Hokejista Augustin Bubník byl s dalšími členy československé reprezentace pod vykonstruovanou záminkou odsouzen k těžkému žaláři. Jeho syn Gustav Bubník nyní připomene jejich příběh účastí na Běhu pro Paměť národa.
„Můj tatínek byl členem týmu hokejových mistrů světa, který StB a komunistická moc v roce 1950 zatkla a následně odsoudila a uvěznila. Dostal čtrnáct let a odseděl si pět let v těch nejtěžších komunistických žalářích,“ napsal Gustav Bubník Paměti národa.
Z „nudle“ do reprezentace
Augustina Bubníka přivedla k hokeji vlastně náhoda: jeho maminka si přála vychovat z jeho dvou mladších sester krasobruslařky, a tak celá rodina chodila v zimě bruslit na sokolské hřiště poblíž Libeňského mostu. Když se ale jednou zašel podívat na Štvanici, nadchlo ho, jak tam trénují žáčci z prestižního klubu LTC Praha. „Tihle malí žáčkové trénovali v neděli ráno na takovém úzkém kousku ledu za hřištěm,“ vyprávěl Augustin Bubník Paměti národa.
„A můžu vám říct, že právě na té ,nudli‘ vyrostli největší velikáni našeho hokeje.“
I když rodiče si původně přáli, aby se věnoval řemeslu, v týmu LTC vydržel až do dospělosti a jako devatenáctiletý v roce 1947 se stal členem reprezentačního týmu. Na zimních olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici začátkem února 1948 získali druhé místo. Už tam se českoslovenští hokejisté stali středem zájmu pozorovatelům ze Sovětského svazu, kde byl tehdy hokej v plenkách: „Už tehdy tam byli, chodili s kamerami a natáčeli si naše tréninky, výstroj v kabině, všechno.“
Přes noc okopírovali československou výstroj
Politické zájmy vstoupily do života sportovců jen pár týdnů poté. Zatímco komunisté v Československu na konci února 1948 definitivně přebírali moc, hokejisté museli vycestovat do Sovětského svazu, kde měli předat své zkušenosti sovětskému týmu.
„Na prvních trénincích jsme se jim smáli. Místo hokejových přileb měli tankistické helmy a chrániče jak z roku 1910.“
To se ale brzy mělo změnit. Následující den hokejisté našli svoje věci v šatně podivně rozházené: „A když jsme nastoupili k tréninku, oni měli skoro stejnou výstroj jako my! Vykuli jsme oči, jak je to možné.“ Později se dozvěděli, že předchozího večera Sověti nahnali na stadion zástup dělníků. Každý z nich dostal jednu součást výstroje a přes noc musel vyrobit její kopii.
Následující sezona 1948/49 byla plná napětí. Když hokejový tým koncem roku 1948 vycestoval do Švýcarska na Spengler Cup v Davosu, oslovila je skupina emigrantů, kteří sportovce přesvědčovali, ať celé mužstvo zůstane za hranicemi. Slibovali jim možnost hrát nadále jako jeden tým a výhodné finanční kontrakty. „Věděli jsme, že by to pro nás bylo dobré. Ale přemýšleli jsme, co bude s našimi rodinami, manželkami, dětmi, když se nevrátíme,“ vysvětluje Augustin Bubník. Došlo k hlasování a většina hokejistů se rozhodla vrátit do Československa. Dva členové týmu přesto zůstali za hranicemi.
Po návratu se celému mužstvu dostalo pochvaly za uvědomělý návrat. Už tehdy se však bezpochyby stalo středobodem zájmu Státní bezpečnosti a začala se nad ním stahovat mračna.
Běh Paměti národa propojuje minulost a současnost
„Běžíme za všechny, kteří to nevzdali,“ zní motto Běhu Paměti národa. Běžci svou účastí připomínají osudy těch, kteří se statečně střetávali s dramaty naší moderní historie – ať už jde o jejich blízké nebo o známé osobnosti. Běh pro Paměť národa se letos koná na dvanácti místech po celém Česku. Poplatek za startovné umožňuje Paměti národa pořizovat další nahrávky pamětníků naší nedávné minulosti. Více informací na www.behpropametnaroda.cz.
Buďte uvědomělí a nejezděte nikam
V březnu 1950 mělo národní mužstvo obhajovat mistrovský titul v Londýně. Na letišti ale nečekaně vyvstal zádrhel. Hokejistům bylo sděleno, že dva českoslovenští rozhlasoví reportéři prý nedostali vízum, takže veřejnost by musela zápasy sledovat prostřednictvím „anglické štvavé radiostanice“ BBC. Sportovci se ocitli pod nátlakem: „Prý bychom měli podepsat takové prohlášení, že se zříkáme tohoto mistrovství světa vzhledem k tomu, že se anglická vláda zachovala nečestně,“ říká Augustin Bubník.
Reprezentanti to odmítli a vedení jim slíbilo, že se pokusí záležitost vyřešit. Znovu se měli sejít pozítří třináctého března v Tyršově domě. Stále ještě věřili, že do Londýna odcestují. Jenže do Tyršova domu se s vedením ČSTV dostavili i lidé z ministerstva vnitra:
„A začali stejnou písničku, že bychom měli rozhodnout o tom, že se zřekneme mistrovství.“
Augustin Bubník je usvědčil ze lži. Mezitím totiž zjistil, že českoslovenští rozhlasoví reportéři víza do Británie dostali. Ale nebylo to nic platné. O tom, že sportovci na mistrovství neodcestují, rozhodla nejvyšší místa už dávno předtím. Mimopražští sportovci odcestovali domů, ti ostatní se večer sešli v restauraci U Herclíků v Pštrossově ulici.
