Lituji, že jsem byl aktivním nástrojem chybné sovětské politiky, přiznal generál Eduard Vorobjov, který se v srpnu 1968 podílel jako velitel roty na invazi do Československa. Po sametové revoluci velel odchodu okupační sovětské armády z naší země.
V roce 1963 se pětadvacetiletý důstojník sovětské armády Eduard Arkaďjevič Vorobjov dočkal vítaného převelení do ciziny. Z Mukačeva na Ukrajině do města Würzen v tehdejším NDR. O službu v cizině – a ve východním Německu obzvlášť – byl mezi vojáky velký zájem.
„Tam nebyly problémy s ubytováním, byl tam dvojitý žold, jeden v sovětských rublech na knížku, jeden ve východoněmeckých markách,“ vyjmenoval v roce 2011 pro Paměť národa hlavní výhody přesunu západním směrem. Kromě ekonomických bonusů ho lákalo také to, že v cizině se vojáci zabývali výlučně bojovou přípravou, a ne zemědělskými pracemi, pomocí na stavbách a dalšími hospodářskými úkoly jako v Sovětském svazu.
Do Würzenu nedaleko saského Lipska přijel se svou ženou a právě narozeným prvním dítětem. Rychle postupoval po hodnostním žebříčku. V létě 1968 už v hodnosti kapitána velel 6. rotě 242. motostřeleckého pluku. Ta se v srpnu toho roku účastnila invaze do Československa.
Informace nám byly přísně dávkovány
O tom, že je správné v Československu vojensky zasáhnout a že je to pro dobro jeho lidu, prý tehdy nepochyboval. „Byl jsem hluboce přesvědčen, že v zemi jsou síly, které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje,” tvrdí. „Mrzelo nás to dvakrát, protože to bylo Československo, které naprostá většina vojáků milovala.“
Měsíc před srpnovou invazi došlo k mobilizaci sovětské posádky ve Würzenu. Celá divize včetně Vorobjovovy roty byla odvelena, takže ve městě zůstaly jen rodiny vojáků a vojenský orchestr.
„V noci jsme odešli a rozmístili jsme se v lesích u Karl-Marx-Stadtu (dnešní Saská Kamenice – pozn. red.). Nebylo to daleko od československé hranice. Po dobu jednoho měsíce jsme žili ve zvláštním režimu, bydleli jsme ve stanech. Pluk byl mobilizován se vší technikou, s municí, se zásobami, se vším. Prapor od praporu, rota od roty byly rozmístěny na určité vzdálenosti, tři až pět kilometrů. Režim byl velmi přísný, byly určeny hranice tábora a za jeho hranice se bez povolení nesmělo vycházet.“
Situaci v Československu tehdy bedlivě sledoval – ovšem jen skrze oficiální média. „Byly to noviny Slava rodiny, které se vydávaly ve skupině vojsk. Pak centrální noviny Komsomoľskaja Pravda, Krasnaja Zvězda, Izvěstija. Jiné nebyly. Co se děje – detaily – nikdo neznal. Navíc ještě marxisticko-leninská příprava, politická příprava, sám jsem vedl skupinu politické přípravy. Informace nám byly, řekl bych, přísně dávkovány.“
Kromě politických školení se v lesích kolem Karl-Marx-Stadtu věnovali i bojové přípravě – zakázána však byly střelba i jízdy bojových vozidel. Vorobjov se zabýval také taktikou, na velkém modelu Československa, kde byly znázorněny řeky, obce nebo pozice československých jednotek, se učil nazpaměť trasu, po které měla invaze probíhat. „Naučili jsme se to tak, že když jsem pak jel jako předvoj svého praporu, nemusel jsem se dívat do mapy, všechny obce až do Domažlic jsem poznával.“
Do poslední chvíle prý doufali, že z plánované akce nakonec sejde. V čase večerních zpráv Vorobjov vždy pověsil svůj radiopřijímač značky Alpinist na strom, jeho vojáci se sešli okolo a poslouchali. „Když tři nebo čtyři dny před vstupem vojsk přišla zpráva o tom, že se vzájemné vztahy zlepšily, všichni s úlevou vydechli, že pravděpodobně nikam nepůjdeme.“
Byl jsem sovětský člověk
K invazi sovětských a dalších vojsk Varšavské smlouvy do Československa ale došlo. Kapitán Vorobjov dostal příkaz překročit se svou rotou československé hranice u obce Černý Potok. Byla noc z 20. na 21. srpna 1968. „Přijíždíme k hranici, závora je zvednutá. Nevím, kdo ji zvedl, možná naše rozvědka.“
Sověti měli obavy, že hranice budou zaminované, a prostor nejprve prozkoumávali ženisté, nic ale nenašli. Vorobjovova rota, čítající deset vozů, pokračovala na jih. Na první známky odporu narazila až ve Stříbře, největším městě na své trase, kam dorazila brzy ráno.
