Estébáci na jógové tábory jezdili. Ovšem ne kvůli jídelníčku a časnému vstávání

/ /
Jiří Mazánek v jógové pozici. Zdroj: archiv Jiřího Mazánka
Jiří Mazánek v jógové pozici. Zdroj: archiv Jiřího Mazánka

Východní spiritualita, psychosomatika, vegetariánství... Politické oteplení 60. let přineslo i do Československa lehký závan kultury hippies. Populární jóga se směla provozovat i za normalizace – jako zdravotní cvičení. Její duchovní rozměr se ale potlačoval.

„Když mi bylo asi třináct, koupil jsem si malinkou brožovanou příručku Vylepšení těla,“ popsal své první setkání s jógou Vlastimil Marek. Došlo k němu už v roce 1959, na brožurku o józe tehdy narazil v Krnově při hranicích s Polskem a byla přeložená z polštiny. „Byl tam na obrázku nějaký Jacek, který byl jako já: v brejličkách, malinká ramínka, kost a kůže. A po dvou letech cvičení… to byl rozdíl! My jsme netušili, že existuje nějaká kulturistika, tenkrát nic takového nebylo. Žasnul jsem: další věc, co nám neřekli – že se dá pracovat s tělem.“

Žlutá kniha určila směr

Ne náhodou mu polská brožurka připadala jako zjevení, v Československu se tehdy informace o něčem tak exotickém jako jóga sháněly jen velmi obtížně. Začalo se to měnit v polovině 60. let, v roce 1968 se o existenci jógy dozvěděl i šestnáctiletý Jiří Mazánek.

„V časopise Československý rozhlas se začaly objevovat článečky o józe. Jen velmi krátké. Vždycky nějaký cvik.“

Autorkou článků tehdy nejspíš byla redaktorka Státního pedagogického nakladatelství Milada Bartoňová. Ta v roce 1967 odjela do Indie, absolvovala tam mezinárodní jógový kurz a po návratu se stala velkou propagátorkou jógy v Československu.

Jógový tábor v Pohledci. Zdroj: archiv Jiřího Mazánka
Jógový tábor v Pohledci. Zdroj: archiv Jiřího Mazánka

Krátké texty zaujaly Jiřího Mazánka natolik, že podle nich začal doma cvičit. V Pardubicích si pak našel učitelku jógy, ta však po sovětské okupaci emigrovala. Místo ní začal za pardubickou skupinou dojíždět z Brna Otakar Vojkůvka, další velká postava československé jógové scény. Díky němu prý Mazánek záhy zjistil, že jóga je mnohem víc, než do té doby tušil. „Vojkůvka s námi nejen cvičil, ale také nám přednášel o různých věcech, které se týkaly například astrologie nebo výživy.“ Vojkůvka, povoláním knihvazač, nechával překládat knížky o józe, množil je a vázal v povoleném množství deseti kusů, zájemci si je pak u něj mohli koupit.

V roce 1971 stihla ještě oficiálně vyjít asi nejvlivnější česká kniha o józe – Jóga od staré Indie k dnešku – mezi tehdejšími jogíny známá jako Žlutá kniha. Sepsal ji kolektiv autorů: kromě Milady Bartoňové také indolog Boris Merhaut nebo pozdější ředitel bohnické psychiatrické léčebny Zdeněk Bašný. Kniha do značné míry určila podobu jógy, která se u nás tehdy praktikovala. „Myslím si, že vlastně bylo výhodou, že byl jen jeden směr, který sem přivezli tihle pracovníci Orientálního ústavu a lékaři, fundovaní lidé, kteří se dostali do Indie,“ uvažovala Marie Fritschová, kterou právě „Žlutá kniha“ přivedla ke cvičení. Svou roli v přijímání jógy v Československu totiž hrály i přátelské vztahy Indie s východním blokem, díky nimž indologie nebyla z principu nepřátelským oborem.

Jiří Mazánek (uprostřed) s indologem a pořadatelem jógových táborů Borisem Merhautem, asi 1980. Zdroj: archiv Jiřího Mazánka
Jiří Mazánek (uprostřed) s indologem a pořadatelem jógových táborů Borisem Merhautem, asi 1980. Zdroj: archiv Jiřího Mazánka

Žádná meditace ani filozofie

Také Marii Fritschovou kdosi nasměroval k Otakaru Vojkůvkovi a stejně jako Mazánek i ona začala v 70. letech jezdit na jógové tábory, které Vojkůvka pořádal ve Velké Lhotě v Beskydech. Jak oba vzpomínají, pobyty byly velmi striktní co do cvičení i přísně vegetariánské stravy. Jogíni tam jedli převážně pšenici – naslano nebo s medem či kyselým mlékem. „Vstávalo se v půl čtvrté ráno a šlo se na východ slunce. Zazpívali jsme mantru, pak měl pan Vojkůvka nějakou přednášku a šli jsme pomalu zpátky. Kolem šesté ráno jsme asi hodinu cvičili a teprve pak byla snídaně. Potom se celé dopoledne přebírala pšenice, k tomu byla zase nějaká přednáška, oběd, odpoledne opět cvičení nebo volno a večer se šlo zase na západ slunce,“ popisuje Mazánek denní režim na jógovém pobytu.

