Kaciaryna Andrejeva je už půl roku ve vězení za „organizaci a řízení masových nepokojů“. Zatčena byla při živém vysílání vloni v listopadu. Její manžel Ihar Iljaš vyprávěl pro Paměť národa o věznění své ženy i o pronásledování běloruských novinářů.
Tento článek vzniká v květnu 2021. V běloruských věznicích je více než čtyři sta uznaných politických vězňů včetně deseti novinářů. Mezi uvězněnými je i čtyřicet šest žen.
Reportérka Kaciaryna Andrejeva byla zadržena se svou kolegyní Darjou Čulcovou 15. listopadu 2020 při živém vysílání z akce na památku zavražděného Ramana Bandarenky pro TV Belsat, což je polský satelitní televizní kanál zaměřený na Bělorusko.
Obžaloba je obvinila z „organizace a řízení masových nepokojů“ a vzniku škody ve výši asi sto čtyřicet tisíc korun, kterou měly způsobit běloruskému ministerstvu dopravy zastavením devatenácti vozidel veřejné dopravy. Ačkoli se veřejnost ihned složila a „škodu“ uhradila, soud poslal obě novinářky na dva roky do pracovně-nápravného tábora.
Smělá reportérka televize Belsat
„Kacia vystřídala tři věznice,“ vypráví pro Paměť národa Ihar Iljaš, manžel Kaciaryny, který pracuje také jako novinář. „Nejhorší byla ‚Akrescina‘: ve čtyřmístné cele bylo jedenáct žen, neměly kde spát, neměly matrace, ložní prádlo ani hygienické potřeby, dozorci byli velmi hrubí. Teď je v Žodzině a čeká na převoz do Homelu, kde si bude odbývat trest. Za půl roku nám povolili dvě krátká setkání přes sklo. Spojení máme přes advokáta a dopisy. Ty ale velmi omezuje cenzura, někdy i několik týdnů nic nepřijde.“
Od konce března je Kaciaryna pod takzvaným „preventivním dohledem“. Chodí na „preventivní rozhovory“, v cele má určené místo, kde musí povinně stát při příchodu dozorce, hnědá karta na dveřích cely označuje přítomnost „osoby náchylné k extremismu a jiným destruktivním činnostem“. Podobně je na tom i řada jiných politických vězňů.
Kaciaryna pracuje od roku 2017 pro kanál Belsat, který založila Polská televize a financuje ho polské ministerstvo zahraničních věcí s podporou dalších zahraničních vládních i nevládních organizací. Diváci ji znají jako smělou reportérku. Zpovídala účastníky pouličních protestů, nebála se ani „horkých situací“, vysílala i po příchodu milice, tedy běloruské policie. Když ji milicionář zatkl a vedl do antonu, nastavila mu mikrofon s otázkou: „Můžete říct divákům, proč nás zadržujete?“
Zadrželi ji mnohokrát, za trestný čin je stíhána poprvé. Pro příbuzné to není snadné. Její dědeček, sám novinář, říká, jak těžké je slyšet vnučku v živém přenosu říkat, že právě leží na podlaze a okolo létají granáty a kulky.
Kacia je silná žena
Iharův život se točí kolem pomoci manželce. „Neuměl jsem si představit, že by ji zavřeli na patnáct dnů. A teď je pryč šest měsíců… Pořád musím dělat něco, abych zmírnil její situaci a přiblížil její osvobození: kampaně solidarity, podávání informací, řešení právních otázek, psaní dopisů, vození balíčků do Žodziny… Houževnatost, s níž se drží, mě inspiruje a dává sílu. Jen se bojím o její zdraví. Kacia je silná, po psychické stránce to zvládne, fyzický stav ovlivníme těžko. Zatím si ale nestěžuje.“
Sám Ihar také zažil věznění. Seděl patnácti dnů za účast na nepovoleném mítinku. „Z toho teď běžně obviňují novináře. Já jsem ale na tom mítinku vůbec nebyl! Tři dny jsem strávil v polosuterénní cele 3 × 5 metrů, kam nás nacpali deset. Nešlo tam udělat ani tři kroky. Vysoké stropy, betonová podlaha, rezavé palandy; zima, vlhko, plíseň, myši, muchničky… Po pár dnech jsi jak v mrákotách z nedostatku pohybu, vysoké vlhkosti a absence čerstvého vzduchu. Ve srovnání s tím, co zažívají jiní, jsem ale měl velké štěstí. Nebili mě, netrávili chlórem a nemusel jsem spát na zemi.“ Překvapilo ho, když ho po patnácti dnech pustili.
