Z osvobozené Bratislavy prchali Němci, Maďaři a představitelé Slovenského státu a vraceli se do ní bratislavští Židé. „Vrátil jsem se do našeho bytu, ale ten byl úplně vyrabovaný a zničený. Rodiče byli neznámo kde,” popsal Gabriel Szász svůj návrat.
Tehdy patnáctiletý Gabriel Szász byl jedním ze židovských dětí, které rodiče poslali do úkrytu na venkově, v horách. Když válka skončila a mohl se vrátit domů, pochopil, že celý jeho bývalý život vzal za své, že své rodiče už nikdy neuvidí.
Najednou jsme měli hnědé košile
Osvobozování Slovenska trvalo řadu měsíců. Rudá armáda vstoupila na slovenské území na podzim 1944 a na východě Slovenska se střetla s nacistickými divizemi. Prvním velkým osvobozeným městem byly Košice v lednu 1945.
K Bratislavě se sovětská armáda společně s rumunským tankovým plukem přiblížila na začátku dubna. Němci se snažili poskládat obrannou sílu z několika svých pěších praporů a takzvaných festungsbatalionů, jejich členy byli příslušníci Hlinkovy gardy a narychlo mobilizovaní místní Němci – tedy převážně starší muži nebo naopak velmi mladí chlapci.
Jedním z nich byl i Ervín Páleš, tehdy teprve patnáctiletý. Od útlého dětství chodil cvičit do spolku Německé mládeže, později přejmenované na Hitlerjugend. „Najednou jsme neměli černé košile, ale hnědé košile. Najednou jsme nenosili odznak karpatských Němců, ale i kosočtverec Hitlerovy mládeže,” popisuje, jak se se postupně proměňovalo zaměření původně nepoliticky orientovaného spolku.
V patnácti letech, na samém konci války, byl povolán do armády: „Dlouho jsem tam nebyl, asi jeden den. Ustupovali jsme přes Kobylí na Moravu. Tam končila moje věrnost k Hitlerovi. Rusové už byli nedaleko. Oberfeldvébl nám říkal: ,Jestli někdo z vás si troufne vystřelit, tak ho osobně zabiji pažbou. My chceme domů, Rusové už obsazují Vídeň a v Bratislavě se bojuje.’ Co si myslíte? Věrnost ke každému vůdci končí tam, když začíná prohrávat,” líčí nevalnou bojovou morálku narychlo zmobilizovaných jednotek.
V Bratislavě se na samém začátku dubna přestalo pracovat v úřadech, nefungovaly dodávky elektřiny a plynu, Němci zničili Štefánikův most. Boje o město začaly 2. dubna, kromě sovětské pěchoty, 27. tankové brigády a 2. rumunského tankového pluku se jich účastnila také Dunajská flotila.
Největší boje se odehrály o Bratislavský hrad. Němci, když pochopili, že obklíčení se stahuje ze všech stran, začali město narychlo opouštět a boje skončily 4. dubna večer.
Ty German, ty German!
Osvobození Bratislavy znamenalo pro většinu jejích obyvatel vytoužený mír a ukončení teroru, který Němci rozpoutali po porážce Slovenského národního povstání.
Pro představitele bývalého režimu, Slovenského štátu, který po většinu války vystupoval jako spojenec Německa, tomu ale tak nebylo. Proněmecká vláda v čele s prezidentem Tisem uprchla do Holíče a později do Rakouska.
Sovětská armáda sice měla pokyn chovat se na Slovensku jako ve spojenecké zemi (narozdíl například od Maďarska, které považovali za nepřátelské území), což ale vždy nedodržovala.
Rozálie Encingerová vzpomíná, že její otec málem zahynul, protože ho Rusové omylem považovali za Němce. „Mladý voják automatem píchal do nemocného otce, který ležel na posteli, a říkal: ,Ty German, ty German.’ Otec říkal, že je Slovák, ale ten Rus do něho stále něco hučel. Potom maminka přivolala souseda, který uměl trochu rusky. Vysvětloval, že to je ,chazjaj’, sedlák, a ukazoval na jeho šaty. Otci moc nechybělo, stačilo, aby voják stiskl kohoutek, a bylo po něm.“
Mezi sovětskými vojáky v Bratislavě se pohyboval i Michal Hlavička, který se předtím krátce angažoval mezi partyzány v Sovětském svazu a bojoval ve Slovenském národním povstání. Protože uměl rusky, dělal tlumočníka a pomáhal s úklidem města po bojích. Podle jeho svědectví ruská armáda mnoho obyvatel prověřovala:
„Většinou to dělali jejich námořníci, což byli příslušníci NKVD. Naše lidi prověřovali, anebo si je vzali s sebou do Ruska. To víte, že jich byla spousta v Rusku zajatých.“
Maminka mi odpárala žlutou hvězdu
Do osvobozené Bratislavy se vracelo mnoho mladých lidí ze židovských rodin, často téměř dětí, které jejich rodiče ukryli na venkově. Přicházeli zpět a zjišťovali, že z jejich života, jak vypadal předtím, nezbylo vůbec nic.
