Když 15. března 1939 vstoupili němečtí vojáci na okleštěné území Československa, zažívaly rodiny, které uprchly z Němci zabraného pohraničí v říjnu 1938, dvojnásobné zklamání. Rodina Emila Pražana byla mezi nimi.
Wehrmacht vtrhl do okleštěného Československa před 82 lety, ve středu 15. března 1939. K rodinám, které zjistily, že před nacismem není úniku, patřili také Pražanovi. Okupace je zastihla v Hradci Králové, kam se přesunuli z Litoměřic na začátku října 1938. Kvapný úprk po Mnichovu i vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava zažil tehdy desetiletý Emil Pražan, který své vzpomínky vyprávěl pro Paměť národa.
Jeho tatínek Hitlera nenáviděl a raději přišel o dobrou práci u Československých drah a služební byt, než aby s manželkou a čtyřmi dětmi zůstal v Litoměřicích zabraných Německem. Nouzové přístřeší jim v Hradci Králové poskytl strýc.
Pražanovi se do Hradce Králové dostali přes utečenecké středisko v Golčově Jeníkově. Na osudný 15. březen 1939 Emil Pražan nikdy nezapomněl: „Pamatuji si, jak němečtí vojáci rozdávali nám dětem polévku. Byla docela dobrá,“ tvrdil. „Tatínek ale hodně nadával. Říkal: ‚My jsme utíkali před Němci z Litoměřic, kde jsme měli všechno, a teď je máme i tady.‘“
Nekamaraďte se s Čechy
Emil přišel na svět v říjnu 1928 v Žalhosticích u Litoměřic, které Němci zahrnuli do území nazvaného nesprávně Sudety a které na základě mnichovské dohody v říjnu 1938 zabrali. Češi a Němci v nich žili svorně až do roku 1933, kdy Německo ovládla Hitlerova Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP), jejíž členové si říkali zkráceně nacisté.
Emil se narodil do smíšené rodiny. Tatínek byl Čech a maminka Němka. Měli čtyři děti a dali jim německá a česká křestní jména – Emil měl sourozence Ericha, Hildu a Helenu. „S německými dětmi jsme si hráli v pohodě na písku, ale jen do doby, než v Sudetech vyhrála volby Henleinova SDP (Sudetoněmecká strana),“ vzpomínal Emil Pražan. „Najednou začali němečtí rodiče říkat svým dětem, ať se s námi už nekamarádí.“
Emil Pražan slyšel projev vůdce sudetských Němců Konrada Henleina na náměstí v Litoměřicích, kam se Pražanovi v roce 1936 přestěhovali. Se strachem sledoval, jak nacismem omámení místní Němci fanaticky hajlují, a ptal se tatínka, proč čeští četníci jen přihlížejí a nic nedělají. „Tatínek mi řekl, že je u nás demokracie,“ dodal Emil Pražan. Veškerá demokracie skončila v Sudetech v roce 1938, kdy sudetští Němci nepokrytě požadovali, aby Československo odevzdalo Německu území, kde svým počtem převažovali nad Čechy.
Ne Hitlerovi znamenalo ztrátu domova
Po mnichovské dohodě dostal Emilův tatínek na vybranou – buď se přihlásit k Němcům a zůstat v Litoměřicích, kde měl jako železničář dobrou práci a bydlení, nebo sebrat celou rodinu a odjet narychlo do českého vnitrozemí.
„Tatínek napsal ‚Hitler nein!‘ a do 24 hodin jsme museli opustit Litoměřice,“ uvedl Emil Pražan. „Jako dítě jsem si s sebou směl vzít jen zavazadlo s pěti kilogramy věcí. Dal jsem si do něj hlavně knížky, třeba Máchův máj. Dospělí si mohli vzít snad jenom patnáct kilogramů věcí.“
Do vnitrozemí okleštěné Československé republiky jeli litoměřičtí Češi v otevřených nákladních vagonech. Vlak jel pomalu a trvalo víc než jeden den, než se dokodrcal do Golčova Jeníkova, kde úřady vytvořily pro uprchlíky provizorní útočiště. „Ve vagonech jsme seděli na svých zavazadlech. Naštěstí bylo hezké babí léto a cestovali jsme v teple,“ poznamenal Emil Pražan.
V Golčově Jeníkově se Češi z pohraničí sestěhovali do sokolovny, kde bydlelo a spalo zhruba třicet rodin. Tísnily se ve velkém sále a v jednom menším sálku.
