František Černý perzekuované Židy zaměstnal ve svém výrobní podniku a když v prosinci odjížděli transportem do Terezína, protestoval proti brutalitě gestapa. Krátce poté zahynul v Osvětimi.
Středeční ráno 9. prosince 1942. Pardubické Židy už tři dny drželi v budově Obchodní akademie naproti vlakovému nádraží. V tom mrazivém prosincovém ránu všech 606 osob vyvedli ze školy a hnali do vagónů obklíčených německou policií.
Článek připravili spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy a vznikl díky podpoře Pardubického kraje. Děkujeme
Nástupiště bylo skoro prázdné, jen jedna postava nervózně přecházela po peróně. Byl to František Černý, který se dozvěděl, že ten den mají deportovat jeho někdejší zaměstnance. Ozval se, když viděl, jak hrubě s nimi zachází, jak je násilím cpou do vagónů.
Křičel na vojáky a nadával přítomným gestapákům. Ti si to nenechali líbit. František Černý se domů k ženě a dvěma dětem už nikdy nevrátil. Přímo na nádraží ho zatkli a odvedli. O půl roku později přišlo úmrtní oznámení z koncentračního tábora Auschwitz.
Ze strojního zámečníka ředitelem výrobního družstva
František Černý se narodil 28. ledna 1893 ve Lhotě Veselské nedaleko Nového Bydžova. Vyučil se strojním zámečníkem a jako řemeslník putoval po různých místech rakousko-uherského mocnářství. Po vzniku republiky se usadil v Jablonném nad Orlicí, kde ve firmě Automat našel trvalé zaměstnání. V podhůří Orlických hor vyráběli telefony a galvanické články.
V roce 1922 se oženil s Anežkou Matičkovou, která pocházela z Břehů u Přelouče, manželům Černým se o rok později narodila dcera Libuše a za další rok syn Čestmír. Zřejmě to byl hlavní důvod, proč se František Černý z Podorlicka přestěhoval do Pardubic.
Spolu se svými kolegy Janem Stejskalem, Václavem Novotným a Mikulášem Brožíkem založili 21. února 1926 v hostinci U Capoušků Výrobní družstvo strojníků a nástrojařů, v Pardubicích známé jako družstvo Jiskra.
Současně byl František Černý ředitelem stavebního družstva jedné z největších pardubických firem Telegrafie, která pro své zaměstnance stavěla obytnou kolonii. Také on si v dělnické čtvrti v Pardubičkách postavil svůj dům. V září 1936 v Tusarově ulici získal i domovské právo.
Vyjednal povolení zaměstnávat Židy
Po příchodu německých okupantů a začátku války se výroba v Telegrafii přeorientovala na válečné potřeby a montáž rádií přešla plně do Jiskry. František Černý získal radiokoncesi a stal se spolumajitelem a vedoucím Výrobního družstva strojníků a nástrojařů Pardubice.
„V roce 1941 získal František Černý zakázku na výrobu velkého množství moderních radiopřijímačů,“ vzpomínal na počátek čtyřicátých let bývalý zaměstnanec Jiskry Vladimír Munk.
„Získal povolení od protektorátních a německých úřadů, aby družstvo Jiskra mohlo zaměstnat Židy. To povolení získal s podmínkou, že budou pracovat ve zvláštní budově, odděleni od ostatních nežidovských zaměstnanců,“ dodal Vladimír Munk.
A tak František Černý nechal ve dvoře domu v ulici Na Ležánkách 468 postavit dřevěnou výrobní halu. „Kamarád si musel udělat elektrikářský kurz, abychom tam mohli natáhnout elektriku,“ pokračuje ve vzpomínkách Vladimír Munk. „A začátkem léta roku 1941 pan Černý najal asi šedesát nebo sedmdesát pardubických Židů a zaučil je v pásové výrobě rádií.“
Tehdy protektorátní úřady nařídily pracovní povinnost pro všechny Židy – muže starší patnácti let. Ti nejmladší a staří zametali ulice nebo uklízeli kasárna, ve kterých byli ubytovaní němečtí vojáci, ostatní museli pracovat v blízkých kamenolomech. Získat jinou „lepší“ práci bylo obtížné.
Poslech zakázané BBC
„Pan Černý byl jediný z nežidovských zaměstnanců Družstva, který mezi nás chodil,“ vzpomíná pan Vladimír. „Většinou byl s námi v hale, kde jsme šroubovali, letovali, ladili a balili radia. Zmizel ve své kanceláři pravidelně každé odpoledne před vysíláním londýnského rozhlasu.“
„Umožnil nám tak naladit jeden z hotových rádiopřijímačů na vysílání BBC v českém jazyce. Začínalo znělkou z Beethovenovy Deváté symfonie. Práce v dílně se zastavila, všichni se shlukli kolem rádia. Jen několik ‚stráží‘ stálo u oken, aby nás včas varovalo před nějakou nečekanou návštěvou.“
„Hned po skončení BBC zpráv se pan Černý, který poslouchal vysílání ve své kanceláři, znovu objevil v dílně. Ujistil se, že je vše v pořádku a že jsou rádia naladěna na domácí vlnové délky.“ Pan Černý i jeho židovští zaměstnanci velmi riskovali, poslouchání zahraničního rozhlasu bylo tehdy trestáno velmi přísně, vězením a deportací do koncentračních táborů. Často stačilo pouhé udání bez důkazů.
