„Inklinovali jsme k Rusku,“ vysvětlují komunisté, co je přivedlo do KSČ

V roce 1921, tři roky po vzniku Československa, založili v Karlíně na sjezdu radikální sociální demokraté komunistickou stranu. Přihlásili se k Sovětskému svazu, internacionálnímu komunistickému hnutí. Ve volbách v roce 1925 získali skoro milion hlasů. Stali se druhou nejsilnější stranou v zemi.

Po roce 1948 se chopili moci a instalovali v zemi krutý totalitní režim. Zrušili soukromé podnikání, znárodnili majetky, zavedli cenzuru, uzavřeli západní hranice, statisíce lidí uvěznili, stovky popravili. V osmdesátých letech registrovala KSČ kolem milionu a půl členů a další tisíce tzv. kandidátů na členství. 

Ke komunismu je vedli rodiče nebo učitelé

Jaroslav Grof a Miloš Kocman, pocházeli z velmi chudých rodin, stali se komunisty už před válkou. Věřili, že bolševická revoluce zajistí blahobyt, přerozdělí majetek. Oba za 2. sv. války nasazovali život v odboji.  Jaroslav Ondráček zastupuje mladší poválečnou generace komunistů.

Obě generace se shodují ve dvou věcech: chtěli prý bojovat s chudobou a „inklinovali“ k Rusku, což vysvětlují tak, že si prostě Sovětský svaz nekriticky zamilovali. Grofa ke komunismu přivedl tatínek, ruský legionář. Miloše Kocmana radikalizovali spolužák a učitel na gymnáziu. 

U Jaroslava Ondráčka je to složitější. Rodiče se rozvedli, vyrůstal s matkou u dědečka, přesvědčeného komunisty, který ovšem ze strany vystoupil v 50. letech na protest proti politickým procesům. „To šlo mimo mě,“ lapidárně vysvětluje celoživotní horník Ondráček, jehož synem je současný komunistický poslanec Zdeněk Ondráček.

V šestnácti letech se přihlásil do hornického učiliště, kde se, jak říká, o něj postarali od ponožek, ubytování, jídla, až po hornickou uniformu. Komunismus se mu stal daností, která mu přinášela výhody a příležitosti. Politické procesy chápal, že to tak asi muselo být. Nezajímal se. Přijímal stanoviska, která prezentovali představitelé strany. Necítil rozpory a politika KSČ mu vyhovovala. Režim byl podle něj bezproblémový. Jako horník patřil k nadprůměrně placené elitě:

„Když jsem šel na zábavu a bílou košili jsem si nestačil nechat vyprat, nebyl problém si za padesát korun koupit novou,“ popisuje hornický blahobyt Ondráček, někdejší předseda místního SSM, pozdější funkcionář strany v ÚV KSČ, který sovětskou okupaci v srpnu 1968 komentuje: „Oni přijeli chránit socialismus. To je můj pohled.“  

„Prodělnický kádr“ se dostal mezi dozorce na Jáchymovsku

Jaroslav Grof se narodil roku 1921 v Tasovicích na Chrudimsku. Jeho otec, ruský legionář, pracoval jako předák dělníků v kamenolomu. Maminka nosila domů malé peníze za práci u hospodářů na polích a v lese. „Inklinovali jsme k Rusku. Táta byl bolševik. Vyprávěl, že v Rusku se toho chopili dělníci,“ vzpomíná na tatínka Grof. O osudu jeho otce mnoho nevíme. Jako rakouskouherský voják, tak jako tisíce dalších Čechoslováků, dezertoval a připojil se k legionářské družině v Rusku. Legionáři sváděli velmi kruté bitvy často s mnohonásobnou přesilou Rudé armády nejčastěji na místech, které spojovala Transsibiřská magistrála. Mezi legionáři neúspěšně agitovali komunisté. Většina legionářů se domů vracela s protikomunistickým přesvědčením.

