Komunistický režim zneužíval příběh vzniku československého státu a jeho zakladatele TGM, který zemřel před 85 lety, ke svým propagandistickým záměrům. Tento odkaz ale mobilizoval i odpůrce režimu.
Příběh prvního československého prezidenta se stal součástí zápasu o výklad dějin, navíc šlo o iniciační příběh moderní československé, tedy i české státnosti. Také vzpomínky na T. G. Masaryka v sobě obsahovaly zvláštní funkci ukazatele vývojových trendů v republice, a to jak ve způsobu, jak se jeho postava hodnotila, tak ale i tím, jak se na ni záměrně zapomínalo, nebo naopak vystoupila do popředí.
Masarykův příběh vs. dílo „velkého Lenina“
Husákovo normalizační vedení věnovalo velkou energii také novému převyprávění příběhů moderních československých dějin, které vykreslovaly v manipulativní podobě zejména roli radikální levice a KSČ po vzniku československého státu. Vznik republiky byl v duchu normalizace především zásluhou touhy lidových mas, které se inspirovaly dílem „velkého Lenina“ v Rusku. Tato skutečnost se promítla i do nahlížení na osobu prvního prezidenta T. G. Masaryka. V oficiálním prostoru se hlavně připomínal Masarykův podíl na sociálních nerovnostech a vykořisťování pracujících a na potlačování třídních zápasů pracujících („Masaryk nechal střílet do dělníků“).
Komunistický narativ navíc ve výkladu vzniku samostatného státu upřednostňoval datum 14. října jako připomínku pokusu o socialistický převrat. Zpochybňována byla i prvorepubliková podoba demokracie, neboť zvláště v době normalizace sloužilo toto období k tomu, aby se na něm ukazovaly chyby, které podle tehdejšího výkladu přímo vyústily v mnichovskou dohodu v roce 1938. Připomínání tragiky této kapitulace před Hitlerem mělo podle představ husákovské garnitury potlačit nové trauma dané srpnovou okupací vojsky Varšavské smlouvy.
Zkreslené interpretace Masarykovy politiky se také staly součástí školních učebnic.
Pravda o Masarykovi se mohla říkat jen doma v soukromí, ovšem doprovázená obligátními slovy „a hlavně to nikde a nikomu neříkej“.
Navzdory tomu si však disent a některé neoficiální skupiny význam Masaryka připomínaly i v 70. a 80. letech. Aktivní byli zvláště legionáři nebo bývalí členové Masarykovy společnosti rozpuštěné v 50. letech. Ti mimo jiné organizovali pietní shromáždění u Masarykova hrobu v Lánech u příležitosti všech symbolických dat spojených s Masarykovým životem a vznikem Československa.
Kde je masarykovské Československo?
Změna v pohledu na T. G. Masaryka přišla až pod vlivem Gorbačovovy politiky uvolnění komunistických režimů ve druhé polovině 80. let. V září 1987 se jako příležitost k připomenutí Masarykova odkazu nabídlo výročí padesáti let od jeho smrti. Členové Charty 77 uspořádali v Lánech poměrně početné shromáždění, které považovali za náhradu za neuskutečněné setkání k výročí sovětské intervence z roku 1968. Vlasta Chramostová zde přednesla básně a filozof Hejdánek se pak v projevu zamýšlel nad tím, že jsme bývali nejdemokratičtějším národem v Evropě, a ptal se, kam se tato zkušenost během let vytratila.
Skutečným prolomením oficiálního tabu vůči Masarykovu příběhu byl článek historika Jana Galandauera v Rudém právu v září 1987, který byl pokusem o solidní zhodnocení jeho významu a vyvolal výraznou vlnu příznivých i odmítavých reakcí. Státní bezpečnost pak s nelibostí registrovala zvýšenou kritičnost k 70. výročí VŘSR ve stejném roce, které totiž opět sloužilo k petrifikování komunistického narativu o tom, že bez bolševického převratu by nebylo možné uskutečnit naši národní samostatnost. Změnu v přístupu pak symbolizovalo i opětovné zavedení 28. října jako státního svátku v roce 1988. Pro některé lidi to znamenalo, že už se zase může o prvním prezidentovi mluvit poněkud hlasitěji. V mnoha městech se za okny objevily Masarykovy portréty a spontánně, nikoli z povinnosti, byly vyvěšovány národní vlajky.