Pro zaměstnance byl tento poslech jedinečnou možností, jak se dostat k nějakým informacím, neboť v té době už Židé nesměli vlastnit rádia. Stejně jako fotoaparáty a jiné cennosti včetně domácích zvířat je museli odevzdat německým úřadům. Podle Vladimíra Munka, který pocházel také z židovské rodiny, měla práce v Jiskře dost výhod.
Příjemná práce
„Bylo mně šestnáct, ladil jsem rádia na konci linky, což byla lehká práce v příjemném pracovním prostředí. Nebyli jsme nikým šikanováni a poháněni k větším pracovním výkonům, ani Němci ani Čechy, a byli jsme slušně placeni.“
Na svého zaměstnavatele Františka Černého vzpomíná velmi srdečně: „K nám mladým se choval spíš jako otec a přítel než jako tvrdý zaměstnavatel.“
V polovině roku 1942 se dozvěděli datum, kdy budou muset odjet do Terezína. František Černý neobnovil smlouvu na výrobu dalších radiopřijímačů a v polovině listopadu zabalili poslední kusy staré dodávky. „S panem Černým jsme se loučili se slzami v očích,“ vzpomíná Vladimír Munk. Se spolupracovníky se neloučil nadlouho, za pár týdnů se všichni sešli v transportu, který je odvezl do Terezína.
František Černý se přišel rozloučit na nádraží
Po roztržce na pardubickém nádraží, kdy František Černý neunesl brutalitu chování ze strany německé policie a gestapa k jeho bývalým zaměstnancům, byl zatčen a odveden k výslechu. Ještě ten den ho převezli do věznice gestapa, která byla v jednom z bloků Zemské donucovací pracovny. Rodina mu mohla přinést prádlo a jídlo.
Z pracovny se podařilo propašovat motáky, na kterých František Černý zaznamenával průběh svého věznění. Z nich je možné vyčíst, kdy byl u výslechu i kdo nový k nim na celu číslo 15 přibyl. Poslední zápis je z 18. ledna 1943.
Dokumentů k jeho věznění i dalšímu osudu je velmi málo. Manželka Anežka Černá dostala vyrozumění dopisem z koncentračního tábora Auschwitz až v červnu 1943. V obálce byly Františkovy brýle a oznámení o jeho úmrtí už z 18. února toho roku, příčina smrti bronchopneumonie.
Ocenění pro dědečka
Vladimír Munk byl osudného 9. prosince také mezi deportovanými pardubickými Židy. Zmíněný incident přímo neviděl, ale slyšel, jak si o tom vypráví ostatní už ve vlaku do Terezína. Vladimír Munk holocaust přežil, vrátil se do Československa a v roce 1969 emigroval do USA. Do Pardubic se znovu vrátil až v devadesátých letech. „Náhodou jsem se sešel s dcerou Františka Černého Libuší a ta mi potvrdila, že její otec byl toho 9. prosince 1942 zatčen, poslán na Malou pevnost do Terezína a z ní do Osvětimi.“
Dcera Libuše, které v době incidentu bylo devatenáct let, už dnes nežije. O rodinnou historii se ale zajímá její vnuk Jiří Trojan. Sebral zbytek dokumentů a fotografií, které prababička nezničila, oslovil dostupné archivy i jediného žijícího svědka těchto událostí a připravil žádost pro památník Jad Vašem o udělení titulu Spravedlivý mezi národy.
„Je možné, že praděda František titul nezíská,“ připouští Jiří Trojan. „Nezachránil přímo žádný lidský život, což bývá většinou podmínkou získání tohoto ocenění. Ale titul podle mě není tak důležitý jako to, že bude jednou provždy zaznamenáno, co se tenkrát na nádraží stalo a jak se praděda jako český šéf k židovským zaměstnancům choval. Je důležité, aby ta událost byla popsána a historici i studenti s ní mohli dál pracovat.“
A jak se na celou událost dívá Vladimír Munk? „Nevím, jestli tento případ splňuje podmínky Jad Vašem. Konečné rozhodnutí bude jako vždy na členech komise,“ píše ve svém vyjádření Vladimír Munk.
„Já osobu Františka Černého vždy spojoval s takovými vlastnostmi jako je poctivost, odvaha a spravedlnost. V těžké době čtyřicátých let se nebál pomáhat těm, kteří byli nejvíce pronásledováni německými nacisty a českými kolaboranty. Našel dokonce cestu jak pomáhat ne jednomu individuu nebo jedné rodině, ale více než šedesáti lidem. Když viděl nacistickou brutalitu při nakládání bezbranných obětí do vagonu, jeho smysl pro spravedlnost a jeho odvaha ho vedly k otevřené kritice německé policie. Jistě znal riziko, kterému se vystavoval, ale pravdu považoval za důležitější než vlastní bezpečnost.“
„Jaká škoda, že František Černý byl sám a tak bylo snadné ho umlčet. Kdyby sedm miliónů českých občanů mělo vlastnosti Františka Černého, zabránili by deportaci a likvidaci českých Židů nacisty, tak jako to udělali Dánové a Bulhaři,“ uzavírá Vladimír Munk.