Jen hrstka byla oslovena výzvou ze 14. dubna 1918, kterou vydali čeští komunisté v Moskvě, aby legionáři vstupovali do Rudé armády. Výzvu podepsal i spisovatel Jaroslav Hašek, a mnoho pozdějších významných členů KSČ Muna, Synek nebo Hais. V Moskvě v roce 1918 založili Československou komunistickou stranu na Rusi.

Tatínek Jaroslava Grofa synovi vyprávěl, že i on patří do společenské třídy dělníků, kteří jednou - tak jako v Rusku -  svrhnou boháče a jejich majetek spravedlivě rozdělí. Jaroslav Grof o sobě říká, že se hlásil k tzv. proletariátu: „Byl jsem „prodělnický kádr“. Do školy chodil jen čtyři roky a spolužáky dělil na sorty: „Byl jsem protikapitalist! Ve třídě jsme měli dceru řezníka, syna hostinského, pekaře. To byla zvláštní sorta. A pak my - obyčejní plebejci,“ vysvětluje Grof. 

Jaroslav Grof po základním vzdělání nastoupil k soustružníkům a montérů do zbrojovky. Za války montoval granáty pro německé jednotky. Se skupinou nuceně nasazených dívek práci sabotovali. Míchali do zásilek určených na frontu poškozené kusy. I když se to vyšetřovalo, nikdo za to nebyl postižen. Po válce dostal povolávací rozkaz k vojenské základní službě. Jako „kádr“ byl zařazen do zvláštních jednotek, do pohotovostního pluku, který bojoval proti ukrajinským nacionalistům tzv. banderovcům na východním Slovensku.

Po válce utíkali banderovci před represemi Sovětského svazu na Ukrajině, přecházeli hranice a přepadali slovenské vesnice, rabovali a znásilňovali: „Byl jsem takovým policistou. Udržovali jsme pořádek. Sem tam jsme chytli nějakého banderovce, ale Slováci je zase pustili,“ říká unaveně bez dalších detailů a na přeskáčku vyprávějící dvaadevadesátiletý Grof, jehož vzpomínky natočili redaktoři Post Bellum v roce 2013. 

V roce 1946 dostal jako příslušník pohotovostního pluku nabídku: buď nastoupit k policejním oddílům SNB, pohraničníkům nebo ke strážní službě do lágrů na Jáchymovsko. Stal se dozorcem. Mělo to své výhody: služební byt a získal lacino motorku. Hlídal prý zpočátku německé kolaboranty odsouzené podle tzv. retribučních zákonů. Lágry se po roce 1948 začaly plnit oponenty režimů. O politických vězních Grof mluvit nechtěl. Víme, že později budoval kariéru v bezpečnostních složkách, působil u Veřejné bezpečnosti. Ale ani o tom vyprávět nechtěl, je to prý příliš složité.

Ke komunismu ho přivedli kluci z bohatých rodin a učitel

Miloš Kocman se narodil v roce 1922 v Praze ve smíšené rodině. Maminka pocházela z židovské rodiny. Jeho otec účetní, Sokol, švec, stižený tuberkulózou, kterou se nakazil ve vojsku během 1. sv. války, ztratil kvůli své nemoci zaměstnání a rodina žila jen z jeho invalidního důchodu:

„Byly doby za první republiky, kdy jsme neměli ani na chleba. Tajně, aniž by to otec věděl, chodily moje sestry žebrat o drobné,“ popisuje Kocman, který v partě mladých gymnaziálních komunistů, se kterými se později pustil do protinacistického odboje, byl s finanční situací rodiny výjimkou. Jeho přátele, soudruzi Lederer a Uhlíř pocházeli z bohatých rodin vlastnící prosperující firmy: „Lederer bydlel ve velké vile na Hanspaulce. Byl to on, kdo mě přivedl do komunistického odboje. Skvělý člověk! Když ho mučilo gestapo, tak o mě necekl ani slovo!“ Lederera popravili v Mauthausenu v roce 1942. 