„Klid na práci“ a odvaha k protestu
Ačkoli se již objevovaly náznaky opatrného přístupování k reinterpretaci československých dějinných křižovatek 20. století, propagandistická mašinérie autoritativního Československa fungovala v masových médiích stále. Stejně tak zůstala zachována i silně manipulativní interpretace dějinného příběhu našeho státu. Dokumentoval to například projev předsedy vlády Františka Pitry, který etablování československého státu spojoval s dopady VŘSR. Narativ výkladu existence první republiky pracoval opět s tradiční osnovou, která se zabývala jen motivy sociální nerovnosti, protože „první republika měla armádu nezaměstnaných, střílela do chudých a hladových“.
Komunisté se navíc obávali dalších občanských protestů, a proto manifestaci k výročí státu na Václavském náměstí raději uspořádali ve své režii o den dříve, aby tak přeznačili očekávané protesty, které proběhly přímo 28. října.
Propaganda se jako při jiných příležitostech opět snažila ukázat opozici ne jako lidi s jiným názorem, ale pouze jako kontrarevoluční, deklasované a reakční živly, které pouze ruší pověstný „klid na práci“. Ve stejném modu se uskutečnil veřejný nesouhlas s režimem i při oslavě státního svátku v roce 1989 – ani v této době komunistické vedení neváhalo sáhnout k násilí.
Opozice naopak využila jubilea v roce 1988 k tomu, aby představila svůj politický program, který se stal ideovým základem pro vznik Hnutí za občanskou svobodu. S pohledem na demokratický ráz meziválečné republiky vypracovala manifest požadující obnovení demokratických zásad ve všech společenských oblastech a kladla v něm velký důraz na zahájení politického dialogu.
K tématu se v pastýřském listu vyslovil i kardinál Tomášek, který ke svému vyjádření využil svátek sv. Václava, který spojil i se 70. výročím vzniku československého státu. V něm vyzval také k občanské angažovanosti věřících:
„Církev není lhostejná ke společenskému dění. Být dobrým křesťanem, to znamená víc než být jen zbožným a slušným člověkem v soukromém životě. Být solí země a světlem světa, to znamená také nést odpovědnost v životě občanském a národním, nestarat se jen o sebe, ale mít na zřeteli dobro celku.“
Obnovený zájem o roli T. G. Masaryka v československých dějinách využili také příslušníci českobratrské církve evangelické. Báze „masarykovského humanismu“ se stávala i možným nástrojem pro posilování ekumenické spolupráce mezi katolickými a evangelickými věřícími.
O inspiraci Masarykem svědčila na konci komunistické moci hesla na demonstracích, která volala po návratu k demokratickým zásadám první republiky. Ale také aktuální požadavek o stažení tehdejší stokorunové bankovky s Gottwaldovým portrétem a o jeho nahrazení důstojnějším symbolem („Masaryka na stovku“) nebo zpěv Masarykovy oblíbené písně „Ach synku, synku“.
Pro dnešní dobu se nabízí řada apelů, které jsou s postavou prvního prezidenta spojeny – „nebát se a nekrást“, „demokracie je diskuse“, „Ježíš, ne César“. TGM tak snad nebude jen „mrtvým“ symbolem. Jak ukazuje nynější vývoj, třeba v případě rusko-ukrajinského konfliktu, je zřejmé, že historie v dezinformační podobě může sloužit jako silný politický nástroj. Proto je podle mého názoru důležité, abychom o našem národním příběhu znali více faktografických informací a nenechali se snadno ovlivnit manipulativními výklady.