„Zůstali jsme tam asi dva měsíce, hygienické podmínky byly špatné, tři záchody pro všech více než sto dětí a dospělých, malá umývárna,“ prohlásil Emil Pražan. „My děti jsme ale byly stejně pořád venku a lítaly v lese. Braly jsme náš pobyt v Golčově Jeníkově jako dobrodružství. Dospělí to měli mnohem těžší. Myslím, že tatínek nikde nepracoval a žili jsme z úspor. K jídlu jsme měli hlavně rohlíky, paštiky a salám.“
Po dvou měsících se Pražanovi přestěhovali do Hradce Králové. Nejprve žili u strýčka ve stísněných poměrech, pak dostali vlastní byt a tatínek práci na vlakovém nádraží, kde dělal pokladního.
Ačkoliv vpád německé armády do Československa v březnu 1939 znamenal pro Pražanovy šok, válku prožila rodina bez větších otřesů a v klidu, s výjimkou Emilova bratra Ericha. „V roce 1942 ho totálně nasadili na práci v Říši. Protože uměl výborně německy, dělal výpravčího na Anhalter Bahnhof v Berlíně,“ vyprávěl Emil Pražan. „Dali mu dokonce malý byt kousek od nádraží, a nebydlel tak v dřevěných barácích jako ostatní Češi nasazení na práci v Říši.“
Davaj časy!
V Berlíně se ale Ericha dotkla válka mnohem víc než zbytku rodiny Pražanových v Hradci Králové, který Spojenci nikdy nebombardovali. „Bratr nám po válce říkal, že ke konci války bylo na Berlín tak šedesát náletů denně,“ uvedl Emil Pražan. „Němci prý následky bombardování odstraňovali velmi rychle a za dvě hodiny už vlaky znovu jezdily.“
Emil začal v průběhu války studovat na obchodní akademii, v září 1944 však nacisté zavřeli všechny české střední školy a šestnáctiletého chlapce totálně nasadili ve zbrojovce v Kuklenách. „Byla tam velká dřina,“ svěřil se. Nacisté ustupovali na západní i východní frontě a Emila nahnali z továrny na kopání protitankových zákopů u Čelákovic. Sovětské tanky je ale na začátku května 1945 stejně objely.
Když 30. dubna 1945 spáchal německý vůdce Adolf Hitler sebevraždu, skončilo budování obranné linie u Čelákovic a náhle svobodný Emil se vydal vlakem do Hradce. Pamatuje si, jak se na konci války první vzdávali rakouští vojáci bojující po boku Němců. „Vyměňovali své zbraně za bochník chleba,“ dodal Emil Pražan.
Na sovětské vojáky vzpomíná v dobrém, i když často chtěli po Češích náramkové hodinky, které v Sovětském svazu takřka neznali. „Říkali ‚Davaj časy, my za vas vajeváli‘ (bojovali),“ tvrdí Emil Pražan. „Lidé jim je většinou dávali rádi, někteří vojáci ale měli na ruce i patero hodinek.“
Rabování v bývalých Sudetech
Sověti prý žíznili po ženách, ale Emil nezaznamenal, že by se nějaké zmocnili násilím. Ptali se ho po nevěstinci, a tak je poslal do vykřičeného domu Modrá hvězda. České ženy po sovětských vojácích příliš neprahly. Emil Pražan se domnívá, že i vinou nacistické propagandy. „Sovětské vojáky znázorňovala jako odporné vyvrhele,“ upozornil. „Dívky mnohem víc přitahovali elegáni z americké armády. Vím, že i z Hradce za nimi jezdily až do Plzně.“
Emilův tatínek se jel v červnu 1945 podívat do Litoměřic i Žalhostic. Na vlastní oči se přesvědčil, jak loupeživé hordy českých kriminálníků rabovaly v bývalých Sudetech německý majetek a zabíraly nejlepší domy a byty po uprchlých nebo násilím vyhnaných Němcích. „Tatínek přijel po dvou dnech a řekl, že mezi takové strašné lidi se už nevrátíme. Zůstali jsme v Hradci.“
Po osvobození Emil dokončil obchodní akademii, když za jeden rok museli studenti zvládnout dva ročníky. Poté ho přijali na Vysokou školu ekonomickou do Prahy a zdálo se, že ho čeká dobrá budoucnost. Jeho život nabral jiný směr po komunistickém převratu v únoru 1948.