„Když jsme přijížděli k vysokým domům, tak jsem skrz mlhu uviděl – nejdřív jsem tomu ani nevěřil – přímo na vozovce a chodnících, bokem k nám seděli mladí lidé, kluci a holky. (...) Nevěděl jsem, jak se z té situace dostat. Stáli jsme tam jen pár vteřin, ani ne minut, auta jsme nevypínali, co kdyby pak nenastartovala. Od těch jedenácti automobilů šly mraky jedovatého kouře. Pak jsem dal rozkaz, aby řidiči na místě šlápli na plný plyn a všichni si vzali plynovou masku. Nejpozději za třicet vteřin – zprava i zleva byly vysoké domy a větřík vál směrem k sedící mládeži – začali ti lidé nadávat a křičet, zvedli se a odcházeli.“
Teprve pak byla kolona schopná projet Stříbrem. Do žádné další obce již nezajížděli a k večeru 21. srpna dorazili do okolí Domažlic, kde měli zajišťovat nedaleké západoněmecké hranice.
Pro vodu museli do lesa
Chyběla jim voda, a tak kapitán Vorobjov vyslal jednoho důstojníka s malým obrněným transportérem do nejbližší obce, aby ji přivezl – ten se ale vrátil s nepořízenou. „Řekl mi, že u pumpy stojí starší paní, zakrývá ji vlastním tělem, trhá ze sebe šaty a křičí, že jestli se chce dostat k vodě, ať ji zastřelí. Tak to vzdal a vrátil se, aby mi to ohlásil.” Vorobjovovi vojáci museli pro vodu do lesa. První dva týdny – dokud nebyly navázány alespoň nějaké vztahy mezi Sověty a Čechy – do obcí pro vodu nejezdili.
„Političtí pracovníci se snažili najít kontakty s místním obyvatelstvem. Vojákům bylo nejdřív zakázáno vycházet z tábora, vstupovat v kontakt s lidmi. A pokud v kontakt vstoupili, být absolutně korektní, netykat, nepoužívat síly a podobně.“
Vždy večer posílali do blízkých obcí mobilní kinopromítačky. Snažili se místní nalákat, ale ti se zdráhali přijít. „Na promítání prvního filmu se neobjevil ani jeden člověk.“ Až další večer pár lidí přišlo, postupně se jejich počet zvyšoval, byť – jak se vojáci dozvěděli – kluci, kteří se mezi prvními přišli do kina podívat, dostali výprask.
Známek o tom, že místní obyvatelstvo „bratrskou pomoc” Sovětů nevítá, přibývalo. „Lidé říkali: ‚Proč jste nás neupozornili a přišli jste?‘ A potom: ‚Tak jste přišli, ale proč jste brali i Šváby (Němce)?“ Odpovídal, že se jedná o operaci Varšavské smlouvy, která má garantovat například to, aby nedošlo k vojenské provokaci ze strany západního Německa. Nelibé reakce Čechoslováků ho však překvapovaly a vzbudily v něm podle jeho slov určité pochybnosti.
Jak popsal v roce 2010 v rozhovoru s novinářem Josefem Pazderkou, zásadní změnu jeho postoje ale přinést nemohly: „Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Znovu připomínám: tehdy jsem byl sovětský člověk, našemu zásahu jsem věřil, takže prostor pro nějaký zásadní zlom tu neexistoval.”
Otec – osvoboditel, syn – okupant
Vojákem sovětské armády se Eduard Vorobjov chtěl stát od dětství. Formovaly ho válka – narodil se v roce 1938 ve středoruské Voroněži – a válečné osudy jeho rodiny. „Můj otec byl inženýr, matka učitelka. Když začala Velká vlastenecká válka, otce povolali do Rudé armády, bojoval na různých frontách,” vyprávěl pro Paměť národa. Zatímco jeho otec sloužil u letectva, matka zůstala ve Voroněži sama se třemi dětmi. V roce 1942 se k jejich domovu přiblížila nacistická armáda.
„Všechny rodiny příslušníků velitelského sboru byly evakuovány. Na čtyři rodiny byl jeden vozík a jeden kůň. Ženy vzaly, co se vešlo, malé děti posadily na vozík.“ Rodinu evakuovali do vesnice Něvěžkino v Penzenské oblasti. Eduardova matka tam získala práci zapisovatelky ve vesnickém sovětu, přesto je trápil hlad. Rádi proto využili nabídky otcova adjutanta a v roce 1944 se uchýlili k jeho rodině do vesnice Buňjakino v Sumské oblasti na severovýchodní Ukrajině.
