V prosinci uplyne osmdesát let od konce bitvy o severoafrický Tobruk. V jedné z důležitých bitev druhé světové války sehrál svou roli i 11. československý pěší prapor pod velením Karla Klapálka.
„Žili jsme ze dne na den. Nevěděli jsme, co bude, jestli se dožijeme konce týdne nebo přežijeme dalších čtrnáct dnů. Nějaké plány dopředu si nikdo nedělal, to by byla fraška,“ vzpomíná na dny v obleženém Tobruku podplukovník Jan Šanovec. V bitvě velel dvaceti vojákům a obsluze třech minometů: „Strach z boje jsem měl veliký. Ale nejvíc jsem se bál, že to na mně moji vojáci poznají,“ dodává.
Různé cesty k odvodní komisi
Bitvy o Tobruk se účastnil 11. československý pěší prapor o síle 643 mužů pod vedením podplukovníka Karla Klapálka. Jeho vojáci pocházeli z nejrůznějších prostředí a do jednotky, která se tvořila v Palestině, se dostali nejrůznějšími způsoby. Ale jedno měli společné: byli to dobrovolníci, kteří za dobrodružných a často nebezpečných okolností opouštěli Československo, aby se mohli zapojit do boje proti nacistickému Německu.
Mnozí z nich ještě nebyli ani plnoletí a u odvodní komise lhali, aby se dostali do armády. Například šestnáctiletého Eliaha Brodavku odvodní komise v Haifě napoprvé odmítla. Vyrazil tedy do Jeruzaléma k jiné odvodní komisi a tentokrát nahlásil vyšší věk. Když se potom dostal do vojenského výcvikového tábora v Beit Shanu, chtěl to uvést na pravou míru. „Ráno jsem se hlásil ke Klapálkovi: ,Pane podplukovník, poslušně hlásím, já jsem vám lhal.’ ,O čem jsi lhal?’ ,Já jsem prosím řekl, že mi je jednadvacet let, a mně je sedmnáct let.’ ,Proč jsi to udělal?’ ,Protože jsem chtěl sloužit v armádě.’ On se jen tak uchechtl a řekl: ,Voják nelže. Ale ty jsi lhal, když jsi byl posranej civilista. Tak běž do kanceláře a ať to spraví.’ A tím to skončilo. Od té doby, když mě viděl, mi říkal ,bejby’.“
Velkou skupinu vojáků u Tobruku tvořili Čechoslováci, kteří původně utíkali přes Polsko do Sovětského svazu. Ale cestou na Východ záhy zjistili, že podezřívavá NKVD v cizincích vidí zahraniční „špiony“ a často je posílá do gulagu. „Zatkla nás sovětská pohraniční hlídka. Z toho koukal gulag. Ale náhoda nám šla na ruku. Velitel měl za ženu ukrajinskou Češku a řekl: ,Tohle by vás stálo vězení.’ Zařídil to tak, že nás pustili,“ vypráví Jan Koukol, který posléze zamířil na Střední východ.
Mnozí vojáci z 11. pěšího praporu byli Židé, kteří z Československa uprchli před Hitlerem. K nim patřil například Konrád Dubský. Rok 1938 ho zastihl jako dvaadvacetiletého studenta práv, ale jak říká „vzhledem k mému rasovému původu nemělo cenu studovat práva, školy jsem nechal.“ Do Palestiny se dostal tak jako mnozí další na palubě přeplněného říčního parníku po Dunaji, pak přestoupil na ještě více přetížený námořní parník, jenž plul po Černém moři skrze Bospor do přístavu v Haifě. „Cestou jsme míjeli bulharsko-sovětské hranice. Přemýšlel jsem, že vyskočím a doplavu k Sovětům. Naštěstí jsem si tento nápad rozmyslel,“ poznamenává Konrád Dubský.
Na parníku bylo mnoho mladých mužů, kteří se stejně jako on chystali vstoupit do armády. U břehů Palestiny je ale čekalo rozčarování. Britská okupační správa je totiž odmítla přijmout. Osazenstvo parníku nechala přestoupit na palubu lodi Patria, která je měla odvézt na ostrov Mauricius. Situace se změnila teprve po zoufalém činu židovské organizace Hagana. Ta nechala v podpalubí Patrie vybuchnout nálož a loď potopila, po výbuchu zahynulo 267 lidí. Ty, kteří přežili, musela britská správa jako trosečníky přijmout na břeh. Konrád Dubský a další mladí muži z paluby Patrie tak měli možnost přihlásit se v Palestině k odvodní komisi.
