„Nechci, aby ani trošičku nasály tvou mentalitu,“ slyšela od příbuzných. Helena Kleinová se narodila tři roky po válce, ale na celé její dospívání i po odchodu do Izraele vrhlo temný stín trauma holocaustu. Marně se snažila být jako všichni ostatní.
Helena Kleinová v dětství netušila přesně, co její otec prožil v Osvětmi. Věděla jen, že jeho minulost tíží jakési tajemství, kvůli němuž u nich doma vládne podivné dusno. „Nikdy o tom nemluvil. On celou válku prožil v určitém stavu šoku, který ho neopustil až do mých pěti nebo šesti let,“ vypráví ve svých vzpomínkách pro Paměť národa.
Věděla také, že je jiná než ostatní děti a zoufale si přála zařadit se:
„Chtěla jsem vypadat jako všichni, protože jsem věděla o vyvraždění Židů a bála jsem se, že se to vrátí.“
Toužila být vysokou, hubenou dívkou s blond vlasy a modrýma očima. Místo toho jako dítě ale byla obézní, protože si své psychické problémy kompenzovala jídlem. Maminka ji posílala na odtučňovací tábory a Helena dodnes s hořkostí vzpomíná na ponižující zážitek, když tamější lékařka přivezla na tábor svou štíhlou dceru, postavila ji na stůl a řekla ostatním dětem: „Vidíte, takhle máte vypadat!“
Otec si nikdy nedokázal odpustit
Helena si jako malá často kupovala přátelství svých vrstevníků tím, že jim nosila jídlo. Když jí bylo asi deset let, požádala tatínka o pár korun na párky. „Samozřejmě, vem si v peněžence,“ odvětil otec. Helena otevřela jeho peněženku a z ní vypadla zažloutlá fotografie snědé, tmavovlasé dívky, o které nikdy nic neslyšela. Na jejím rubu stálo otcovým zdobným rukopisem: Dita, 1937. „Prosím tě, kdo to je?“ ptala se Helena tatínka. „Tohle mohla být tvoje sestra. Jmenovala se Dita,“ sdělil jí otec. A tehdy poprvé a naposledy v životě vyprávěl dceři svůj příběh.
Její otec Zikmund Nagel pracoval před válkou v Praze jako lékárník. Oženil se a narodila se jim dcera Dita. V době holocaustu byla rodina deportována jako jedna z prvních nejdříve do varšavského ghetta a poté do Osvětimi. Při selekci se Zikmund Nagel přihlásil ke své profesi, což mu zřejmě zachránilo život: další tři roky pak musel pracovat jako lékárník přímo pro doktora Mengeleho. Ale jeho žena a dcera byly poslány do plynové komory. Zikmund Nagel si to po zbytek života vyčítal, jako by to zavinil sám. „Z jeho hlasu jsem vycítila strašnou hořkost, lítost a nenávist vůči sobě samému. Nedokázal si prominout, že on sám se zachránil,“ vzpomíná Helena Kleinová na osudný rozhovor.
„To nebyl on, kdo je poslal na smrt, ale nikdy v životě si to neprominul.“
Otcovo trauma přeživších holocaustu vrhalo stíny na jeho druhé manželství i vztah s dcerou.
Nechtěla přivést další dítě do takového světa
Helenina matka byla také židovského původu, její válečný osud byl však úplně jiný. Pocházela z Ukrajiny a svou rodinu ještě před válkou odvezla na Sibiř. Poté se se svým prvním manželem připojila ke Svobodově armádě a s ní se dostala do Prahy. Její vlastní život tedy nepoznamenaly zážitky z koncentračních táborů, o to tíživěji na ni v padesátých letech ale dolehla nová vlna antisemitismu, která vyvrcholila procesem se skupinou kolem Rudolfa Slánského. „Maminka to snášela velmi, velmi těžce. Mnoho jejích známých bylo popraveno,“ říká Helena Kleinová.
