Generál, který „vypil“ žárovku. Za nacismu a komunismu si odseděl dvanáct let

/ /
Antonín Husník v uniformě, po 1989. Zdroj: archiv pamětníka
Antonín Husník v uniformě, po 1989. Zdroj: archiv pamětníka

Generála Antonína Husníka oba totalitní režimy 20. století považovaly za hrozbu. Statečný voják pro Paměť národa vyprávěl svůj strhující příběh.

 Za 2. světové války ho nacisté zavřeli na čtyři roky. V 50. letech putoval do vězení na třináct let, odseděl si osm. V pětaosmdesáti redaktorovi Paměti národa Janu Horníkovi vyprávěl svůj příběh. Ve vyprávění mimo jiné uvedl, v čem se podle něj  totalitní režimy – nacistický a komunistický – lišily: gestapo po něm chtělo doznání k tomu, co se skutečně stalo, naproti tomu komunističtí vyšetřovatelé OBZ (vojenská obdoba StB) ho fyzickým násilím chtěli donutit, aby se přiznal ke lži. V německém vězení dostal k dispozici Bibli, cigarety, denní tisk, literaturu a pro rozhovor vězeňského kněze. Do komunistického lágru museli vězni Bibli propašovat, ale farářů tam měli dost. Mezi odsouzenými... „Komunismus je supersvinstvo! Já o tom ani nemůžu mluvit, protože mi doktor zakázal rozčilovat se, když se rozčílím, blbě se mi dejchá.“

Dokument z cyklu Příběhy 20. století představuje jeho životní osud ve dvou dílech. První se věnuje období 2. světové války. Ve druhém budeme mluvit o jeho protikomunistickém odboji, vyšetřování OBZ a věznění v Leopoldově.   

Chtěl být blanickým rytířem nebo legionářem

Antonín Husník se narodil 17. listopadu 1921 v Plzni, kde otec tehdy dostal práci. Husníkův otec pracoval jako kriminalista v plzeňském kraji. Svého syna vedl v masarykovském duchu k vlastenectví a lásce ke čtení: „První čtení, které jsem dostal do ruky, byly Staré pověsti české, později Medkovy knihy. Chtěl jsem být blanickým rytířem. Mým velkým vzorem byl odmalička plukovník Švec, hrdina našich legií na Rusi,“ vypráví Husník, který od školních let snil o tom, že se stane vojákem. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Kamarád Fremr ze strachu utekl domů a udal své přátele

V sedmnácti letech zažil německou okupaci v roce 1939. V Sokole a na volejbale, kam pravidelně docházel, zaslechl starší spoluhráče mluvit o vznikajících čs. legiích ve Francii v Le Agde. O necelý rok později se dohodl s o něco mladšími kamarády Jiřím Fremrem a Boby Fričem, že se přes Slovensko, Maďarsko a dále tzv. balkánskou cestou vypraví do Francie. Z Plzně vyjeli 31. ledna. 

V Hodoníně v jedné hospodě dostali informace, jak dál, a v noci překročili řeku Moravu. Ještě před nástupem do vlaku se Jiří Fremer nečekaně ztratil. Nevrátil se z pošty, kam nesl dopisy pro rodiče. Později se ukázalo, že dostal strach a vrátil se zpět. Své kamarády pak na doporučení tatínka šel udat na gestapo v domnění, že již budou jistě ve Francii. Sám byl ale později zatčen a odsouzen na rok do vězení, protože podle gestapa měl udat své přátele ještě před ilegálním odchodem za hranice. 

Vyhmátli je maďarští vojáci ve vlaku 

Antonín pokračoval s Boby Fričem jen ve dvou: „Jeli jsme na Budapešť. Při kontrole ve vlaku na nás přišli a vysadili nás na nejbližší stanici. Vystoupili ještě čtyři mladí Brňáci, kteří taky utíkali, a ještě jeden starší pán,“ popisuje Husník své zatčení maďarskými vojáky, kteří je eskortovali na slovenské hranice. Tam byli donuceni vrátit se zpět: „Jenomže jsme narazili na hlídku pohraničníků. Ti nás zajistili a dopravili do věznice v Nitře.“ Skončili v místním policejním vězení, odtud mladíky za pár dní transportovali do věznice v Bratislavě a pak dál do protektorátu. Tam si je převzalo gestapo a skončili v pověstných brněnských věznicích na Špilberku a Kounicových kolejích: „Tam jsme byli vyšetřováni gestapem. Profackovali nás, nějakej ten kopanec byl... Nechtělo se jim věřit, že nejsme v žádný organizaci. Ale bylo tam spoustu zatčených lidí, tak nás odeslali do věznice ve Strážnici,“ vypráví Husník. 