V očích, v uších i v zubech samý písek
Tito muži různého věku, původu, vzdělání i osobnostních kvalit se dokázali dát dohromady a velkou zásluhu na tom měl jejich velitel Karel Klapálek. „Uvědomte si, že jsme přišli ze všech končin, a on z toho vytvořil bojeschopnou jednotku,“ říká Jan Šanovec. Leo Österreicher, který patřil k nejmladším vojákům v praporu, dodává: „Byl to velice inteligentní důstojník, který měl všechny předpoklady k tomu, aby vedl jednotku tak různorodých kvalit. Jedni přijeli ze Sovětského svazu, druzí z Jugoslávie, jedni z Palestiny, další z Austrálie. A on to s těmi lidmi právě uměl. Získal si jejich respekt.“ Jan Koukol dodává: „Sám říkal, že v době míru by takovou neukázněnou jednotku vést nechtěl. Ale v době války chce mít právě takovou divizi, jakou jsme byli my.“
Do Tobruku se českoslovenští vojáci plavili z Alexandrie na palubě britských torpédoborců.
„Moře bylo strašně rozbouřené, hrozily i ponorky,“ vzpomíná plukovník Miloslav Kratochvíl-Bitton. „Všichni jsme se drželi drátů, které vedly okolo lodě. Žádné jiné zábrany tam nebyly. Všichni trpěli mořskou nemocí, i námořníci. Mysleli jsme si, že na houpající se palubu už musejí být zvyklí, ale nebyla to pravda, ,krmili ryby’ stejně jako my.“
Tobrucké přístaviště, kde zakotvili po jedenapůldenní plavbě uprostřed noci 21. října 1941, bylo plné vraků. „O půlnoci jsme vystupovali z lodě, vyrobili tam asi půl metru široký ponton s provazem napravo. Každý s batohem na zádech jsme vylézali na pevninu.“ Rozbombardovaný přístav v té době již půl roku vzdoroval italskému a německému obklíčení. Československý prapor byl začleněn do polské jednotky po boku Britů a Australanů.
Přivítaly je velmi drsné klimatické podmínky - nesnesitelné horko přes den a zima v noci. Vojáky sužoval pouštní vítr chamsín: „Když člověk vylezl z bunkru, nesměl jít daleko, zpátky by se totiž nedostal. Na krok nebylo vidět. V očích, v uších i v zubech bychom potom měli samý písek,“ popisuje František Vavrečka. Tu a tam přicházely také prudké deště, které vyplavily bunkry i zákopy a vyschlá koryta proměnily v prudké nebezpečné řeky, v nichž bylo snadné se utopit.
Zásobování Tobruku bylo samozřejmě velmi obtížné, Němci potopili každou třetí loď se zásobami. Nejčastější stravou pro vojáky podávanou k obědu i k večeři bylo solené hovězí v konzervě, takzvaný ‚corned beef‘. Jednotvárný jídelníček se jim rychle přejedl a snažili se zpestřovat si menu ukořistěnými italskými zásobami. Nedbali na příkaz, že je nesmějí konzumovat, protože by mohly být otrávené: „Než nežrat, to se radši otrávím dobrým jídlem. Ale nikdy se nikomu nic nestalo,“ říká Jan Šanovec. Vojáci neměli ani dost vody: příděl činil litr poloslané vody na den a ta musela vystačit jak na pití, tak na případné mytí a holení.
Italové nás měli jako na střelnici
Hlavním úkolem československých vojáků byla hlídková činnost. Měli přidělen šestikilometrový úsek, který měli v případě útoku uhájit. Během hlídkování docházelo k přestřelkám s Němci a Italy, velkým nebezpečím bylo také letecké ostřelování a nastražené miny.
„Ostřelovali jsme se navzájem. V noci se chodilo na hlídky. Všude byly miny a nemohli jsme se moc pohnout jinam,“ popisuje Konrád Dubský.
