Členové iniciativy Havlíčkova mládež dělali to, co komunistický režim po mládeži chtěl – jenže nezávisle, mimo oficiální struktury SSM. To stačilo, aby se stali „vnitřním protivníkem”. StB vynaložila nemalé prostředky na jejich šikanu.
U zrodu Havlíčkovy mládeže stáli v listopadu 1988 Pavel Šimon, Petr Novotný, Petr Hrabalík a další mladí lidé z Havlíčkova Brodu. Impulsem k iniciativě se stala aféra kolem Havlíčkova domu – na opravu zpustlé památky na Karla Havlíčka Borovského sice věnovala peníze mecenáška z Ameriky, ty ale jaksi nedoputovaly na místo určení a dům dál chátral.
„Začali jsme se více zajímat o Havlíčka,” líčí počátky spolku Petr Novotný. „Zjistili jsme, že napsal několik článků věnovaných komunismu, liberální demokracii, svobodě tisku. Takže jsme začali Havlíčka přepisovat, vytahali jsme některé citáty, ty jsme šířili mezi lidmi. To samozřejmě začalo soudruhům vadit, protože když si přečetli článek, kde Havlíček říká, že komunismus se mohl zrodit akorát v poblouzněných hlavách, tak to se jim přestávalo líbit.”
„Disident“ Havlíček, který se v polovině devatenáctého století dovolával vyspělého občana, spoluzodpovědného za demokratickou společnost, se ukázal být ideální postavou do štítu mládežnické iniciativy.
Po vzoru Havlíčka
Režim proti němu mohl těžko něco namítat; zavedenou postavu literární historie byl ostatně zvyklý využívat jako ikonu boje proti církvi a zapšklé rakouské monarchii. Havlíček byl ale samozřejmě více než to a jeho novodobí následovníci se 132 let po jeho smrti rozhodli aktualizovat jeho odkaz po svém.
„Havlíček se ve své době snažil nabádat k tomu, aby se konaly kroky v rámci daných a platných zákonů,” vysvětluje Petr Novotný, co konkrétně jeho inspirovalo. „Říkal jsem si, ano, my můžeme dělat spoustu věcí, aby na nás nemohli, ale které jim zároveň budou vadit.”
Pozoruhodná strategie byla na světě: Havlíčkova mládež se rozhodla vzít režim za slovo. Co se stane, když bude dobrovolně a nezávisle dělat ty samé věci, ke kterým jsou svazáci organizováni a nuceni?
Výsledkem byla vlastně jakási parodie na činnost Socialistického svazu mládeže (SSM). „Máničky” z Havlíčkovy mládeže se pravidelně scházely k „socialistickým brigádám”, uklízely park, hrabaly listí, čistily potok, pomáhaly na stavbě místního stadionu.
Funkcionáře SSM tím přiváděly k nepříčetnosti a stejně tak i brodské estébáky, kteří se museli převléknout do montérek a nastoupit na brigádu s nimi. „A tvářit se, že nejsou ti estébáci, ale že tam přišli pracovat,” dodává Petr Novotný.
Tím, že dělali jednoznačně prospěšné věci, vzali vítr z plachet komunistické propagandě, která měla ve zvyku své nepřátele očerňovat. V brodském lokálním plátku vyšel článek o „chartistech, kteří útočí na Havlíčkův Brod”, po podnicích chodily cyklostylované oběžníky, že si lidé mají dát pozor na ty a ty, od skutečných svazáků se vyžadovalo, aby odsoudili činnost Havlíčkovy mládeže.
Máničkám na brigády vstup zakázán!
Jenomže té se dařilo získat si veřejné mínění na svou stranu. Uklízení parku či potoka bylo dobře viditelné, lidé je tam pravidelně potkávali, viděli výsledek jejich práce. A podle Pavla Šimona se začínali ptát: ‚Co vlastně oni dělaj, že jdete proti nim?’
Odpověď „chodí na nepovolené brigády hrabat listí do parku” pochopitelně nezněla příliš přesvědčivě. Režim tak vlastně nemohl argumentovat, protože jeho jediný argument proti akcím, které byly veskrze pozitivní a neškodné, by byl, že jsou nepovolené.
