„Dvě třicítky rovnou do žíly.“ I za socialismu se braly drogy

/ /
Láďa Fabián v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka
Láďa Fabián v 80. letech
zdroj: archiv Ladislava Fabiána

Vlasatý pobuda v rauši se s tupým výrazem kýve ze strany na stranu. Drogy dostává ze Západu. Tak dobová propaganda vykreslovala „feťáky“. Mladí začínající narkomani však ve skutečnosti byli odkázáni na lékárničky svých matek, ti pokročilí vykrádali lékárny.

Dvě třicítky rovnou do žíly. Málem jsem na tom záchodě odpadl,“ popsal pro Paměť národa Láďa Fabián své vůbec první setkání s drogami na toaletách v havířovské hospodě. Okamžitě zjistil, že kodein mu pomáhá cítit se líp. „Jako bych byl celý život v křeči a díky droze nastalo nějaké uvolnění. Vtáhlo mě to hned po první dávce. Nevím, jestli jsem měl nějakou predispozici, ale sešup byl velmi rychlý.“ Psal se rok 1981 a Láďovi bylo teprve čtrnáct let. 

Měl jsem dvě možnosti: léčit se, nebo se přešlehnout (Ladislav Fabián)

V té době se v Československu teprve velmi opatrně začínalo přiznávat, že problém s drogami u nás vůbec existuje. Ve skutečnosti u nás byly závislosti na různých substancích doslova masovou záležitostí. Jenže jejich oběti nemusely nutně vypadat jako oficiálně prezentovaný obraz narkomanů – tedy umolousané „máničky“ adorující západní hudbu. Už od padesátých let u nás byly široce dostupné nejrůznější léky ovlivňující náladu, které lékaři celkem bez zábran předepisovali každému, kdo si řekl. Povzbuzující Fenmetrazin se ordinoval na hubnutí, jeho účinnou látku efedrin obsahovaly i léky proti astmatu jako Yastyl a Solutan, na uklidnění se bral Meprobamat, proti bolesti Algena a později Alnagon, na spaní barbituráty. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Napoprvé byly pacientům obvykle předepsány kvůli skutečným zdravotním problémům, ale ti rychle podléhali jejich nabuzujícím nebo tlumivým účinkům a chodili si pro další a další balení, anebo „zobali“ ze společných lékárniček na pracovišti. Většinou šlo o spořádané občany střední a starší generace, kteří si velmi dlouho vůbec nemuseli uvědomovat, že jsou závislí.

Ladislav Fabián v roce 2019. Zdroj: Post Bellum
Ladislav Fabián v roce 2019. Zdroj: Post Bellum

Drogy z domácí lékárničky

„Západní“ drogy jako heroin, kokain a hašiš se u nás prakticky nevyskytovaly. Mohla za to uzavřenost hranic, ale především nekonvertibilní koruna, kvůli níž byla naše drogová scéna pro západní dealery neperspektivní. Když se u nás začátkem normalizace začala rodit drogová scéna nebo řečeno tehdejším slovníkem toxikomanie, mladí začínající narkomani byli odkázáni na lékárničky svých matek. Například z platíčka Alnagonu za tři koruny se dal vyrobit kodeinový roztok, který se užíval nitrožilně. 

„Byla to vlastně spíš léčiva. Alnagony, kodeiny, fenmetrazin, jenom sem tam nějaká tráva,“

potvrzuje z vlastní zkušenosti Láďa Fabián. „Začátečník mohl z deseti tablet udělat dvě dávky. Ve stříkačce sis udělal filtr z vaty, nasypal jsi tam ten prášek a zalil to vodou. Vznikl roztok, který obsahoval nejen kodein, ale i fenobarbital a kofein. A ten roztok jsme si normálně střelili do žíly.“

Asi nejznámější droga československého původu – pervitin – se vyráběla z běžně dostupného Solutanu, hlavně mladší narkomani se pak uchylovali k čichání těkavých látek jako toluen a benzínového čističe skvrn Čikuli. Daleko širší skupina lidí experimentovala s drogami v původní podobě tablet, tedy „prášků“ kombinovaných třeba s pivem. 