Manželka bachaře jim nabízela oběd

Německý zatykač z roku 1940. Zdroj: archiv pamětníka
Německý zatykač z roku 1940. Zdroj: archiv pamětníka

Strážnický kriminál popisuje Husník až neuvěřitelně. Starému veliteli se neříkalo bachař, ale „správce“. Jeho manželka nabízela vězňům, aby si řekli, co by rádi k obědu. 

Jeden z uvězněných, Sylva Lakosil, měl díky jednomu dozorci, kterému předával motáky, spojení se světem. Husník s jeho pomocí poslal dopis kamarádům z jedné plzeňské fabriky a požádal je o pilku. „Byla zapečená v chlebu, říkali tomu ‚anglickej vlas‘. Byl to takový silnější drát, všestranná pilka... Začali jsme pracovat, ale dělalo to kravál. Za nějakou dobu přišel ‚správce‘.“

„‚Tak mládenci, takhle by to nešlo, žádný pilování mříží. Jestli s tím nepřestanete, dám vás na samotky.‘“

„Tak jsme slíbili, že toho necháme,“ vypráví Husník, kterému se ale nechtělo vzdát se cenné pilky: „Kousek, co se vešel kolem zubů pod dáseň, jsem si schoval a ten jsem propašoval až do Německa. Pak jsem ji použil v německém vyšetřovacím vězení. Z rejžáku, který tam byl, jsem vytáhl dráty a z nich upletl miniaturní řetízek. Z kýblu, co sloužil jako záchod, jsem odpáčil kousek plechu a do něj vyřezal křížek.“ Husníkovi se podařilo tento „medailonek“ pro štěstí dostat i z vězení a dnes je údajně umístěn v muzeu odbojářů v Praze. 

Jak žijí naši hrdinové, je na nás. Připněte si vlčí mák jako symbol úcty k válečným veteránům a dalším bojovníkům za svobodu. Začala sbírka ke Dni válečných veteránů, který se celosvětově slaví 11. 11. Až do konce listopadu je možné na 1 100 místech po celé republice pořídit květ vlčího máku a zapojit se tak do sbírky, kterou pořádá Paměť národa letos poosmé. Kromě dokumentování a uchování příběhů hrdinů, kterému se dokumentaristé věnují přes 20 let, lidé svým příspěvkem podpoří Centrum pomoci Paměti národa. To vzniklo v době covidu a pokračuje v činnosti i v současnosti s cílem vytvořit stabilní podporu pamětníkům s jejich každodenními starostmi za pomoci sociálních pracovníků i dobrovolníků. Více na denveteranu.cz.

„Vypil“ žárovku a pustil si na nohu postel

Antonína Husníka převezli do německé civilní policejní věznice v Moabitu. Po cestě si plánoval, že se nějak dostane do nemocnice, aby se mohl pokusit o útěk. „Brali nás na vycházky…“

„Během jedné jsem sebral žárovku a roztloukl ji téměř na prach a to jsem ‚vypil‘. Čekal jsem, že mě sklo začne řezat v břiše, že začnu řvát a oni mě odvezou. Nestalo se mi absolutně nic.“ 

Tak popisoval své marné pokusy o sebepoškození. Ani zlomit si nohu se mu nepodařilo. Na cele si na ni pustil z výšky ocelovou pryčnu. Málem omdlel bolestí, ale nohu nezlomil a soudu se nevyhnul.

Kamarád Boby zahynul kdesi v koncentračním táboře

U soudu se opět setkali i s Jiřím Fremrem, kterého mezitím Němci rovněž zatkli: „Dostal jsem tři a půl roku těžkého žaláře, Boby Frič jako mladistvý rok vězení a Fremr také rok vězení. Protože Boby Frič byl ale napůl Žid, po odpykání trestu ho odvezli do koncentračního tábora, odkud se už nevrátil,“ vyprávěl chvějícím se hlasem Antonín Husník. 