Eduardův otec padl 19. března 1945 v bojích o tehdy německé město Breslau (po válce Wroclaw). Později jim tragický moment vylíčil právě adjutant Jurij, u jehož rodiny bydleli. „Vyprávěl matce o otci, mluvil o něm hezky, jak ho měli rádi, protože se vždycky choval pěkně k lidem. Vyprávěl, že mu otec umřel na rukách, byl pořád při smyslech a řekl: ‚Řekněte Antonině, ať se jeden ze dvou synů stane vojákem, ale jenom tehdy, pokud se bude chovat k lidem tak, jako jsem se k nim choval já.‘ Matce to řekli a ona nám to pravidelně připomínala.“
Matka s dětmi zůstala na Ukrajině, stala se učitelkou v městečku Kujanovka. „Tam byl velký cukrovar, škola desetiletka, život tam byl lehčí. Byl tam klub, kino, které promítalo třikrát týdně, mateřská škola. Začal jsem tam chodit do školy, pak jsme se přestěhovali do okresního města Bělopolě, tam jsem pokračoval, mluvím plynně ukrajinsky.”
Eduard vystudoval střední průmyslovku. „Když jsem ji končil, vzpomněl jsem si na to, co říkala matka o otci, a chtěl jsem jít do leteckého učiliště.“ Neprošel však zkouškami na centrifuze, a tak krátce pracoval v Tádžikistánu a nastoupil povinnou vojenskou službu.
Po roce služby v Krasnodaru postoupil na Vyšší vojenské velitelské učiliště v Baku, absolvoval v roce 1961. Sloužil na Ukrajině a v roce 1963 byl převelen k sovětské posádce ve východním Německu, která v srpnu 1968 poskytla „bratrskou pomoc” Československu.
Události roku 1968 přehodnotil až v 80. letech. Mezitím vystudoval v Moskvě Frunzeho vojenskou akademii (Československo opustil koncem roku 1968 právě kvůli studiu) a později v roce 1981 dokončil ještě Vojenskou akademii Generálního štábu. Sloužil na Ukrajině a v Arménii. V 80. letech se dostal do Turkestánského vojenského okruhu ve Střední Asii a zabýval se přípravou sovětských vojsk na boje v Afghánistánu. Pak se v roce 1987 stal velitelem Střední skupiny vojsk Rudé armády, tedy všech více než 70 tisíc sovětských vojáků v Československu.
Do vnitřních záležitostí Československa nezasahovat
Když se po téměř dvaceti letech do Československa vracel, situace v Sovětském svazu se změnila. V jeho čele stál Michail Gorbačov, který se stal generálním tajemníkem KSSS v roce 1985 a zahájil postupnou „přestavbu” sovětského režimu a Brežněvovu doktrínu omezené suverenity sovětských satelitů nahradil politikou nezasahování. Reformám nakloněný vůdce SSSR generála Vorobjova před jeho druhým odjezdem do Československa osobně přijal:
„Tykal mi, to je stranické oslovení, řekl: ‚Seznámil jsem se s tvým původem, tvojí službou, služba je bezvadná. Mám k tobě jednu prosbu. Jedeš jako velitel, věřím, že tam bude dobře organizována bojová příprava a tak dál. Chci tě poprosit: když jsou vojska u nás a dojde k nějaké nepříjemnosti s místním obyvatelstvem, je to špatně, ale je to doma. Ale když je to za hranicemi, s jiným obyvatelstvem, nese to úplně jiný podtext. U nás to může mít například národnostní podtext, ale tam politický. Prosím tě, věnuj velkou pozornost disciplíně a dodržování československých zákonů.“ Vorobjov Gorbačova ujistil, že jeho prosbu splní.
V listopadu 1989 vypukla v Československu sametová revoluce a komunistický režim se začal hroutit. „Novináři se mě ptali, jestli se sovětská vojska budou v událostech nějak angažovat,” vzpomínal Eduard Vorobjov.