Rodiče většinou zahynuli v koncentračních táborech, rodinné majetky byly arizované, byty zničené nebo obsazené novými nájemníky.
Jedním z nich byl i Gabriel Szász, kterého rodiče v létě 1944 poslali do horské vesnice na severozápadním Slovensku, kde ho schovali manželé Klanduchovi.
„Než jsem šel na nádraží, maminka mi odpárala z oblečení žlutou hvězdu. Jel jsem vlakem do Nového Mesta nad Váhom, tam jsem přestoupil na motorák a jel do Vadovců. Měl jsem s sebou falešný křestní list, ještě mi nebylo patnáct let, takže průkaz totožnosti jsem mít nemusel.“
U Klanduchových strávil řadu měsíců na půdě: „Bylo tam veliké horko a vždycky, když do vesnice přijeli Němci, obložili mě laťkami v takovém prostoru pod střechou.“
Na začátku jara 1945 také okénkem z půdy viděl likvidaci německého oddílu, který se před vojáky Rudé armády ukryl na místním židovském hřbitově. Poté Rusové přišli k nim do statku a Gabriel si oddechl, věřil, že odteď je v bezpečí.
Jenže doma v Bratislavě zjistil, že žádné “doma” už vlastně nemá. Rodiče, kteří ho ujišťovali, že i oni si zajistili dobrý úkryt, zahynuli ve vyhlazovacím táboře. Starší bratr ještě před válkou stihl odjet do Palestiny, kde pracoval v kibucu, a později vstoupil do československé jednotky, takže se vrátil až později.
„Ujal se mě soused a říkal, že mě zavede na repatriační úřad a tam mi dají průkaz a nějaké peníze. Druhý den jsme tedy šli na úřad a nějaký čas jsem bydlel u toho souseda.“
Ve všudypřítomném chaosu a bez rodinného zázemí si mladí bratislavští Židé pomáhali hlavně navzájem. „Já jsem byl snad první Žid, který se po válce vrátil do Bratislavy,” říká Pavol Kálmán, který později v Izraeli přijal jméno Ezechiel Kama.
„Když jsem tam přišel, byl jsem de facto první, sám. Později přišel i můj táta a sestra. Většina známých, kteří se vraceli z hor či z koncentráku, u nás první dny přebývali, než si našli něco jiného. V našem bytě byla nastěhovaná jedna maďarská rodina. Byli z vesnice. Hned, jak jsem přišel, tak utekli. Měli strach.“
Dohodli jsme se, že půjdeme do Palestiny
Mladí Židé v Bratislavě si pomáhali také prostřednictvím mládežnické organizace Ha-Šomer ha-ca’ir, podobné skautu. Od Červeného kříže dostala k dispozici vilu po vyvražděné židovské rodině, která se stala útočištěm přicházejících židovských dětí bez domova.
Pracovala v ní tehdy devatenáctiletá Chava Livni a jejím úkolem bylo zbavit děti válečných traumat, naučit je základním návykům a zajistit vyučování. Ha-Šomer ha-ca’ir byl orientován výrazně sionisticky, takže mnoho jeho členů nakonec odcestovalo do Palestiny.
Zprvu o tom uvažoval také Gabriel Szász: „Vrátil se jeden můj kamarád, který přežil v koncentračním táboře. Jeho rodina také zahynula, zůstal sám. Spolu jsme se dohodli, že půjdeme do Palestiny, abychom se už znovu nedostali do takových situací.”
Vyřídili si doklady pro vystěhování a dostavili se na nádraží k vlaku, který je tam měl odvézt. Gabriel Szász ale na poslední chvíli změnil názor. „Nakonec jsem do vlaku nenastoupil. Na nástupišti byl zmocněnec z Palestiny, který vykládal, že hned, jak vystoupíme z lodi, nás odvezou do vojenského tábora, muže i ženy, a hned nás odvedou do armády. A já jsem chtěl raději studovat.”
I podle svědectví další členů Ha-Šomer ha-ca’ir toto levicově orientované hnutí studium příliš nepodporovalo – ideálem byla zemědělská nebo manuální práce při budování nového světa v kibucu.
Gabriel Szász tak zůstal v Československu, vystudoval gymnázium a právnickou fakultu a jeho další životní cesta se ubírala jinudy než osudy jeho přátel, kteří emigrovali do Palestiny. Do Československa se vrátil i jeho bratr, který po válce pracoval jako historik ve Vojenském historickém ústavu v Bratislavě.