Homosexuálové čelili za socialismu opovržení a vyhazovům z práce

/ /
Záběr z maďarského filmu Egymásra nézve (Jiný pohled) z roku 1982, který byl prvním snímkem ve východní Evropě zachycující lásku dvou žen (v podání polských hereček). Foto: Tamás Kende/výstava Loading Love
Záběr z maďarského filmu Egymásra nézve (Jiný pohled) z roku 1982, který byl prvním snímkem ve východní Evropě zachycující lásku dvou žen (v podání polských hereček). Foto: Tamás Kende/výstava Loading Love

„Neexistovala jediná informace o homosexualitě. Za komunistů tihle ‚úchylové‘ jako by neexistovali, protože v komunismu bylo všechno dokonalé,“ popisuje situaci v době před rokem 1989 Jana Kociánová.

Narodila se v Praze v roce 1948, kdy se homosexualita v tehdejším Československu trestala jako „smilstvo proti přírodě“ vězením od jednoho do pěti let podle trestního zákoníku ještě z doby rakousko-uherské monarchie. Ten nahradil v roce 1950 nový trestní zákoník, který trestnost homosexuality zachovával navzdory tomu, že se komunisté v meziválečném období hlásili k myšlenkám její dekriminalizace.

SNAHY O DEKRIMINALIZACI HOMOSEXUALITY O dekriminalizaci homosexuality usilovala v době první republiky skupina lékařů a právníků. Lékaři argumentovali tím, že homosexualita je vrozená a nedá se léčit, právníci poukazovali na to, že homosexuální jednání neporušuje ničí práva, naproti tomu že zákon vytváří podmínky pro vydírání. V roce 1931 začal v Československu vycházet časopis Hlas sexuální menšiny, který propagoval myšlenku „zrovnoprávnění homosexuálně založených osob s heterosexuálními jak před zákonem, tak i před společností“. Za celou dobu existence první republiky se nepodařilo přijmout nový trestní zákon, a homosexualita tak zůstala trestná.

Po vzoru stalinského Sovětského svazu, který homosexualitu považoval za buržoazní jev a její kriminalizace využíval pro vytváření sítě informátorů z řad homosexuálů, v paragrafu 241 nového trestního zákoníku stálo: „Kdo se pohlavně stýká s osobou téhož pohlaví, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“

Jana Kociánová. Foto: Paměť národa
Jana Kociánová. Foto: Paměť národa

Když Jana Kociánová dospívala a začala si uvědomovat, že se liší od svých spolužaček, které byly paf z nového učitele, zatímco jí se líbila učitelka, přestala být homosexualita trestná. Na konci roku 1961 vstoupil v platnost nový trestní zákoník, jehož paragraf 244 stanovoval trest „jen“ za pohlavní styk s osobou stejného pohlaví mladší 18 let, styk za úplatu a za styk, který budil veřejné pohoršení.

Ačkoli k dekriminalizaci přispěla studie československých sexuologů, kteří v odborném posudku pro právnickou komisi uvedli, že homosexualita nepředstavuje nebezpečí pro společnost, neprovázela ji žádná osvětová kampaň a publikování informací o homosexualitě. I nadále byla proto veřejností považována za úchylku, i nadále zůstávala tabuizovaná. Mladí lidé s odlišnou sexuální orientací tak žili v temnotě a v osamění.

A najednou se to stane

Jana Kociánová si svou odlišnou orientaci naplno uvědomila jako sedmnáctiletá na turnaji v rakouském Linci. Od čtrnácti hrála závodně stolní tenis a její úspěchy jí umožnily cestovat do zahraničí. „Jeli jsme tři hráčky a sedm bafuňářů, kteří nás hlídali,“ popisuje situaci v roce 1965.

Jana Kociánová s Inge v Budapešti v roce 1972. Foto: Paměť národa
Jana Kociánová s Inge v Budapešti v roce 1972. Foto: Paměť národa

Na závěrečném večírku po turnaji se Jana zamilovala do rakouské hráčky Inge. „Otevřely se dveře a vstoupila žena, nádherná překrásná bytost nejen vizuálně, a něco se stalo. Něco mnou problesklo, úplně jsem ztuhla, byl to ten první moment, na který nikdy nezapomenu,“ popisuje.

S Inge se sblížily na dalším turnaji v Rakousku a obě přitom stejně tápaly a nerozuměly tomu, co se s nimi děje. V Rakousku v té době byla homosexualita stále trestná, k její legalizaci došlo až v roce 1971. „Rakušani jsou ještě větší puritáni,“ vysvětluje Jana a dodává, že jejich fyzický vztah považovala za projev lásky, kterou k Inge cítila.

Že se jedná o lesbický vztah Janě došlo, když si přečetla knihu Studně osamění anglické spisovatelky Radclyffe Hall z roku 1928, která vyšla v českém překladu už v roce 1931 a později v roce 1969. „To je bible lesbiček. Byla to první kniha, kde byl popsán příběh dívky přitahované ženami podobný tomu mému,“ říká.