„Jim v zásadě vadilo to, že se neorganizujeme oficiálně. Ta povinnost dělat něco jenom pod dohledem a v rámci té struktury a toho systému, toho establishmentu, byla zjevná,” vysvětluje Pavel Šimon a dodává, že absurdní přístup režimu nakonec vedl k tomu, že jim účast na akcích zet – neplacených socialistických brigádách – zakázali.
„Oni šli na ten stadion a tomu mistrovi z té stavební firmy řekli: ‚Hele, nemůžeš je sem zvát.’ Takže my jsme tam přišli a on nám řekl: ‚Hele, kluci a holky, mně to strašně štve, protože jste skoro jediní, kdo sem chodí, dobrovolně a zadarmo, ale já už vás to tady nesmím nechat dělat.”
Od jara 1989 už čelné představitele Havlíčkovy mládeže sledovala Státní bezpečnost a předvolávala je k výslechům. Estébákům se také podařilo získat si mezi nimi konfidenta, který se činnost spolku snažil kormidlovat podle instrukcí tajné policie.
Skrze něj například StB odvrátila Havlíčkovu mládež od recesistického záměru vyrazit do prvomájového průvodu. Namísto toho se havlíčkovci postavili před Havlíčkovým domem a rozvinuli transparent ‚Zdravíme první máj’. K tomu prý vykřikovali: ‚A devátý,’ což byl šifrovaný odkaz na disidenta Stanislava Devátého, který byl v té době opakovaně zatýkán a opakovaně ve vazbě držel hladovku.
V květnu se pak uskutečnila nezávislá výstava obrazů v brodském parku Budoucnost. Každý z aktérů přinesl nějaký svůj výtvor, díla rozmístili v plenéru a představovali je náhodným kolemjdoucím. Happening ukončil zátah příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří podle Pavla Fialy, dalšího z členů hnutí, honili umělce po parku a následně je předvolali k výslechu.
Pochod do Borové pod dohledem StB
Největší akcí Havlíčkovy mládeže se stal pochod do Havlíčkovy Borové v červenci 1989. Toho už se účastnilo dle výpovědí více než sto lidí. StB pochod monitorovala dokonce i z vrtulníku; v Havlíčkově Borové, kde si výletníci prohlédli muzeum Karla Havlíčka Borovského, pak na ně čekalo množství uniformovaných i neuniformovaných příslušníků.
Někteří měli podle vzpomínek účastníků kožené kabely se zabudovaným objektivem, z nichž si akci tajně natáčeli. Během pochodu se sice podepisovaly různé petice – vedle Několika vět například petice Nezávislého mírového sdružení za možnost civilní vojenské služby. Podpisové archy se ale organizátorům podařilo dostat do bezpečí ještě před příchodem do Havlíčkovy Borové.
Po červencovém pochodu přišly další výslechy, režim se ale zaměřoval hlavně na vůdčí postavy spolku. Pavla Šimona StB zatkla na demonstraci 28. října v Praze – od účasti na ní se ho ostatně snažila už předem odradit výhružkami. Z výslechu v Bartolomějské ho převezli do pankrácké věznice:
„Odvedli mě do místnosti, kde jsem se musel vysvléct donaha. Rychle jsem schoval odznak Havlíčkovy mládeže do boty. Začali mi dělat důkladnou prohlídku a potom odešli s mými věcmi. Nechali mě tam nahého několik hodin. Dvě, možná tři hodiny a až pak mě odvedli do cely. Tam mi došlo, že sranda skončila.“
Po čtyřiceti osmi hodinách Pavla propustili, brzy ale obdržel obsílku o trestním řízení. To se už naštěstí neuskutečnilo – přišel listopadový převrat a režim i s jeho obsedantní potřebou zadupat vše nezávislé odvál čas.
„S odstupem si myslím, že to nádherně ukazovalo nesmyslnost bolševika,” ohlíží se dnes Pavel Šimon za činností Havlíčkovy mládeže. „Protože my jsme vlastně byli ve všem neškodní. Byli jsme z malého města, neměli jsme vůbec kontakty do velkýho undergroundu, my jsme byli opravdu absolutní pěšáci, absolutní naivkové. (...) My jsme vlastně nedělali nic špatného, ale ve finále jsme se propadali do disentu.”