„Život byl monotónní. V noci se bojovalo a přes den spalo. Jídlo se k nám dostávalo v noci auty, která kličkovala mezi minami.“
„Za tmy jsme nastupovali do polních stráží přes minová pole,“ doplňuje Stanislav Mikula. „Strážní měli za úkol na přivrácené straně svahu pozorovat všechno, co se děje u nepřátel. Podle toho jsme zaměřovali dělostřeleckou palbu na jednotky, které byly v pohybu.“ Sami pozorovatelé však byli zároveň pozorováni: „Italové sledovali každý pohyb. Jakmile se někde něco šustlo, už tam pálili. Pokud by na nás zaměřili reflektory, byli jsme na poušti jako na střelnici.“
Hynek Zmítko u Tobruku působil jako velitel obrněných transportérů Bren Carrier. Pro jejich řízení sice nebyl nijak speciálně vycvičen, ale jak říká: „Pro mě to nebyl žádný problém – tady je volant, tady jsou páky, tady se zatočí volantem jednou doprava, zatočí se doleva… Když se to tak vezme, bylo to strašně rychlé. Skoro padesát kilometrů v hodině.“ Jednou byl zraněn, když řidič jeho Bren Carrieru najel na minu, výbuch mu roztrhl ušní bubínky. Pokračoval ale v boji a teprve za tři dny se dostavil do nemocnice, za tuto obětavost mu byl udělen Válečný kříž.
Přátelští Australané, nespolehliví Egypťané, nenávidění Němci
U Tobruku se sešla velmi pestrá směsice národů. Stanislav Mikula nejraději vzpomíná na Australany: „Ti Australáci, to byli skutečně velmi přátelští vojáci, dokonce jsme na hlavách nosili jejich australské klobouky.“ Oblíbil si i indické vojáky: „Byli to dobří, přátelští vojáci. Vodili s sebou posvátná zvířata, kozy a ovce, které si chovali jako talismany.“
Velmi užitečné prý bylo poslouchat rady beduínů, kteří se v místním prostředí orientovali nejlépe: „V poušti uměli vycítit, kdy se blíží chamsín, a dovedli postavit stany tak, aby jim chamsín neublížil ani když se tvořily pískové závěje. Také jsme se od nich naučili pečení placek na rozpálených kamenech.“ Oproti tomu Egypťané podle něj nebyli příliš spolehliví: „Tam bylo hodně kolaborantů, protože v Egyptě se šířila špinavá propaganda z Německa. My jsme s nimi popíjeli arabský nápoj arak a při tom araku se jim jazyk rozvázal. Poznali jsme, že nemají k Angličanům důvěru.“
Vojáci se shodují v tom, že přestože se často střetávali s italskými jednotkami, považovali za hlavní nepřátele Němce. „Poněvadž jsme si vyřizovali staré účty...“ vysvětluje Jan Šanovec. „A z domova přicházely zprávy o tom, že v protektorátu se popravuje. Občas někomu popravili někoho známého.“ Během obléhání Tobruku se německá propaganda snažila vojáky demoralizovat například tím, že do tlampačů vysílali volání: „Vylezte, krysy!“ Posměšné pojmenování ale jednotky převzaly a s hrdostí si začaly říkat „pouštní krysy“.
Osvobozování Tobruku začalo 18. listopadu, kdy britská armáda spustila útočnou operaci Crusader. Boje skončily 10. prosince 1941. Zatímco ostatní vojáci potom Tobruk opustili, československé jednotky zůstaly ve městě, zpevňovaly obranné pozice a v lednu musely čelit novému německo-italskému útoku. V bojích o Tobruk celkem padlo čtrnáct československých vojáků a několik desítek jich bylo zraněno. Později na jaře byli českoslovenští vojáci přecvičeni na protiletadlové dělostřelce. Mnozí z nich později působili ve službách Britského královského letectva.
Nebyl čas na malicherné spory
Vztahy v 11. československém pěším pluku byly značně neformální, popisuje to podplukovník Jan Šanovec: „Nedával žádné rozkazy, které jsme se učili na vojenské akademii. Říkal jsem jen: ,Musíme udělat to a to. Kdo se hlásí dobrovolně?’“ Pod tlakem situace se postupně vytratily formality i podružnosti.
„Všichni jsme měli nebezpečí za krkem, věděli jsme, že můžeme přijít o ‚kejhák‘. My jsme si věřili a nebyly tam malicherné spory. Ty odpadly, protože na ně nebyl čas.“
Hynek Zmítko vypráví, že veteráni od Tobruku se po válce scházeli několikrát do roka, přestože národní výbory v jednotlivých pražských čtvrtích jejich setkáním aktivně bránily.
Na schůzkách často zaznívaly veselé válečné historky, které se veteráni ovšem zdráhají vyprávět veřejně: „Já bych vám nerad něco vyprávěl,“ říká Jan Šanovec. „Kdybych vám to totiž vyprávěl, lidi by si mysleli, že jsme tam byli v ráji, že jsme se tam měli bezvadně a že žádné válčení vlastně nebylo.“