Se studenty na Hrad
Dvacátého pátého února vyrazil Emil ve studentském průvodu na Pražský hrad, aby tam s tisícovkami dalších studentů podpořil prezidenta Edvarda Beneše, na něhož komunistický premiér Klement Gottwald naléhal, aby podepsal demisi demokratických ministrů a umožnil předání veškeré moci do rukou KSČ.
„Šli jsme Nerudovou ulicí k Hradu, ale tam zastavili čelo průvodu příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Byl jsem až vzadu a vpředu se najednou ozvaly nějaké rány. Pak jsme utíkali Nerudovou ulicí dolů, pamatuji, že jsme se schovali v kostele (Panny Marie u kajetánů, pozn. red.) u rumunského velvyslanectví.“
Zanedlouho přešel bratr Erich tajně hranici do západního Německa a později bojoval jako seržant armády USA v korejské válce. „Předvolali mě s dalšími studenty před akční výbor, kde se rozhodovalo o našem vyloučení ze školy,“ vyprávěl Emil Pražan. „Nechali nás čekat na chodbě tři hodiny, i když bylo všechno předem dané. Od některých vyloučených spolužáků jsme věděli, že jsme bez šance. Členové akčního výboru se mě ptali, jak se angažuju. Odpověděl jsem, že se snažím dobře studovat. ‚To je málo. Co děláte kromě toho?‘ řekli mi. ‚Hraju basket‘ odpověděl jsem a dozvěděl se, že ani to nestačí.“
Pétépáků dohola se zastal svaz žen
Po vyhazovu z Vysoké školy ekonomické musel Emil okamžitě do práce a 1. října 1950 ho povolala do služby armáda a jako politicky nespolehlivého ho zařadila k Pomocným technickém praporům. V nich vojáci neměli zbraně a po základním výcviku je armáda zařazovala na tvrdou práci. Emil nastoupil k 52. pomocnému technickému praporu do Brd.
„Ostříhali nás dohola, ale pak se za nás postavil svaz žen,“ prozradil pamětník Emil. „Prý nemůžeme chodit na vycházky do hospody ostříhaní dohola jako kriminálníci. Tak nám povolili nosit vlasy. Velel nám major Bedřich Ťoupalík, někdy připomínal majora Terazkyho z Černých baronů. Když se někteří vojáci ráno schovávali na záchodech, aby nemuseli na výcvik, poručil, že musí dveře zůstat pořád otevřené. Taky vyhrožoval, že nám vyžene ty amerikánské názory z hlavy.“
Podle Emila Pražana byli ale u PTP nejhorší poddůstojníci, hloupí snaživí kariéristé, jimž padaly z úst někdy skutečné nesmysly. „Jeden nám třeba při politickém školení říkal, že Jan Žižka vyhrál všechny svoje bitvy až na bitvu na Bílé hoře,“ tvrdil. Po základním výcviku rozdělili prapor na menší jednotky zhruba po třiceti, čtyřiceti mužích. „Hodně kluků se skamarádilo tak, že brečeli, když museli jít každý sloužit jinam,“ dodal.
Protože se mluvilo o nebezpečí, že vypukne třetí světová válka, poslali Emilovu jednotku stavět bunkry na hranici se západním Německem. Bydleli v provizorních barabiznách na ‚cimrách‘ po dvaceti, a když za Emilem přijeli na návštěvu rodiče, maminka se zhrozila. „Ale mně služba u pétépáků nevadila, dělali jsme venku na čerstvém vzduchu, byli jsme mladí, silní, zdraví a opálení,“ podotkl.
Za čas Emila a ostatní z jeho jednotky přesunuli od západní hranice na výstavbu letiště v Praze–Klecanech. „Při vycházkách jsem chodil do Národního divadla na opery. Musel jsem našemu poručíkovi vždycky ukázat lístek, že jsem tam opravdu šel, třeba na Dvořákova Jakobína,“ uvedl Emil Pražan. „V Národním jsem byl jediný voják, a ještě k tomu s černými pétépáckými výložkami na ramenou.“
Na horníky nedám dopustit
Na konci roku 1954 dostal Emil a ostatní pétépáci na vybranou: Buď pokračovat na vojně s vyhlídkou, že návrat do civilu se odsouvá na dobu neurčitou, nebo jít na tři roky pracovat do dolů. Emil si vybral druhou možnost a na horníky z Kladna nedá dodnes dopustit.