„Naše politické i vojenské vedení vydalo přísný pokyn, že je to vnitřní záležitost Československa. Bylo doporučeno ohraničit cvičení za hranicemi vojenských městeček, zastavit výjezdy kolon například na polygon v Doupovských horách. Vojenský sovět, kterému jsem předsedal, posoudil situaci a rozhodl omezit pohyb, omezit kontakty. Mluvili jsme o tom, že může dojít k provokacím, a proto byly pozastaveny například návštěvy hospod. Novinářům jsem proto odpovídal, že se jedná o vnitřní záležitosti Československa, ať si to řeší sami. Naše vojska se angažovat nebudou.“
Dne 4. prosince 1989 sovětská vláda vydala prohlášení, v němž uznala, že vstup armád pěti socialistických zemí na československé území v roce 1968 nebyl opodstatněný. „Když to přiznali politici, musel jsem se k tomu postavit čelem i já,” řekl Vorobjov k situaci, kdy musel zcela přehodnotit své postavení, v rozhovoru s Josefem Pazderkou v roce 2010.
„Samozřejmě, že to ve mně vzbuzuje lítost. Aktivně jsem se podílel na chybné politice. Byl jsem její součástí, přestože jsem dostal rozkaz, se kterým voják těžko něco zmůže. V každém případě se stala chyba, již nelze vzít zpět.”
Vyvedl okupační armádu z Československa
Dne 26. února 1990 ministři zahraničí ČSSR a SSSR Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze podepsali v Moskvě dohodu o odchodu sovětských vojsk – z hlediska Sovětů k šibeničnímu datu 30. června 1991. Od té doby se pokud možno bezproblémové a rychlé stažení sovětské armády stalo hlavním zájmem generála Vorobjova. „Úkol spočíval v tom – a o tom jsem mluvil na tiskových konferencích –, že budeme odcházet organizovaně, vyjedeme rozděleni po jednotkách. Přišli jsme organizovaně a odejdeme organizovaně. Jestli tehdy byly nějaké nepříjemnosti, dokonce oběti, tak teď se jako velitel budu snažit, aby se nic takové nedělo,” popsal pro Paměť národa.
Vojákům prý ani tak nevadil samotný politický akt odsunu sovětských vojsk, byť označení za okupanty „se přijímalo citlivě”. Víc je znepokojovalo to, že asi polovina z nich neměla v SSSR kde bydlet. Sovětská vojska se po roce 1989 stahovala i z dalších zemí východního bloku – s rodinnými příslušníky šlo celkem o asi 850 tisíc osob – a narůstající sociální napětí v armádě hrozilo přerůst i v politickou krizi.
Sovětští vyjednavači hráli o čas, požadovali prodloužení dohodnutého termínu. Česká strana si ale uvědomovala, že odsun musí být co nejrychlejší. Zpoždění mohlo mít fatální následky, jak ostatně později potvrdil pokus o puč v SSSR v srpnu 1991 – pouhé dva měsíce poté, co poslední sovětští vojáci opustili Československo.
Na české straně byl nejviditelnější tváří jednání o odsunu okupačních vojsk Michael Kocáb, hudebník a tehdejší poslanec a předseda parlamentní komise pro dohled nad odsunem. Ten s Vorobjovem dokázal najít společnou řeč. „Michael Kocáb byl dobrým diplomatem,” zhodnotil spolupráci generál Vorobjov.
Za jeden den jste přišli, za jeden musíte odejít
„Jestliže členové komise projevovali určitý důraz, řekl bych dokonce agresivitu, nevyrovnanost, emocionálnost, tak Michael Kocáb byl vždycky vyrovnaný a vždycky, když vznikala taková situace, tak mi říkal: ,Pane generále, oni mají svoji pravdu, vy máte svoji pravdu. Zkusme to udělat tak, abychom snížili napětí.‘ Takovým způsobem působil dokonce i na mě.“
Napjaté vztahy měl generál Vorobjov s československými novináři. „Vyfotili skládku a potom v novinách ukazovali, jaký pořádek po sobě sovětská vojska nechávají. Nic takového nebylo.“ Podle něho byly vojenské objekty předávány v pořádku.
„Všechny námitky československé strany byly okamžitě odstraňovány. Vypínače, lampy, umyvadla, skla, když jsme tam žili, někde byla skla rozbitá, když jsme objekty předávali, všechna skla byla vsazena. Dělali jsme to svědomitě. Čechoslováci to viděli a vztahy se oproti prvním dnům, prvním měsícům zlepšovaly. Já jsem to ale chápal, že došlo k takovému citovému výbuchu, říkali nám: ‚My jsme dvacet let trpěli hanbou, dvacet let jsme byli pod okupací. Za jeden den jste přišli, za jeden musíte odejít.‘ Já jsem tomu lidsky rozuměl.“
V otázce majetkoprávního vyrovnání hájí generál Vorobjov sovětský pohled na věc: „Nemovitosti ocenila společná sovětsko-československá komise, jednalo se o miliony československých korun. Československá strana od začátku trvala na tom, že nic platit nebude. Naše komise trvala na tom, že je třeba platit, že to může jít na dluh. Československá strana použila takový argument: ,Na památku těch, kteří v roce 1968 zemřeli, to stáhněme z programu jednání.‘“ Sovětská strana s tím souhlasila.“
Opouštěné budovy, které Sověti na „svých“ územích v průběhu let živelně postavili a nyní je „přenechávali” české straně – kromě čistě vojenských objektů šlo o ubytovny pro vojáky, důstojnické byty, ale i nemocnice, školy či kulturní domy –, ovšem neodpovídaly československým zvyklostem ani stavebním předpisům a mnohdy je bylo nutné zbourat. Náklady na likvidaci nevyhovujících staveb spolu se sanacemi obrovských ekologických škod dalece převyšovaly hodnotu zanechávaných majetků.