Od soudu ho převezli do žaláře Weltheim: „Tam to bylo krušný. Nesmělo se tam mluvit. Dost dlouho jsem byl na samotce, skoro osm měsíců jako údajný vůdce skupiny. Musel jsem makat jako šroub. Přinesli mi plnou nůši hadrů z fronty, některý byly ještě zakrvácený a od bahna, a ty jsem musel párat.“ To se Antonínu Husníkovi příčilo. Stěžoval si jednomu starému bachaři, který mu pak zadal jinou práci: měl plést síťové tašky. V německém vězení se podle Husníka zacházelo s lidmi lépe, než jak to později zažil za komunismu. „Když jsem si zažádal, dali mi fotografii maminky a tatínka. To za bolševiků neexistovalo.“

Před věznicí ho čekalo gestapo

Propuštěním na konci roku 1943 ale Husníkovo věznění neskončilo. „Bachař mě šel doprovodit k bráně. Tam byli dva pánové v kožeňáku – gestapo – a zatkli mě. Odvezli mě na Pankrác. Tam jsem byl asi tři nebo čtyři měsíce. Nakonec to dobře dopadlo, neposlali mě do koncentráku.“ Podle Husníka jim šlo o to, aby ho získali ke spolupráci.

Antonín Husník s manželkou, svatební fotografie. Zdroj: archiv pamětníka
Antonín Husník s manželkou, svatební fotografie. Zdroj: archiv pamětníka

Gestapo o něj mělo trvalý zájem a zjistil to brzy po propuštění z Pankráce: „Řekli mi, že se musím každej tejden hlásit na služebně v pečkárně. Tam jsem jenom ukázal průkaz a tím to bylo vyřízený. Asi za měsíc, když jsem se hlásil, úředník někoho zavolal a přišel si pro mě jeden chlapík. Vzal mě do kanceláře a tam se vyptával: ‚Co v práci?‘ Když jsem odcházel, tak mi říkal, abych si dal pozor… Že už jsem byl jednou zavřenej. ‚Kdyby měl někdo nějaký protiněmecký řeči, no tak mi to řeknete.‘“ Husník přišel domů rozhodnutý, že uteče k partyzánům.

Karbospinalis multiplex“ neboli Mnohočetné zuhelnatění míchy

Rodiče v Plzni ovšem se svými známými, doktory, vymysleli, jak ze syna udělat těžce nemocného, aby ho gestapo nechalo na pokoji. Nejprve dostal nějaké pilulky, které před návštěvou lékaře způsobovaly horečku. „Jednou jsem přijel do Plzně k doktorovi a vytrhli mi nosní mandli. Pak mi vytrhli krční mandle. S tím pak spojovali jakousi nemoc… Až mě nakonec poslali na vyšetření do Prahy. Tam u doktora Myslivečka udělali takové ‚vyšetření‘, že jsem byl jako polomagor.“ Jak celá lékařská organizace fungovala, Husník dodnes přesně neví, ale diagnóza určená pro německého doktora zabrala: „Kousek si ještě pamatuju: karbospinalis multiplex a kromě toho depresivní stavy. Doktor si to přečetl a sestře německy řekl:“

„‚Toho necháme běžet, ten stejně chcípne.‘“ 

Učeně znějící diagnóza „Karbospinalis multiplex“ ve skutečnosti neexistuje. „V překladu to je nesmysl: mnohočetné zuhelnatění míchy,“ směje se lékař Jan Hlavička, se kterým jsme záležitost konzultovali. Plzeňský lékař vystavil diagnózu rádoby učeně, ve skutečnosti si z onoho pražského německého lékaře vystřelil a zmátl ho. Antonínu Husníkovi tím zajistil, že se mohl odhlásit z Prahy, a nemusel se tak pravidelně hlásit na gestapu v Petchkově paláci, a mohl se pak odstěhovat do Plzně k rodičům. Našel si práci v lese poblíž Plzně v Chudenicích, kde bez úhony přečkal až do konce války.

Antonín Husník, říjen 2006. Zdroj: Jan Hornik
Antonín Husník, říjen 2006. Zdroj: Jan Hornik
O dalších osudech Antonína Husníka se dozvíte v následujících Příbězích 20. století.