Předem nastražená past
Během posezení v restauraci si zklamaní a rozezlení hokejisté vyslechli překvapivou zprávu z rozhlasu: „Najednou slyšíme z rádia redaktora Edmunda Koukala, jak vysvětluje celému národu, jak hokejisti byli uvědomělí a že neodletěli do Londýna na šampionát vzhledem k tomu a k tomu,“ vypráví Augustin Bubník. To je dostalo do varu: „Nadávali jsme na režim, na zřízení, na Kopeckého a na vládu, že si nenecháme ustřihnout křídla a že chceme být svobodní.“ On sám dokonce s Václavem Roziňákem vyběhli před hospodu, kde nahlas dávali průchod svým emocím.
„Tam to úplně vřelo. A když jsme byli v nejlepší zábavě, od stolu vstali dva pánové, chytili Vaška Roziňáka a mě a řekli: ,Vy půjdete s náma.‘“
Vypukla vřava, během níž jeden z tajných policistů zapískal: „A v ten moment byla hospoda plná policajtů. Na náměstíčku už stál pro nás připravený anton. Byla to na nás připravená smyčka. Věděli, kde se sejdeme a co uděláme.“
Hokejisty odvezli nejprve k výslechu do Bartolomějské. Protože Augustin Bubník v té době sloužil základní vojenskou službu, spolu s dalšími vojáky ho převezli do nechvalně proslulého „Domečku“ na Hradčanech, součásti vojenské věznice, kde probíhaly kruté výslechy po vzoru stalinistických praktik ze Sovětského svazu. „A tam už se s námi děly věci. Tam už začalo vyšetřování: proč jsme vlastně tohle udělali a proč jsme nadávali, když jsme měli největší podporu.“
Ukázat hokejistům, kdo je tu pánem
Za celou akcí stál ministr informací a osvěty Václav Kopecký, který se zřejmě obával, že celé mužstvo by tentokrát již zůstalo v zahraničí, a navíc – jak uvádí server totalita.cz – chtěl „ukázat hokejistům, kdo je tu pánem“ a vyslat varování pro ostatní sportovce.
Skupina dvanácti reprezentantů se tak stala obětí vykonstruovaného procesu.
Za vůdce „protistátní skupiny“ vyšetřovatelé označili brankáře Bohumila Modrého, ačkoli již rok vůbec nebyl členem reprezentace a do Londýna odletět neměl. Důležitá role připadla i Augustinu Bubníkovi. Právě on prý „měl za úkol“ celé mužstvo přemluvit k emigraci. Oba sportovci měli důvody obávat se nejhoršího:
„Komunističtí právníci nás připravili na to, že já a Modrý můžeme dostat smrt.“
„Měsíc před námi pověsili Horákovou. My jsme se báli, že tam pozvou komunistické křiklouny, jako byli u ní, kteří budou vykřikovat: ,Pověste je, smrt!‘“ konstatuje. V neveřejném procesu byl nakonec odsouzen za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení ke čtrnácti letům, Bohumil Modrý k patnácti. Jedenáct hokejistů a majitel oné hospody v součtu dostali trest 77 let.
Nadšení fanoušků? Protistátní!
Augustin Bubník byl vězněn nejdříve na Borech, kde strádal o to víc, že do žaláře doléhalo fandění diváků z nedalekého zimního stadionu. Posléze se ocitl v uranových dolech na Jáchymovsku, ke konci věznění strávil nějakou dobu v táboře Bytíz na Příbramsku.
V táborech strávil pět let, na svobodu se dostal 23. ledna 1955 na základě prezidentské milosti. Na několik let se ještě vrátil na led jako hráč Zbrojovky Brno. Jenže když se ukázalo, že přítomnost propuštěných hokejistů v utkáních vyvolává v publiku spontánní protikomunistické protesty, následoval další trest: Augustin Bubník a Václav Roziňák nesměli hrát nejvyšší soutěž.
„My jsme nevěděli proč. A oni, že prý z důsledku bezpečnosti, že abychom nevyvolali opětně aféru protistátní.“
Následovala anabáze po mužstvech hrajících nižší soutěže, nějakou dobu působil ve Slovanu Bratislava. Jeho násilně přerušená profesionální hráčská kariéra se však chýlila ke konci. Ve dvaatřiceti letech se rozhodl s aktivním hokejem skončit.
Ve druhé polovině šedesátých let dostal příležitost působit jako trenér finské reprezentace, která pod jeho vedením zazářila na mistrovství světa ve Vídni roku 1967. Když ale na tomto šampionátu Finové porazili Československo, zdejší hokejoví fanoušci to nemohli přenést přes srdce: „Manželce rozbili okna, nemohla chodit nakupovat, auťák rozbitej… Mám doma kufřík anonymů, dopisů, korespondenčních lístků: ‚Ty zrádče národa! Znova s tebou do kriminálu…‘ Babičky, kolektivy dělníků a horníků...“
V sedmdesátých a osmdesátých letech trénoval různé týmy v Československu, v Nizozemí a znovu ve Finsku, kde prožil i listopad roku 1989. V roce 2003 byl ve Finsku uveden do tamější hokejové síně slávy, zatímco v Česku se obdobné pocty dočkal až o pět let později.