Matka v té době znovu otěhotněla, ale nechtěla přivést dítě do světa, kde znovu dochází k pronásledování Židů, a tak se ve čtvrtém měsíci rozhodla pro potrat. „Potrat jí v hrozných podmínkách provedl doktor Bass, jinak zubař. Nechal jí kousek plodu v těle a ona pak byla mnoho let velmi nemocná, protože to tam hnilo. A potom už nemohla mít děti.“
Helena jako malá zažila pronásledování Židů na vlastní kůži. Když jí bylo jedenáct let, šikanovali ji spolužáci cestou ze školy:
„Děti za mnou běžely, házely po mně kameny a křičely: ,Židovko! Židovko! Židovko!‘“
„Byl to neuvěřitelný, příšerný, hrozný zážitek,“ dodává. Nejbolestnější pro ni byl fakt, že mezi jejími trapiči byl i syn matčiny židovské kamarádky, jehož rodina svůj původ úzkostlivě tajila. „Oni dokonce i svou babičku pohřbili křesťanským obřadem na Olšanech, jen aby nikdo nevěděl, že mají nějaký vztah k židovství.“
Pocit sounáležitosti nenašla ani v Izraeli
V roce 1965, když bylo Heleně necelých sedmnáct let, rodina narychlo emigrovala do Izraele. Dívka tam přišla zcela nepřipravená, neuměla ani slovo hebrejsky, byla vychovaná odlišně než místní děti, a tak záhy shledala, že v novém prostředí je opět jiná než ostatní, opět nezapadá.
Nejhorší pro ni bylo zjištění, že Izraelci, kteří se ve své vlasti už narodili – sabry – se dívali svrchu na evropské Židy, kteří se stali oběťmi holocaustu.
„Pohlíželi na ně s neuvěřitelným despektem: Jak si mohli dovolit jít jako obětní beránci na porážku? Proč nebojovali?“
Na tento postoj narážela Helena i v rodině. Krátce po příjezdu bydlela nějaký čas u své tety, matčiny sestry, která žila v Izraeli už delší dobu, ale nesměla se vůbec setkávat s jejími dětmi, se svými bratranci. Jednoho dne jí teta nemilosrdně sdělila: „Víš co, Helenko? Ty jsi typ poníženého Žida, až moc evropsky slušně vychovaného. Já nechci, aby se moje děti s tebou seznámily. Chci, aby vyrůstaly jako hrdé sabry, jako děti, které se narodily v Izraeli a nikdy se před nikým neohnou. Nechci, aby ani trošičku nasály tvou mentalitu.“
Přestěhování do Izraele otce zlomilo
Po šestidenní válce v roce 1967 nastoupila Helena Kleinová vojenskou službu, která jí konečně pomohla zapadnout do kolektivu: „Já jsem hrozně chtěla. To byla první příležitost se s tím davem spojit, v tom davu zaniknout. Mě bavil i základní výcvik, což ostatní holky nesnášely. Já jsem měla uniformu, a konečně jsem tedy byla jako všichni ostatní.“
Na vojně se seznámila s budoucím manželem, který prožil dva roky v kibucu. Ale tři měsíce před svatbou zasáhla do jejího života další tragédie: otec Zikmund Nagel spáchal sebevraždu. Helena Kleinová se zpětně domnívá, že přestěhování do Izraele ho definitivně psychicky zlomilo:
„Nikdy nezapomenu na jeho ruku s vytetovaným číslem, jak visí v nemocnici z postele.“
Podle židovského zvyku se ale termín svatby nemá rušit, a ženichova rodina proto trvala na tom, že svatba se musí uskutečnit podle plánu. Tchán a tchýně trvali na velké svatbě se vší parádou. „Já jsem za ty tři měsíce přibrala dvacet kilo,“ popisuje Helena Kleinová, jak se na ní další trauma podepsalo.
Jako bych se vrátila domů
V roce 1992 se Kleinovi přestěhovali zpátky do Čech: „Bylo to, jako bych se vrátila domů. Hrozně se mi tady líbilo. Přijeli jsme sem, manžel začal pracovat a já jsem šla na ambasádu. A tam jsem se, musím říct, našla.“
O traumatu přeživších holocaustu dnes Helena Kleinová hovoří na besedách ve školách: „Je to pro mě určitý způsob terapie – předávat to dál – aby lidi věděli, co se stalo,“ konstatuje.