„Tak co, pícháš si morfin?“

Pro Státní bezpečnost se drogy v sedmdesátých letech staly vítanou záminkou k šikaně a vydírání nepohodlných lidí. Josef Rössler, který se v té době pohyboval v prostředí undergroundu, vzpomíná, že při jedné domovní prohlídce u něj doma našli marihuanu. 

„A teď po mně chtěli spolupráci, jinak že tu mařenu předají kriminálce.“ 

Pod nátlakem spolupráci podepsal, ale hned o tom informoval všechny své přátele a s StB se už nikdy nesešel. 

Petr Tomíšek (s čelenkou) s přáteli na výletě na Karlštejně. Zdroj: archiv pamětníka
Petr Tomíšek (s čelenkou) s přáteli na výletě na Karlštejně. Zdroj: archiv pamětníka

Mnohdy se vyšetřovatelé snažili přišít trestný čin distribuce omamných látek i lidem, kteří s drogami neměli nic společného, pouze se odlišovali svým vzhledem, žili svobodomyslně nebo byli součástí undergroundu. Tak tomu bylo i v případě Petra Tomíška, signatáře Charty 77. „Nikdy jsem nebral žádné drogy, přesto mám v rozsudku, že jsem ‚polymorfní toxikoman,‘“ konstatuje. Do vyšetřovací vazby na Ruzyni za ním docházeli soudní znalci, kteří na něj dotírali manipulativními otázkami: „Tak co, pícháš si morfin?“ Nepřestali ani když jim ukázal čisté ruce bez vpichů a zastrašovali ho: „Tak ty chceš do Bohnic na uzavřený pavilón? Na měsíc, na dva?“

Josef Rössler. Zdroj: archiv pamětníka
Josef Rössler. Zdroj: archiv pamětníka

Téměř tragicky skončil případ Melanie Šnajdrové, prodavačky v teplickém antikvariátu, která pod pultem distribuovala protirežimní samizdaty. „V deníku Průboj, který vydával krajský výbor KSČ, vyšel článek Drogy mezi knihami. Tam ji nařkli, že v antikvariátu prodává perník a takové věci,“ vzpomíná na její případ Jan Sajdl. V důsledku těchto zcela nepodložených obvinění se Melanie pokusila o sebevraždu, v antikvariátu si podřezala žíly. Jan Sajdl, který uvnitř zahlédl její ležící tělo, rozbil dveře dlažební kostkou a na poslední chvíli ji zachránil.

Melandie Šnajdrová na snímku uprostřed s cigaretou. Zdroj: archiv pamětníka
Melandie Šnajdrová na snímku uprostřed s cigaretou. Zdroj: archiv pamětníka

 

Jedna dávka za pět korun, před Vánoci za třicet

Toxikomani se často ocitali na nucené léčbě v psychiatrických léčebnách, které však sloužily spíše k perzekuci: „Psychiatři byli propojeni s policií, informovali se navzájem. Bylo úplně běžné, že jsem se s něčím důvěrně svěřil psychiatrovi a druhý den to věděl vyšetřovatel,“ říká Láďa Fabián. „Zavírali nás na uzavřené oddělení, cpali do nás pataky, plegomaziny, víceméně jsme tam jenom přežívali. A vyhrožovali nám zbavením svéprávnosti nebo tím, že nám zařídí, že nás zavřou.“ 

Pavel Hlavatý. Zdroj: Post Bellum
Pavel Hlavatý. Zdroj: Post Bellum

Jenže ve vězení byly drogy ještě dostupnější než na svobodě, byť jejich sortiment se poněkud lišil. Největší oblibu měly preparáty k léčbě průdušek, sypké prášky zvané „klepky“, protože se musely vyklepat ze sáčku do sklenice s tekutinou. „Jedinou drogou v kriminále tehdy byly posilující prášky pro astmatiky Astmatol a Yastyl. Po dvou nebo třech prášcích se u člověka dostavil pocit opilosti. V civilu se jich deset kupovalo za patnáct korun, tam jeden prášek za pět, ale před Vánoci, kdy přichází melancholie a splín, i za třicet korun. Já jsem to nikdy nevzal do úst. Bál jsem se, že by mně to zachutnalo,“ vzpomíná malíř Pavel Hlavatý vězněný na začátku normalizace v Heřmanicích za organizaci petice proti jednomu z autorů „zvacího dopisu“ z roku 1968. 

