideologie se ale nekonala, protože všech šestačtyřicet sirotků měla na starosti jediná německá zdravotní sestra, Gala.

Pamětní deska na zámečku Jenerálka. Foto: Paměť národa
Pamětní deska na zámečku Jenerálka. Foto: Paměť národa

Její svěřenci ji neměli rádi pro její přísnost a drsné způsoby: Jiří Karabel například vzpomíná, že když na procházce vybočil ze vzorného dvoustupu, dostal od ní kamenem do hlavy. Tyto vycházky do Šáreckého údolí ale přinášely i příslib „náhodného” setkání s příbuznými. Strýcové, tety a prarodiče některých dětí se totiž dozvěděli o místě jejich pobytu a v Šárce čekávali, aby je mohli na procházce alespoň zdálky zahlédnout.

Proč nacisté děti nechávali naživu a drželi je v utajení? Jiří Karabel se domnívá, že byli „Himmlerovými rukojmími”, strach o jejich životy měl západní vedení českého odboje odradit od další akce podobné atentátu na Heydricha.

Když budete zlobit, pojedete do Svatobořic

„Na Jenerálce nás strašili, že když budeme zlobit, odvezou nás do Svatobořic a odtamtud se už nevrátíme,” vzpomíná Jaroslava Mokrá. „Takže když k tomu došlo, tajil se nám dech hrůzou.”

Irena Hešová se Stáňou a Máničkou Kloudovými ve Svatobořicích. Foto: Paměť národa
Irena Hešová se Stáňou a Máničkou Kloudovými ve Svatobořicích. Foto: Paměť národa

Do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova byly děti převezeny v dubnu 1944. Dosavadními obyvateli tohoto lágru byli příbuzní vojáků, kteří proti hitlerovskému Německu bojovali v zahraničí. Materiální podmínky tu byly horší než na Jenerálce: zima, špína, množství vší a štěnic. Budovy tvořily bloky ne nepodobné jiným nacistickým koncentračním táborům.

Příjemnou změnou však bylo to, že o děti se tu staraly tři české vězeňkyně: paní učitelka Mikuláštíková, profesorka Míla Marková a Julie Šperlová, které děti neřekly jinak než teta Šperlů. Irena Hešová na ni dodnes vzpomíná s láskou:

„Tetu Šperlů jsme měli nejraději. Byla taková maminkovská, voněla maminkou, přes den o nás pečovala, hlavně o kluky a mladší děti, pro které šila po nocích i hračky. Všechny děti na ní visely. Byla ve Svatobořicích uvězněná se svým manželem.”

Učitelka Mikuláštíková a profesorka Marková začaly přes zákaz děti vyučovat: ty mladší čtení, psaní a počty, ty starší například francouzštinu. Profesorka Marková navíc sloužila evangelické mše a obě hrály s dětmi divadlo včetně některých vlastenecky laděných her – nacvičily například Tylovu Fidlovačku.

Větší děti musely několik hodin denně montovat tovární součástky, ale prožívaly tu i své první lásky. Velkou módou mezi svatobořickými puberťáky bylo sbírat větší kosti, vyhozené z kuchyně, a vyrývat do nich monogramy dívek, které se jim líbily. Příbuzní jim občas směli poslat balíček. Jiří Karabel vzpomíná na své první hračky, které od uvěznění dostal:

„Měl jsem takové autíčko, které jezdilo po stole a nikdy nespadlo, na hraně stolu se vždy otočilo. A také papírový kotouč probitý cvočky, na kterém se ukazovaly různé obrázky. Nebo leporela, která, když se rozložila, z nich vyskočil hrad nebo kocour v botách.”

Teprve teď se dozvěděly pravdu

Po roce ve Svatobořicích, na jaře roku 1945, když se k Moravě blížila postupující východní fronta, nacisté děti odvezli autobusem neznámo kam. Irena Hešová vzpomíná, že všechny je dusil velký strach, že je odvážejí do Německa nebo někam, kde je zabijí:

„Za řidičem stál německý voják s otevřenou puškou a sledoval nás. Měli jsme z něj všichni hrozný strach. Když se malé děti začaly dožadovat zastávky na toaletu, paní profesorka Marková nás posunky prosila, aby děti, proboha, hlavně byly zticha a radši se počuraly, nebo nás ten chlap zastřelí.”