Miloš Kocman se na gymnáziu pouštěl s pravicovými spolužáky do ostrých diskuzí. Razil teorii světové revoluce, která smete bohaté a nastolí nové pořádky: „Nesnášeli jsme kult Stalina. Imponoval nám Trockij. Věřili jsme, že se doba mění,“ vysvětluje Kocman, kterého podporoval profesor Josef Fišer, učil na gymnáziu filozofii. Mladičkého Kocmana zavedl do Společnosti přátel demokratického Španělska, kde ho seznámil s dalšími soudruhy. 

Gestapáci chtěli pravdu, StB z vás vytloukala lež 

Miloš Kocman s přítelem Jaroslavem Uhlířem založil na začátku války komunistickou odbojovou skupinu napojenou přes Lederera na další buňky ilegální KSČ: „Vzájemně jsme se neznali, ale s řadou skupin jsme se propojili přes jednoho či dva spolupracovníky. Úkoly se k nám dostávaly přes prostředníky z centrály KSČ. Vojenské a politické zprávy o situaci v protektorátu jsme předávali lidem s vysílačkou. Ti je vysílali do Moskvy,“ tvrdí Kocman, který se podílel na distribuci Rudého práva.

Kocmana zatklo gestapo 3. června 1943: „Svázali mě do kozelce. Mlátili mě, až jsem měl černou prdel. Když se mě ptali, kdo mě zapojil do ilegální činnosti, vydržel jsem řadu ran a pak jsem řekl: ´No, no, Miloš Lederer!´ Věděl jsem, že je mrtvý, zřejmě,“ popisuje Kocman, který tímto postupným pouštěním pravdivých informací získával čas.

Podle Kocmana to byla nejlepší strategie: vydržet co možná nejvíce ran a pak přiznat jednu pravdivou, ale zavádějící informaci, kterou si museli ověřovat. „Víte, jaký byl rozdíl mezi gestapem a StB? Gestapo se snažilo zjistit pravdu. StB z vás chtělo vytlouct doznání k něčemu, co jste neudělal,“ vysvětluje Kocman, který se s komunismem rozešel po sovětské okupaci roku 1968.  

Kocman krycím jménem Toman chytal americké agenty chodce

Z Kocmanova personálního svazku zaměstnance federálního Ministerstva vnitra, který najdeme v Archivu bezpečnostních složek, se dozvídáme, že vystupoval s krycím jménem TOMAN. Pracoval na začátku 50. letech ve Statisticko-evidenčního odboru 3. Správy SNB. Nejedná se jen o jakousi spisovou a archivní službu, jak by se mohlo zdát, ale výslechové protokoly, agenturní operativní svazky StB analyzoval, vyšetřovatele instruoval, kdy vězeň zapírá, kdy je potřeba vězně zmáčknout, k čemuž mu posloužila jeho válčená zkušenost z gestapa. 

Kocman po válce vystudoval dvouletá práva. Po únorovém puči v roce 1948 nastoupil k tajné policii. Měl na starosti agendu tzv. agentů chodců, tedy těch, kteří utíkali přes hranice, převáděli uprchlíky, spolupracovali se západními zpravodajskými službami, nejčastěji americkou CIC: „Je mi jedno, jestli to byli Mašíni. Škodili republice. Někteří měli zbraně. Sledoval jsem z jejich výslechů hlavně, kde mají v zahraničí základny, s kým spolupracovali. K výslechům jsem chodil výjimečně.“

Podle Kocmana za násilím na vězních, vykonstruovanými procesy stojí estébáci rekrutovaní z fabrik, nevzdělaní dělníci, které řídili poradci z SSSR. Odejít od StB prý nebylo možné, jemu se to povedlo v době procesu se Slánským, díky jazykům – hovořil rusky, anglicky, německy a francouzsky stal se diplomatem. Působil u OSN, tři roky vedl velvyslanectví v čínském Pekingu. Po roce 1968 pracoval jako podnikový právník v Rakovníku a v Kolíně.