Jarmila Králíčková se podílela na historickém úspěchu československého pozemního hokeje — stříbru z olympijských her v Moskvě 1980, kde se ženský pozemní hokej objevil vůbec poprvé.
Tato olympiáda byla silně poznamenána bojkotem mnoha zemí kvůli invazi Sovětského svazu do Afghánistánu. Účast odmítly USA, západní Německo, Norsko, ale i Čína, Keňa nebo Japonsko, další země svůj nesouhlas s invazí vyjádřily startováním pod olympijskou vlajkou, a nikoliv pod svou vlastní.
Na začátku turnaje to pro československé pozemkářky nevypadalo vůbec dobře. Ve třetím zápase však senzačně porazily favorizovanou Indii a do konce turnaje už neprohrály. O stříbru se rozhodlo v zápase proti Polsku, který sledovala Jarmila Králíčková z lavičky. Byl to pro ni ještě větší nervák, než kdyby byla v bráně. Sledovala dvě neproměněné penalty a drama až do konce. O výhře 1:0 rozhodla střídající Jana Lahodová. „Ještě na stupních vítězů, když jsme dostávaly medaile, jsme tomu nemohly věřit, vůbec jsme se z toho nemohly vzpamatovat.“
Dětství ve znamení sportu
Narodila se jako Jarmila Bejlková 11. května 1944 v Praze. Otec, Jaroslav Bejlek, se živil jako úředník, matka, Štěpánka Bejlková, rozená Holečková, pracovala v Československém rozhlase jako členka činohry. Kvůli zaměstnanosti rodičů ji společně s babičkou vychovávaly její dvě starší sestry Jiřina a Božena.
Sportovně založená Jarmila se v dětství kamarádila převážně s kluky. Hráli hlavně fotbal, házenou a vybíjenou a k jejím oblíbeným předmětům tak přirozeně patřil tělocvik. Vzpomíná, že nemuseli nosit jednotný cvičební úbor, protože v poválečné době ničeho moc nebylo.
V době komunistického puče jí byly čtyři roky, takže se až později dozvěděla, že kvůli němu přišel její tatínek o práci zemského rady a musel nastoupit do výroby. „To ho dost zdeptalo, měl z toho pak ve stáří cukrovku. Pracoval jako vedoucí skladu v podniku Kovoslužba.“
První vnímání politiky má spojené se základní školou: „V padesátém roce jsem nastoupila do první třídy, tam se občas něco povídalo. Když jsem chodila do druhé nebo třetí třídy, to bylo období Slánského, tak jsme měli v čítankách a knížkách zalepené jeho jméno. To mi otec poté vysvětloval.“
Brankářkou Slavie Praha
V deseti letech začala Jarmila s kamarádkou ze školy chodit na Letnou do atletického oddílu Sparty. Trénoval je mistr republiky v běhu na 800 metrů Čeněk Hanka. U atletiky Jarmila však dlouho nevydržela, ve třinácti letech začala hrát pozemní hokej v klubu TJ Dynamo Praha, který se později vrátil k původnímu jménu SK Slavia Praha.
„Neměli brankářku a já měla zkušenosti s kopáním si s klukama, tak jsem šla do brány. Zalíbilo se mi to a vydrželo mi to celých čtyřicet let.“ Do „áčka“ Slavie se dostala už v šestnácti letech. „Byly jsme na dobré druhé, třetí příčce a později jsme se vylepšovaly a vylepšovaly, až jsme byly čtrnáctkrát mistry Československa“.
I na evropské půdě Slavia zaznamenala úspěchy, v roce 1976 byla tehdy dvaatřicetiletá Jarmila u vybojování bronzové medaile v Poháru mistrů evropských zemí. V deníku Večerní Praha se tehdy psalo: „Obě družstva Slavie produkovala velmi kolektivní pojetí umocněné typicky českým vtipem. Přesto na sebe upozornili i někteří jednotlivci. V družstvu žen prokázala nejednou velké umění brankářka Jarmila Králíčková.“
Maturita a svatba
Jarmila musela skloubit sport s péčí o rodinu a prací sekretářky ve Slavia Sportu. Vdala se rok po maturitě za Františka Králíčka a pozemního hokeje se nechtěla vzdát ani po narození syna Petra. Naštěstí jí pomáhala její tchýně, se kterou měla velmi dobrý vztah.
„Považovaly jsme to trochu za takový sportovní únik. Ženy to měly těžší v tom, že přišly v sobotu a v neděli ze zápasů, a musely vyprat, vyžehlit, uvařit, postarat se o rodinu,“ komentuje Jarmila Králíčková postavení žen v době své sportovní kariéry. Nemyslí si, že se dnes situace u pozemkářek příliš změnila: „Nemají to o moc jednodušší. Není to profesionální sport, je to zájmová činnost.“
Kvůli soustředěním si musela brát v práci volno, ale pozemní hokej ji tak naplňoval, že v něm pokračovala. Přitom snila o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově, ke kterému se však dostala až mnohem později.