První zemí na světě, ve které nebyl homosexuální styk trestným činem, se stala v roce 1791 Francie po přijetí porevolučního trestního zákoníku. V roce 1795 ji následovala Belgie a v roce 1811 Nizozemsko. Homosexualita přestala být trestná v roce 1922 v nově vzniklém Sovětském svazu, jeho první dva porevoluční trestní zákoníky paragraf o trestání stejnopohlavních sexuálních styků vynechaly. V roce 1933 sovětská vláda pod vedením Josifa Stalina homosexualitu opět kriminalizovala a trestala až pěti lety tvrdé práce. Trestnost homosexuality v SSSR trvala až do roku 1993. V květnu 1990 byla homosexualita vyškrtnuta z Mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace.

Jejich vztah na dálku vydržel navzdory železné oponě a omezené možnosti cestovat 12 let až do předčasné smrti Inge. Jana svou sexuální orientaci tajila před svou maminkou, mladším bratrem i před kolegy v práci. Důvodem byly společenská i pracovní diskriminace homosexuálů. Jejich práva nechránil žádný zákon, a tak mohli být kvůli své sexuální orientaci propuštěni z práce. Kvůli nedostatku informací navíc panovaly vůči homosexuálům předsudky, byli terčem posměchu i opovržení.

Jana Kociánová pracovala v 70. letech na pražském magistrátu, tehdy Národním výboru hlavního města Prahy, a svými schopnostmi a pracovitostí se vypracovala na významnou pozici, ačkoli nebyla členkou KSČ. Neustále čelila narážkám, proč se nevdává a nemá děti. Zástěrkou jí byl sport, v té době stále hrála stolní tenis závodně – extraligu za Spartu. I přesto uvažovala o tom, že se naoko vdá.

Jana Kociánová v mládí. Foto: Paměť národa
Jana Kociánová v mládí. Foto: Paměť národa

„Nejhorší na tom byl permanentní stres z toho, zůstat utajená, utajená, utajená. Do poslední chvíle. To bylo na tom období nejhorší. Protože to ostatní, to jsme si řešili těmi soukromými mejdany, uzavřenými společnostmi,“ vzpomíná na dobu normalizace.

Nevdala se a její náklonnost k ženám se v práci „provalila“ a následoval okamžitý vyhazov. V novém zaměstnání, v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb, byla nakonec šťastnější. V soukromém životě čelila šikaně sociálních pracovnic kvůli výchově syna její partnerky.

„Předvolali si nás do školy, tam komise a já se musela držet, abych se nesmála. Oni nebyli schopni pojmenovat náš vztah, chodili kolem toho jako kolem horké kaše, bylo to pořád tabu,“ popisuje situaci ve škole, po které je krátce na to začala namátkově navštěvovat sociální pracovnice. „Že jde zkontrolovat, jak dítě žije, jestli je umyté a nakrmené.“

S nepochopením se setkala i ve své rodině, její švagrová jí zakázala vídat se s neteřemi, „aby je nenakazila“.

Podezřelý mladík

Podobné zkušenosti jako Jana Kociánová zažíval v době před rokem 1989 její vrstevník František Bloudek. V době svého mládí v Otvicích u Chomutova marně hledal jakoukoli informaci o homosexualitě. Tušil, že se od svých vrstevníků odlišuje, v čem přesně, to zjistil před maturitou v roce 1967 díky náhodné iniciační zkušenosti.

František Bloudek v mládí. Foto: Paměť národa
František Bloudek v mládí. Foto: Paměť národa

Odešel studovat do Prahy Vysokou školu zemědělskou a využil anonymity metropole. Navštěvoval místa, kde se scházela homosexuální komunita, pravidelně chodil do lázní Koruna. Po relativní svobodě v době studií přišly těžké chvíle v prvním zaměstnání v zemědělském odboru Výboru lidové kontroly ČSSR. Pohlednému mladíkovi nadbíhaly kolegyně a František se jejich odmítáním stal podezřelým. O jeho odlišné sexuální orientaci se dozvěděl nešťastným způsobem ředitel jeho podniku:

„V práci jsem byl poměrně oblíbený, jenže se stala taková nepříjemná věc: měl jsem avantýru s jedním chlapcem, u kterého byl později diagnostikován syfilis. Podle zákona musel takový člověk nahlásit lékaři všechny své intimní kontakty. Z ordinace mi volali do zaměstnání a dovolali se mému řediteli. Ten byl přirozeně zvědavý, co se děje. Doktor mu to jako soudruh soudruhovi na plnou hubu sdělil. Šeptandou se pak po celém úřadě rozneslo, že jsem teplouš. Atmosféra ochladla, ztemněla, ředitelka personálního útvaru, která do mne předtím byla zamilovaná, mě přestala zdravit a k tomu se přidaly i různé další dopady.“

František se nakonec rozhodl ze zaměstnání na vlastní žádost odejít. Nedorozumění poznamenalo i vztah s jeho sourozenci: „Mají představu, že homosexualita je věc osobního rozhodnutí. Protože nečtou, tak nevědí, proč je člověk homosexuál. Myslí si, že jako homosexuál člověk žije, aby neměl starosti. Žije tak, protože je sobec.“

Osvětové články o tom, že homosexualita není deviace ani věc volby, se začaly v československých médiích objevovat v 80. letech z iniciativy sexuologů Antonína Brzka a Jaroslava Zvěřiny. Noviny a časopisy přitom odmítaly zveřejňovat seznamovací inzeráty typu „Muž hledá muže“ či „Žena hledá ženu“. 