Kaciaryny se veřejně zastal polský prezident Andrzej Duda a její věznění kritizovala mezinárodní federace novinářů. „Mezinárodní podpora a solidarita dávají vězňům sílu,” domnívá se Ihar. „Povzbuzují psychiku. Díky publicitě se političtí vězni snáze vyhnou ponižování a mučení. Šikanovat někoho, koho sleduje mezinárodní společenství, je těžší; vědí, že to bude mít následky. Mezinárodní pozornost dává i šanci na propuštění. Že stále ještě sedí, neznamená, že tlak na Lukašenka nemá smysl. Znamená to jen, že tlak ještě není takový, aby pro něj bylo výhodnější je propustit, než držet za mřížemi.“
Pronásledovaní novináři
Když začalo pronásledování novinářů, přemlouvali mnozí Ihara a Kaciarynu k emigraci. Začali o ní uvažovat až začátkem listopadu, když už bylo pozdě. „Rozhodnutí zůstat a pokračovat v práci bylo společné a věřili jsme, že je správné. Bylo jasné, že čím budou protesty méně masové, tím větší bude tlak na novináře. Kacia ale pořád píše, že ničeho nelituje. Je si jistá, že vše udělala správně. Někdy si říkám, že jsme měli přece jen odjet, ale asi bych ji nepřesvědčil.“
Ihar se věnuje politické žurnalistice. Zanechat nyní tak rizikové profese nemíní. „Žurnalistika je součástí mého života, mé identity. Opustit ji, když se stává nebezpečnou, by bylo jako zradit svou životní cestu. V letech 2020–2021 se u nás odehrávají skutečně historické události, a já jsem šel na žurnalistiku proto, abych takové události dokumentoval.“
Kaciaryna a Ihar jsou manželé čtvrtým rokem. Seznámili se v roce 2015 na mítinku před prezidentskými volbami. Oba pracovali pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, Kaciaryna začínala, byla to její první volební kampaň.
„Po mítinku jsme v kavárně mluvili o práci a o situaci v zemi. Kacia se chtěla jít podívat na nejbližší volební okrsek na hlasování v předtermínu. Volební komise se lekla, když přišli novináři, a zavolala milici. Přijeli v přilbách a s obušky, zkontrolovali nám doklady a nechali nás. Mohli jsme ale skončit za mřížemi. Došlo mi, že jsem potkal úžasnou ženu. Ohromily mě její vnitřní svoboda, energie, odvaha, touha se stále rozvíjet, a k tomu něha, citlivost a elegance. Začali jsme pracovat společně a zamilovali jsme se. Po roce byla svatba.“
Kolik Bělorusů bojuje na ukrajinském Donbasu?
Oba zajímalo zapojení Bělorusů v bojích na východě Ukrajiny. Odjeli na Donbas, vyhledávali běloruské dobrovolníky na ukrajinské straně i v řadách proruských separatistů a posbírali desítky příběhů. Z materiálů sepsali objemnou knihu Běloruský Donbas.
„Bělorusové byli po Rusech a Ukrajincích třetí nejpočetnější skupinou mezi účastníky konfliktu. Na každého Bělorusa na straně Ukrajiny připadali tři na straně Ruska. Většina bojovníků za ‚ruský svět‘ byli lidé z okraje společnosti; ve válce viděli možnost seberealizace. Naopak za Ukrajinu spíš bojovali idealisté; věřili, že ruská agrese v regionu ohrožuje Bělorusko a je nutné ji zastavit. Kacia byla velmi hrdá, že v šestadvaceti letech už má takovou knihu. Zpracovala unikátní téma, jímž se nikdo jiný nezabýval.“
Kniha vyšla v létě roku 2020 v Kyjevě. V Bělorusku však byla nežádoucí a 26. března 2021 ji soud prohlásil za extremistickou. Je zakázáno ji prodávat a i pouhé její vlastnictví je trestné. Proč kniha úřady tak dráždí?
„Kromě příběhů Bělorusů, kteří bojovali na Donbasu, odkrýváme i roli Lukašenkova režimu v této válce. Zahraniční politika Minsku v letech 2014–2020 stála na mýtu neutrality, který my boříme. Dokazujeme, že navzdory mírové rétorice Lukašenko a jeho tajné služby celý čas zůstávali věrnými spojenci Ruska. A za tuhle nepohodlnou pravdu se nám mstí.“
Lukašenkův režim padne
Od začátku roku 2021 někteří tvrdí, že běloruská revoluce prohrála. Ihar to nevidí tak jednoznačně. „V roce 2020 došlo k politizaci společnosti. ‚Mlčící většina‘, dříve lhostejná k politice, zaujala jasný postoj: lidé nepovažují Lukašenka za svého prezidenta, chtějí změnu režimu a demokratické změny. Lukašenko to už nezmění,“ domnívá se Ihar a pokračuje:
„Udržet se může jen pomocí teroru, ale ne dlouho. Napoleon řekl, že s bajonety se dá dosáhnout čehokoli, nedá se ale na nich sedět. A dějiny to potvrzují. I ty nejtvrdší, nejkrvavější režimy používaly kombinaci cukru a biče. Když diktátorům dojde cukr, jejich čas rychle končí. Kacie má trest vypršet 20. listopadu 2022. Jsem ale přesvědčen, že Lukašenkův režim padne dřív.“
Jak plánují manželé oslavit setkání? „Chceme jet do Paříže, zažít její romantiku a krásu. Bylo by ale pěkné, kdyby tomu předcházelo plné vítězství svobody v Bělorusku. Abychom věděli, že už nás nikdo nezadrží a nepošle do vězení kvůli názorům nebo profesi. Toužím oslavit současně propuštění Kaci a osvobození Běloruska.“
Přejeme Iharovi a Kaciaryně, jako i stovkám dalších vězením rozdělených rodin, aby se jejich sny splnily a aby nemuseli čekat příliš dlouho.
