Jiří Kovanda: „Chtěl jsem nabourávat ta brnění, která na veřejnosti nosíme.“

/ /
Jeho akce se obvykle týkaly chování na veřejnosti a existujících psychologických bariér, které s ním souvisejí. Zdroj: archiv pamětníka
Jeho akce se obvykle týkaly chování na veřejnosti a existujících psychologických bariér, které s ním souvisejí. Zdroj: archiv pamětníka

Performer a konceptuální umělec objevoval principy své tvorby bez jakéhokoli formálního výtvarného vzdělání. Přesto patří k nejúspěšnějším českým umělcům v celosvětovém měřítku.

Jiří Kovanda: „Chtěl jsem nabourávat ta brnění, která na veřejnosti nosíme.“

„Nevěděl jsem samozřejmě nic... Když jsem tam přišel, ničemu jsem nerozuměl,“ vzpomíná Jiří Kovanda na výstavu díla Marcela Duchampa ve Špálově galerii, která v době jeho dospívání na přelomu 60. a 70. let určila směr, jakým začal přemýšlet o vlastní tvorbě. Tehdy byl čerstvě vyučeným zedníkem a všechno, co se dozvídal o umění, si musel objevit sám nebo s pomocí svých přátel. 

Zpočátku se realizoval jako kreslíř, tvořil koláže a psal básně. „Člověk si uvědomoval tu nenormalitu světa okolo, ale snažil se v rámci možností fungovat podle svých představ,“ říká o životě na začátku normalizace. 

„První podmínkou bylo vzdát se veškerých ambicí, co se týče zaměstnání a jakéhokoli veřejného uplatnění.“ 

Šestý zleva Pavel Tuč, fotograf permormancí Jiřího Kovandy. Zdroj: archiv pamětníka
Šestý zleva Pavel Tuč, fotograf permormancí Jiřího Kovandy. Zdroj: archiv pamětníka

V té době se doslechl o performanci, tehdy novém a lákavém způsobu uměleckého vyjádření ve veřejném prostoru: „Nadchlo mě, že můžu dělat umění, ke kterému nepotřebuju vůbec nic. To bylo nesmírně osvobozující.“ Jeho akce se obvykle týkaly chování na veřejnosti a existujících psychologických bariér, které s ním souvisejí. Jedna z performancí například spočívala v tom, že jezdil na eskalátoru obráceně, takže hleděl do očí člověku stojícímu za ním, nebo stál na chodníku na Václavském náměstí s rozpaženýma rukama. I tak malá odlišnost od toho, co je považováno za běžné, znamenala v sešněrované době normalizace velkou provokaci. 

„Malý posun vůči normálnímu chování dokáže úplně proměnit vnímání toho, co se kolem vás děje.“

Na akcích, které opodál tajně dokumentoval amatérský fotograf, kolemjdoucí reagovali většinou odtažitě a snažili se nemít s extravagancí nic společného. Pořádal také „tajné“ akce v interiérech, na které mohli přijít jen osobně pozvaní lidé. 

První veřejná výstava Jiřího Kovandy se uskutečnila roku 1976 ve Varšavě, ke konci osmdesátých let už mohl vystavovat i v menších a méně známých prostorech v Československu. Koncem 70. let performance opustil a začal se věnovat konceptuálnímu umění a vytváření objektových instalací. 

Jiří Kovanda, 2016. Zdroj: Paměť národa
Jiří Kovanda, 2016. Zdroj: Paměť národa

„Vždy jsem se zajímal spíše o psychologické principy lidského chování než o politický ‚statement‘. Snažil jsem se dělat věci čitelné pro každého člověka bez ohledu na to, v jakém žije zřízení,“ říká Jiří Kovanda. Možná i to je důvodem, proč je jeho dílo tak úspěšné v celosvětovém měřítku. Jeho díla má ve svých sbírkách Centre Georges Pompidou v Paříži, Muzeum moderního umění ve Vídni nebo londýnská galerie Tate Modern.