„Vydělávali na tehdejší dobu obrovské peníze, šest tisíc za měsíc. Pamatuju, jak jeden přišel po výplatě do hospody, v ruce držel stokoruny jak karty a že platí za všechny. A že prý rozbije hubu každému, kdo by chtěl platit sám. I my bývalí pétépáci jsme brali kolem čtyř a půl tisíc korun a nevěděli jsme, co s nimi. Košile jsme si kupovali v nejdražším krejčovském salonu v Praze. Pořídil jsem si třeba i kameru. Na Kladně jsme bydleli v nových bytovkách,“ poznamenal Emil Pražan.
„Tenkrát se říkalo ‚Já jsem horník, kdo je víc!‘, a tak horníci nechápali, že my jsme v dolech za trest. Nebezpečí na šachtách hluboko v podzemí nás s nimi spojovalo. Když mě jako pétépáka ošidili na výplatě, můj parťák horník vzal lopatu a šel se mnou na mzdové oddělení. A nehnul se odtamtud, dokud mně nedali tolik peněz, kolik jsem si podle něj zasloužil.“
Po letech strávených v dolech se Emil vrátil do Hradce Králové a oženil se. Manželství mu ale neklapalo, a tak se rozvedl. Dny po 21. srpnu 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy, strávil v hradeckém studiu Československého rozhlasu. Pracovala tam jeho druhá manželka. Redaktoři se postavili okupantům, na což později doplatili. „Vyhodili je všechny včetně mé ženy,“ uvedl Emil Pražan.
Práce snů
Sám si již dříve našel vysněné zaměstnání. V krajském kulturním středisku se věnoval amatérské fotografii a amatérskému filmu. Zjistil, že za totality je tam větší svoboda než mezi profesionály sešněrovanými schvalovacími procedurami. Problém však představovali inspektoři, kteří kontrolovali snímky před soutěžemi a výstavami.
„Jednou jsme připravovali mezinárodní výstavu fotografií a měla být také v sovětské vojenské posádce ve Zdechovicích. Jeden autor se severským jménem udělal fotku sovětské vojenské dechovky, pro niž si jeden hudebník dal trubku tak, že mu jako by čouhala ze zadku. Inspektor nám zakázal dát fotku na výstavu. Prý že je to urážka Sovětského svazu. Na připravené fotky se naštěstí přijeli podívat tři plukovníci ze sovětské posádky ve Zdechovicích. Když jeden uviděl fotku s trubkou, říkal, že je moc dobrá a strašně se smál. Tak jsme ji mohli na výstavu dát a ten samý inspektor nám pak tvrdil ‚No vidíte, já jsem přece říkal, že ta fotka je nejlepší‘.“
V roce 1977 přešel Emil Pražan do Prahy, kde pokračoval prací v oblasti amatérského filmu na celostátní úrovni v Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. Poznal zároveň mnoho profesionálních režisérů. Mezi amatérskými autory byli lidé nejrozličnějších profesí – od dělníka, přes okresního prokurátora až po ředitele továrny.
Práce s amatérskými autory ho bavila a naplňovala, ale po roce 1989 ji na pár let přerušil. Se svými starými kamarády založili necelý měsíc po 17. listopadu 1989 Svaz PTP a hned v příštím roce uspořádali velký sjezd pétépáků v pražském Průmyslovém paláci. Emila Pražana tam zvolili za celostátního generálního sekretáře.
V roce 1991 si nový demokratický režim právem vzpomněl na studenty vyloučené po roce 1948 z politických důvodů z vysokých škol, a tak Emil Pražan obdržel čestný titul inženýra. Sametová revoluce mu umožnila shledání se s bratrem.
Pracoval na ministerstvu obrany, kde se zasloužil o odškodnění pro pétépáky. Každý z nich dostal za tvrdou dřinu ve špatných podmínkách v 50. letech 28 tisíc korun. Delegaci pétépáků přijal na začátku 90. let také prezident Václav Havel, přivítal je s vlídným úsměvem a místo dlouhých projevů si přál, aby mezi sebou mluvili velmi lidsky. „Hodně našich známých chtělo, abychom jim pak o setkání s prezidentem vyprávěli,“ uzavírá Emil Pražan.