Srpnovou okupaci 1968 prožila v Jugoslávii, kam slávistické hráčky a jejich rodiny jezdily na dovolenou za spřátelenými házenkářkami. Informacím o invazi vojsk Varšavské smlouvy uvěřily až po zhlédnutí záběrů v televizi. „Musely jsme tam zůstat asi o měsíc déle, protože jsme se nemohly dostat do Prahy. Byly jsme z toho vyděšené, bály jsme se o sebe, o děti.“ Dodává však, že po návratu situaci nevěnovaly takovou pozornost. „Musely jsme chodit do práce, trénovat, doma pracovat. Bylo to takové samozřejmé.“
Jarmile poté normalizační soudruzi nabídli kandidaturu do KSČ. Pracovala tehdy v administrativě Českého ústředního výboru ČSTV a vstup do strany odmítla, jak říká: „Vybruslila jsem z toho.“ Prý pomohlo i to, že na sekretariátu působil doktor práv, který členem KSČ rovněž nebyl.
Senzační stříbro z olympiády
Československo reprezentovala od roku 1965 a svým výkonem přispěla k získání 9. místa na mistrovství světa v Madridu v roce 1978. Zásadním úspěchem Jarmiliny sportovní kariéry a zároveň i celého československého pozemního hokeje byl zisk stříbrné medaile na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. V Moskvě se ženský pozemní hokej dostal vůbec poprvé mezi olympijské sporty.
Československé reprezentaci se nejprve kvalifikovat nepodařilo, ale v důsledku bojkotu západních zemí kvůli sovětské invazi v Afghánistánu se pro ně nakonec uvolnilo místo. Olympiády se zúčastnilo pouze 80 zemí (pro porovnání: přecházejících her v Montrealu v roce 1976 se zúčastnilo 92 zemí a OH 1972 v Mnichově dokonce 121 zemí), chyběli tak například sportovci a sportovkyně z USA, Kanady, Japonska nebo západního Německa. Pozemkářky navštívily Moskvu již rok před olympiádou. Jarmila atmosféru v srdci Sovětského svazu popisuje jako „ještě o něco horší, než u nás.“ Slavnostní atmosféra olympijských her na ni ale o rok později působila lépe.
Tým v prvních dvou utkáních prohrál se SSSR a remizoval s pozdějšími vítězkami ze Zimbabwe, ale poté porazil Indii, Rakousko i Polsko a získal stříbrnou medaili. Jarmile Králíčkové bylo tehdy 36 let, na turnaj jela jako druhá brankářka a rozhodující zápas s Polskem sledovala na lavičce.
Byla to pro ni muka – její spoluhráčky nejprve nedaly dvě penalty, avšak střídající Jana Lahodová nakonec utkání jediným gólem rozhodla. Oslavy nebyly příliš bujaré: „Dostaly jsme pár plzeňských piv z našeho sektoru, tak jsme to oslavily, ale ne zas tak moc. Tam se to nedalo a ani jsme na to pak už neměly sílu.“ Za zisk medaile obdržela Jarmila Králíčková odměnu 30 000 Kčs.
Po úspěchu československého týmu se o pozemní hokej začala více zajímat veřejnost. Cílem bylo dostat tento sport do škol po vzoru Francie a Anglie a reprezentantky se kvůli tomu setkaly s Lubomírem Štrougalem, tehdejším předsedou federální československé vlády. S prezidentem Gustávem Husákem se potkaly už v olympijské vesnici. Zvýšený zájem o pozemní hokej vyvolaný olympijským úspěchem však po čase pominul.
Čtrnáctkrát mistryní Československa
Po zisku olympijské medaile Jarmila ukončila reprezentační kariéru. Rozvedla se a s bývalým manželem zůstali přáteli. Nadále pracovala v Českém ústředním výboru ČSTV a začala dálkově studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Ze zdravotních i rodinných důvodů ale musela studium přerušit.
Stále chytala ve Slavii, a to až do roku 1988, kdy jí bylo 44 let. Do slávistické brány se vrátila po roce vypomáhat a na závěr své úplně poslední závodní sezóny získala další titul z mistrovství Československa. Celkem jich nasbírala během svého působení ve Slavii neuvěřitelných čtrnáct! Sametovou revoluci uvítala s radostí a účastnila se demonstrací. Toto období má spojené s boji o moc uvnitř ČSTV i v klubu olympioniků, jehož byla členkou. Komunistická strana se po revoluci měla podle ní spíše zakázat: „Nebyly tam zrovna moc dobré příklady chování, nevadilo by mi, kdyby se zakázala. Dali jim možnost se ještě nějak očistit a tolerovat to.“
Jarmila Králíčková se dodnes s hráčkami ze Slavie setkává a váží si přátelství, která jí sport přinesl, a spolehlivosti, kterou ji naučil. Její věrnost ke klubu i ke své zemi vyvstává v odpovědi na otázku ohledně emigrace: „Měla jsem tu rodinu a veškeré příbuzné, byla jsem tu zvyklá žít. Nikdy bych neemigrovala. Nebyla jsem schopna přejít do jiného klubu, natož ještě do cizí země.“