Svatobořické děti po válce. Foto: Paměť národa
Svatobořické děti po válce. Foto: Paměť národa

Poté přestoupili do vlaku. Cílem cesty byl tábor v Plané nad Lužnicí, kde děti strávily poslední týdny války. Otřesné hygienické podmínky vyvažovala naděje na blížící se osvobození a také pomoc místních lidí, kteří jim k plotu tábora někdy přinášeli jídlo na přilepšenou.

„Jednoho rána, to bylo už v květnu 1945, jsme se probudili a nikde žádní esesáci,” vzpomíná Jiří Karabel. Děti se měly rozjet do svých domovů a nadešlo smutné loučení – strávily spolu téměř tři těžké roky, během nichž si navzájem nahrazovaly rodinu.

To nejtěžší na ně ale teprve čekalo. Většina dětí v sobě totiž stále živila naději, že se shledají se svými rodiči. Až nyní se měly dozvědět jejich skutečný osud: jejich rodiče byli popraveni, většina z nich zahynula 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. O sirotky se většinou postarali jejich prarodiče nebo strýcové a tety, kterým připadl těžký úkol říci dětem pravdu.

Někteří toho ale nebyli schopni hned. Hana Krušinová se sestrou v Praze každý den chodily k lékařskému domu v Praze v ulici Na Bojišti, kam byli sváženi vězni z osvobozených koncentračních táborů.

„Když už to trvalo moc dlouho, babička nakonec vytáhla úmrtní listy a ukázala nám je. I ona doufala do poslední chvíle, že se třeba vrátí. Říkala, že občas se vrátil i někdo, kdo měl vystavený úmrtní list. Ta pravda byla strašlivá, plakaly jsme ještě hodně dlouho,” vzpomíná Hana Krušinová.

Také Irena Hešová v rodné Bystřici obcházela domy sousedů a vyptávala se jich, protože někdo prý zaslechl, že její rodiče v koncentračním táboře přežili. Naději ztratila až ve chvíli, kdy jí strýc a teta ukázali jejich úmrtní listy.

Hned několik dětí vypráví o tom, jak si ještě mnoho let po válce představovaly, že rodiče zničehonic vejdou do dveří…

Došlo mi, že nikam nepatřím

Jiřímu Karabelovi bylo na konci války sedm let. Nějaký čas žil u strýce a tety v Plané nad Lužnicí, brzy ale pochopil, že ho neberou jako člena své rodiny:

Básnička, kterou četl Jiří Karabel. Foto: Paměť národa
Básnička, kterou četl Jiří Karabel. Foto: Paměť národa

„Jednou jsme se všichni umyli, napucovali a oblékli do svátečního, že pojedeme k fotografovi. Ale když jsme tam přišli, oni řekli, Jiříčku, teď tady chvíli počkej – a vyfotili se beze mě. To se mě dotklo. Chtěl jsem někam patřit. A v tu chvíli mi došlo, že nepatřím nikam.”

V poválečných letech a zejména po roce 1948 byl Jiří Karabel jakožto „nejmladší politický vězeň fašismu” v jejich obci často zneužíván k různým propagandistickým akcím:

„U pamětní desky v Plané nad Lužnicí jsem musel odhrkávat takovou slabomyslnou říkanku, kterou složila slečna učitelka Šustrová. Jindy jsem musel na prvního máje jet na alegorickém voze znázorňujícím vězení, já jako nejmladší vězeň a jeden starý pán jako nejstarší. Byla to taková zadrátovaná konstrukce, museli jsme se pořádně držet, abychom nespadli. Kašpara ze mě dělali,” konstatuje.

„Svatobořické děti” se ještě mnoho let po válce scházely a trauma z ukradeného dětství mnohé z nich provázelo celým životem. Například Irena Hešová se rozhodla zůstat svobodná a bezdětná, aby její děti nemohl potkat podobný osud. „To se na člověku podepíše, celý život jsem vybočoval,” říká Jiří Karabel. Na své rodiče je ale hrdý: „Oni udělali jenom to, co bylo správné.”

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!