Vojkůvkovy tábory přitahovaly spíš vážné zájemce o jógu a se svými přednáškami a duchovním přesahem byly přesně na hraně toho, co tehdejší režim toleroval. Jóga za normalizace nebyla sice zakázaná a režim do určité míry vycházel vstříc její oblibě – ale jen oblibě jógy jako fyzického cvičení, o jehož zdravotních přínosech nebylo sporu. Jóga se proto běžně cvičila pod hlavičkou Československé tělovýchovné jednoty a ti, kteří kurzy vedli, museli mít cvičitelské zkoušky. „To znamená zkoušky z pořadového cvičení, cvičení na kladině, na kruzích, aerobik, anatomie… A z jógy jen to, co bylo povolené, tedy žádná meditace a filozofie – to bylo zakázané,“ vysvětluje Mazánek.

Jógové soustředění na statku Kuchařových v Krasetíně, květen 1987. Zdroj: archiv Jiřího Mazánka
Jógové soustředění na statku Kuchařových v Krasetíně, květen 1987. Zdroj: archiv Jiřího Mazánka

Jóga tedy měla svou oficiální, režimem schvalovanou část. V té se, jak vzpomíná Vlastimil Marek, v 70. letech dokonce konaly v Praze závody.

„Bylo to jako na krasobruslení. Seděli tam rozhodčí, a když cvičenec udělal ásanu, tak vytáhli známky. Technická hodnota: 5, 8, 5, 9...“

Pak tu ale ještě byla ta druhá část, kde se jóga dotýkala náboženství a kde se jogíni museli mít před režimem na pozoru. „Protože každé myšlení, které se lišilo, každá jiná ideologie – byť jim neškodila – tak jim ale vadila. Komunismus sám má totiž náboženské prvky. Nejdřív se uctíval Lenin, potom Stalin. Takže jim vadilo, že uctíváš něco jiného, a ne je,“ shrnula Marie Fritschová.

Můžu se sebou něco dělat

Byť z celé filozofie jógy se mnozí jogíni hlásili především k principu nenásilí, komunistická Státní bezpečnost přesto považovala za nutné kontrolovat dění na hodinách jógy. Tajní policisté se běžně účastnili kurzů i vícedenních táborů. Skuteční cvičenci je prý zpravidla bezpečně rozeznali. „Měli odstup a nezúčastňovali se debat. Říkali jsme si navzájem: ‚Dávej si bacha, tohle je fízl.‘ Museli jsme opatrně s těmi filosofickými věcmi, ale při cvičení to nevadilo, oni třeba cvičili taky,“ vyprávěla Fritschová.

Vlastimil Marek hrál se skupinami Extempore, Elektrobus, Amalgam a MCH Band. Od rockové hudby se posunul k new age music. Zdroj: archiv Vlastimila Marka
Vlastimil Marek hrál se skupinami Extempore, Elektrobus, Amalgam a MCH Band. Od rockové hudby se posunul k new age music. Zdroj: archiv Vlastimila Marka

Monitoring ze strany StB byl přesto nepříjemný. Jednou policie rozprášila celý jeden turnus jógového tábora ve Velké Lhotě, podruhé sebrala účastníky jógové hodiny, kde se meditovalo a zpívaly se mantry. Jiřího Mazánka StB opakovaně vyslýchala a snažila se ho získat ke spolupráci, Vlastimil Marek se v roce 1986 ocitl na několik týdnů ve vazbě – ne přímo kvůli józe, ale kvůli přípravě happeningu, který nazval Gong za mír. V jeden den na různých místech světa měl „zvuk gongu sjednotit lidi na celé planetě“. Marek jógu cvičil i v cele a u závěrečného přelíčení se mu povedl husarský kousek: do soudní síně propašoval inkriminovaný gong a teprve dodatečně udělal to, za co ho orgány zatkly – v soudní síni gong rozezvučel. 

Jóga často šla ruku v ruce s dalšími nonkonformními aktivitami. Řada jogínů pěstovala indickou hudbu, studovala sanskrt, meditovala, zajímala se o buddhismus nebo třeba o hnutí Hare Krišna. Jiří Holba se od jógy dostal k teoretickému zájmu o sanskrt a buddhismus – za minulého režimu se sanskrt učil jen v jazykové škole, po revoluci ho vystudoval na filozofické fakultě a dnes působí v Orientálním ústavu AV. „Díky buddhismu jsem začal vnímat svět trošku jinak. Do té doby jsem viděl problém jedině v režimu – a on skutečně byl problémem – ale uvědomil jsem si, že jsem tady taky já, který se sebou může něco dělat,“ vysvětluje.

„Ono je totiž jednoduché všechno na něco svést – že někdo nebo něco mimo mě je příčinou mého problému. Ale to mi nepomůže.“