V neděli 21. listopadu v 17:40 vysílá ČT 2 v premiéře pátý díl nové dokumentární série Paměti národa a České televize. Věnovali jsme ji obětem šoa z českých zemí - a především posledním žijícím svědkům.
Cyklus osmi půlhodinových dokumentárních filmů tvůrců Adama Drdy a Viktora Portela zachycuje šoa v podmínkách někdejšího Československa. Opírá se o unikátní výpovědi přeživších, československých občanů židovské národnosti, kteří se stali obětmi nacistické násilné antisemitské politiky, oběťmi „konečného řešení židovské otázky“. Všechna svědectví jsou součástí sbírky Paměť národa
Dosud odvysílané díly:
II. Z domovů do ghett (1941-1942)
III. Ghetto Theresienstadt a transporty na Východ (1941-1943)
Jednotlivé dokumenty vysílá ČT2 každou neděli o půl šesté večer. Poté jsou k dispozici na internetu. Pátý díl má název Červený kříž a likvidace ghetta Theresienstadt. Vzpomínají v něm Chana Malka (1923), Helga Weissová Hošková (1929), Judith Rosenzweig (nar. 1930), Eva Erbenová (1930) a další přeživší.
Červený kříž a velké divadlo v Terezíně
K obsahu pátého dílu: Terezín měl v nacistické politice a vyhlazovací praxi několik funkcí, jedna z nich byla propagandistická: Ghetto Theresienstadt mělo v případě potřeby posloužit k oklamání mezinárodní veřejnosti, mělo být prezentováno jako vzorové židovské město. V letech 1940 - 1943 se do světa dostávalo víc a víc zpráv o vraždění Židů (často však byly považovány za přehnané a nevěrohodné). Představitelé Červeného kříže dlouho neúspěšně usilovali o návštěvu v některém z nacistických táborů - a nakonec získali povolení k inspekční prohlídce, která se uskutečnila 23. června 1944. Byl to jeden z velkých nacistických podvodů, navíc je důvod se domnívat, že přinejmenším hlavní představitel delegace Červeného kříže, Švýcar Maurice Rossel, se na propagandistickém divadle vědomě podílel.
Němci nemohli ghetto „předvést“ jen tak, inspekci proto předcházela tzv. zkrášlovací akce. Židé byli donuceni čistit ulice a provádět všemožné úpravy ubikací, vybudovat fiktivní „obchody“, v nichž se nedalo téměř nic koupit, tiskly se peněžní poukázky, hlavní náměstí, kam Židé za běžných okolností nesměli, dostalo nový trávník a květiny. Vznikl lázeňský pavilon, dětské hřiště, škola. V květnu 1944 poslali Němci do Osvětimi-Birkenau více než sedm tisíc lidí, aby v přelidněném Terezíně snížili počet obyvatel (většina z deportovaných byla samozřejmě později zavražděna).
Inspekce, které se kromě zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Maurice Rossela účastnili také Dánové Frants Hvass a Juel Hennigsen, zástupci protektorátního gestapa a německého ministerstva zahraničí nebo například protektorátní ministr Emanuel Moravec, proběhla v těchto potěmkinských kulisách. Prohlídka pečlivě zinscenovaného „všedního dne“ ghetta trvala asi šest hodin, delegaci provázel židovský starší Paul Eppstein. Delegáti absolvovali slavnostní oběd a shlédli představení dětské opery Brundibár.
Izraelská spisovatelka a přeživší Ruth Bondyová výstižně napsala, že „neviděli hromadné ubytovny, ubikace starých nebo duševně nemocných, transportní rejstříky, tisíce kartonových krabic s lidským popelem, četníky… Kráčeli po vytyčené cestě jako poslušné děti.“
Výsledkem návštěvy se stala skandální zpráva Maurice Rossela, v níž nacistickou propagandu ve všech ohledech posvětil a která obsahovala jednu lež za druhou. Nejhorší bylo Rosselovo tvrzení, že „Tábor Terezín je ´Endlager´, normálně není nikdo, kdo sem jednou přišel, poslán jinam…“
Představitelé Červeného kříže se před inspekcí zajímali i o návštěvu jednoho z „pracovních táborů pro Židy“ na východě (rozuměj: jednoho z vyhlazovacích táborů). Po návštěvě Terezína však zájem ztratili. Němci byli spokojeni. Ve zkrášleném ghettu natočili propagandistický film, jehož záběry, zachycující „šťastný život Židů“, ostře kontrastují s dobovými deníky a vzpomínkami pamětníků. Většina lidí, kteří se ve filmu objevují, byla na podzim 1944 deportována do Osvětimi-Birkenau. Ve velkých transportech odjelo od 28. září do 28. října asi osmnáct a půl tisíce osob. Přežilo jich 1574, život většiny z nich skončil v plynových komorách.
Je to už osmdesát let…
Nový cyklus filmových Příběhů 20. století, věnovaný čs. židovské tragédii, vychází z dlouhodobé práce Paměti národa. „Když jsme před lety začali v Čechách, na Moravě, na Slovensku a v Izraeli zaznamenávat na kamery výpovědi přeživších, chovali jsme nepatrnou naději, že jednou z těch desítek rozhovorů vytvoříme dokumentární film, který nebude zachycovat ´pouze´ jednotlivé osobní historie, ale pokusí se postihnout v co nejširší míře příběh českých a moravských Židů v letech 1938 - 1945. Film, přesněji řečeno filmy, jsme dokončili letos, v roce významných osmdesátých výročí,“ říká dokumentarista Adam Drda.
A jaká výročí to jsou? V září 1941 vstoupilo v platnost policejní nařízení, podle něhož se Židé na území protektorátu nesměli ukázat na veřejnosti bez žluté hvězdy; v říjnu 1941 začaly odjíždět mnohatisícové transporty do ghetta v Lodži; 24. listopadu 1941 odjel první transport 342 mladých mužů (tzv. komando výstavby) do Terezína. Na počátku následujícího roku zamířily transporty z terezínského ghetta „na východ“ – naprostá většina deportovaných se nevrátila.