Léky někdy předepisovali přímo vězeňští lékaři, jindy se získávaly zvenku: 

„Když jsme pracovali s ,civilama´, často jsme za ně udělali práci a oni nám na oplátku propašovali nějaké dormogeny nebo diazepamy,“

vzpomíná Láďa Fabián, který si svůj trest také odpykával v Heřmanicích. 

Mnoho vězňů má v paměti speciální čaj zvaný magorák. „Do tří a půl litru silného čaje se přilil jeden gruzíňák a přihodily se všechny dostupné prášky, které byly. Oni to večer pocucávali a zmagoření šli spát,“ popisuje Pavel Hlavatý jeden z mnoha receptů. 

Bič boží je vyžene…

Normalizační režim se dlouho snažil vytvářet představu, že drogy se k nám pašují ze Západu. Tuto iluzi divákům sugerovaly i nemnohé oficiální filmy z prostředí toxikomanů, jako Mravenci nesou smrt (1985) nebo Mimikry (1979), legendární epizoda ze seriálu Třicet případů majora Zemana, která měla očernit kapelu Plastic People of the Universe. Členové fiktivní kapely Mimikry vykazují všechny vnější znaky toho, jak si veřejnost tehdy  představovala „feťáka“: mají džíny, džínové bundy nebo zelené parkery, dlouhé vlasy, brýle lennonky, kříž na krku a v „drogovém rauši“ se s tupým výrazem kývají ze strany na stranu. 

Josef Rössler na Nové Vísce, 1978. Zdroj: archiv pamětníka
Josef Rössler na Nové Vísce, 1978. Zdroj: archiv pamětníka

Pokusy o protidrogovou „osvětu“ často mívaly opačný efekt jako například jeden filmový týdeník ze 70. let, který měl diváky odradit záběry z toxikomanské party na Západě včetně detailního popisu čichání rozpouštědel, což mnoho mladých lidí s nadšením přijalo jako návod. Popularitu čističe skvrn Čikuli nezáměrně zvýšil i pořad Veřejná bezpečnost pátrá, radí, informuje. Podobně působily i americké filmy Pevnost Apačů v Bronxu a Francouzská spojka, z nichž se čerpaly informace o tom, jak drogy aplikovat nitrožilně. Teprve ve druhé polovině 80. let se o drogách začalo mluvit otevřeněji a realističtěji, osvětovou roli sehrál reportážní román Radka Johna Memento či memoáry Západoberlíňanky Christiane F. My děti ze stanice ZOO. 

Největší zvrat však přišel po listopadu 1989, kdy se otevřely hranice. 

„Objevil se heroin, přibývaly nové varny s pervitinem, otevřelo se to se vším všudy,“

 popisuje Láďa Fabián. On sám tuto éru prožil jako nejintenzivnější období své narkomanské dráhy. „Posledních pět let od roku 1988 do roku 1993 jsem skoro nebyl střízlivý, nechtěl jsem být střízlivý, protože střízlivost bolela. Když jsem šel spát, musel jsem mít vždy něco v zásobě, abych pak mohl vstát. Za den jsem spotřeboval i deset platíček Alnagonu, byl pro mě ne každodenním, ale každohodinovým chlebíčkem. Bral jsem i pervitin, a když jsem pak trpěl psychózou, srážel jsem to opiáty…“ Nakonec začal uvažovat o sebevraždě: „Dostal jsem se do fáze, ve které jsem měl jenom dvě možnosti: buď se půjdu léčit, nebo se přešlehnu.“ A tak, jak říká, v roce 1993 „po čtyřech dolezl na psychinu“ v Opavě, a udělal tak první krok k životu bez drog. Nyní sám pomáhá lidem s drogovou minulostí.