Když Františkovi přišlo z novin odmítavé stanovisko s vyrozuměním, že od roku 1985 platí zákaz zveřejňovat homosexuální inzeráty, poslal stížnost k České národní radě. Dozvěděl se, že je to kvůli prevenci kriminality. Homosexualita bývala spojována s násilnými činy a podsvětím.

„Záleželo na soudružce u přepážky,“ poznamenává k zákazu seznamovacích inzerátů Jana Kociánová s tím, že někdy prošly inzeráty se skrytými vzkazy jako například „Hledám kamarádku na dovolenou. Značka: Naučím jazyky.“

Téčko a Pekáč

V Praze se mohli homosexuálové scházet ve dvou tehdejších klubech – v „Pekáči“, což byl podnik U Petra Voka na Smíchově, a v „Téčku“ u Jungmannova náměstí. Uvolněnou atmosféru těchto podniků v letech 1983–1985 zachytila fotografka Libuše Jarcovjáková: „Já jsem od prvního dne věděla, že se mi to strašně líbí a že bych tam hrozně chtěla fotit,“ vzpomíná a dodává, že do klubu se nechodilo někoho sbalit, ale být na několik hodin sám sebou.

Diskotéka v Téčku, kde Libuše Jarcovjáková fotila v letech 1983–85. Foto: Libuše Jarcovjáková
Diskotéka v Téčku, kde Libuše Jarcovjáková fotila v letech 1983–85. Foto: Libuše Jarcovjáková

Fotila pouze ty, kteří souhlasili. „Nechtěla jsem se dostat do situace, že vyfotím někoho, kdo nechce být fotografovaný, kdo není srozuměný s tím, že bude na fotce z tohohle prostředí. To byl taky důvod, proč jsem všecko fotila bleskem. Abych byla viditelná. Přece jenom tam byla spousta lidí, kteří neměli ten coming-out za sebou. A že tam byla spousta lidí, kteří by opravdu nechtěli, abych to jejich tajemství vynášela ven.“

Řada homosexuálů svou orientaci tajila a vedla dvojí život, někteří žili v „normálním“ manželství, což vedlo k jejich snadné vydíratelnosti například Státní bezpečností. Ta své informátory z řad utajovaných homosexuálů získávala díky „zátahům“ na veřejných záchodcích.

Fotografka Libuše Jarcovjáková. Foto: Paměť národa
Fotografka Libuše Jarcovjáková. Foto: Paměť národa

„Pamatuji si naprosto neskutečnou razii u Jiráskova mostu. Pracovní den odpoledne, léto, Jiráskův most obsypaný čumilama, a tam vyvedená ze záchodků skupina asi osmi mužů s aktovkama a všechny je perlustrovali,” popisuje Libuše Jarcovjáková svůj zážitek z doby normalizace. „To bylo něco tak strašně ponižujícího! A s tímto účelem to taky dělali. Myslím, že tam byl problém, že ten člověk, který to neměl vyřešené společensky, nechtěl, aby se to o něm vědělo, a tak byl strašně snadno vydíratelný,” domnívá se.

Libuše Jarcovjáková s fotografováním přestala, když si ji předvolala policie, aby své fotografie poskytla kvůli vyšetřování vraždy. „Uvědomila jsem si, že to je obrovský problém, že já nemůžu ukazovat svůj archiv a fotografie, které jsem pořídila v dobré víře, že ty fotky budou sloužit mně a eventuálně těm lidem na fotkách. Už jsem vůbec nenašla sílu v tom pokračovat, protože jsem si uvědomila, jak je to ožehavé.“

Vzpomínky Jany Kociánové, Františka Bloudka a Libuše Jarcovjákové natočil Adam Drda pro sbírku Paměť národa. Jsou součástí putovní výstavy Loading Love, která mapuje historii LGBTQ+ komunity v Československu a Maďarsku. K vidění je do 27. dubna v Praze na Alšově nábřeží u Rudolfina. Výstavu připravily historička Jana Jablonická Zezulová a slovenské divadlo NOMANTINELS pod vedením Eugena Kordy. Výstava odstartovala v Bratislavě a po Praze bude k vidění v Budapešti. Doprovodným programem výstavy je představení Socializmus s teplou tváří, které můžete vidět online. Výstavu finančne podpořili Europe for Citizens Fund of Programme a Visegrad Fund.