Vícekolová jednání o finančním vyrovnání skončila až v květnu 1992 a prakticky se jednalo o naši rezignaci na jakoukoliv náhradu za škody způsobené okupací. Zásadní moment ale přišel téměř o rok dřív – 19. června 1991 odjel z Milovic poslední transport okupační armády a o dva dny později překročil československé hranice. Na našem území zbyl už jen jediný voják Střední skupiny sovětských vojsk – velitel Eduard Vorobjov.
V Praze na Výstavišti se 24. června zúčastnil koncertu na oslavu dokonaného odsunu „Adieu C. A.“, kde s Pražským výběrem vystoupil Michael Kocáb a jako čestný host i Frank Zappa. „Byl to zážitek. Kocáb na mě čekal a odvedl mě dopředu, na čestné místo. Takovou hudbu sice obvykle neposlouchám, ale zaujalo mě to,” svěřil se v rozhovoru s Pazderkou.
Podle původního Kocábova plánu měl na závěr koncertu Vorobjov odletět vrtulníkem přímo z Křižíkovy fontány, Moskva ale byla proti, a tak místo něho odletěl jen nafukovací panák. Následující den, 25. června, podepsal generál Vorobjov v Černínském paláci protokol zmocněnců vlád ČSFR a SSSR o ukončení odchodu sovětských vojsk z území ČSFR a večer čekala generála další hudební show – tentokrát na pražském stadionu Sparty vystoupil Paul Simon a znovu i Pražský výběr. Odletěl 27. června z kbelského vojenského letiště jako „poslední okupant“, jak sám uvedl.
Odmítl bojovat v Čečensku a stal se poslancem
Po návratu do Ruska a rozpadu Sovětského svazu byl jmenován 1. zástupcem velitele ruských pozemních vojsk a zároveň velitelem mírových jednotek v Podněstří v Moldávii. Později vedl operativní skupinu v Tádžikistánu. V roce 1994 odmítl velet ruskému kontingentu vyslanému do Čečenska v rámci první čečenské války.
„Začal jsem se detailně zajímat o tamní situaci a zjistil jsem, že operace není připravena, že operace nemůže mít pozitivní výsledek, protože pro dosažení pozitivního výsledku je nutná příprava.” Rozhodl se odejít do výslužby a v dubnu 1995 opustil armádu. Je přesvědčen, že vnitrostátní konflikty nemá řešit armáda, zvláště pokud je založena na branné povinnosti. „Od toho jsou jiné orgány, vnitřní vojska, milice. Armáda má zajišťovat celistvost státu, suverenitu, chránit zemi před vnějším nepřítelem.“
Stal se blízkým spolupracovníkem Jegora Gajdara, ruského premiéra z roku 1992 a architekta ruské ekonomické transformace směrem k tržnímu hospodářství. Ten sdílel jeho odmítavý postoj k použití armády v Čečensku. „Když jsem byl propuštěn z armády, tak poslanci za Demokratickou volbu Ruska, jejíž byl Gajdar předsedou, ke mně přišli a mluvili o statečném kroku. (…) Nabídli mi kandidovat do Státní dumy za Demokratickou volbu Ruska.” Souhlasil a v roce 1995 byl zvolen poslancem, později se stal i členem Demokratické volby.
Poslancem Státní dumy byl Vorobjov až do roku 2007. V době rozhovoru s Pamětí národa v roce 2011 byl členem politické strany Pravoje dělo, která navazuje na Svaz pravicových sil, jenž vznikl z Demokratické volby Ruska. Českou republiku navštívil bývalý velitel Střední skupiny vojsk poprvé v témže roce – mimo jiné proto, aby prezentoval knihu o ruském pohledu na invazi roku 1968, kterou vydal Ústav pro studium totalitních režimů.