Po komunistickém převratu stál v čele skupiny studentů vzdorujících stalinistické totalitě a pomohl několika lidem za hranice. Politický vězeň František Šedivý zemřel 16. února 2021 ve věku 93 let.
František Šedivý se od dětství učil občanské odpovědnosti. Narodil se roku 1927, tedy ještě v klidných časech první republiky, ale otec, bývalý legionář, jemu i jeho staršímu bratrovi odmalička vštěpoval masarykovské ideály spolu s vědomím, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí: „Uvědomovali jsme si, že prožíváme něco, co se zrodilo ve světové válce, za co naši otcové a strýcové nasazovali život.”
Jako jedenáctiletý intenzivně prožíval nadšení během mobilizace a potom zklamání v důsledku Mnichovské dohody. „Patnáctý březen 1939 byl pro mnoho lidí skutečně katastrofa. Tehdy jsem viděl otce jednou jedinkrát v životě plakat,” vzpomínal na den, kdy Československo obsadili němečtí vojáci.
On sám za války studoval reálné gymnázium a později dvouletou obchodní školu v Berouně, ale v roce 1944 neunikl totálnímu nasazení. V Loděnici u Berouna musel pracovat v továrně Junkers na výrobě součástek do válečných letadel. Už tehdy se zapojil do odboje: navštěvoval skupinu mužů ukrývajících se v křivoklátských lesích a předával jim informace o činnosti v továrně.
Jen o vlásek tehdy unikl zatčení gestapem. Před koncem války ho v rámci totálního nasazení poslali kopat zákopy pro německá vojska u Brna, odkud utekl a začátkem května se zapojil do činnosti obecní domobrany v Řevnicích, s níž vyrazil na pomoc pražskému povstání.
Až přijde hodina X, budeme připraveni
Františkovi jako mladému národnímu socialistovi nebylo sociální cítění cizí, nesouzněl ale s prokomunistickou orientací poválečného Československa. Zúčastnil se proto 25. února 1948 pochodu studentů na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše, aby neustupoval Gottwaldovým požadavkům. Přesto se mu podařilo odmaturovat na berounské obchodní akademii a byl přijat ke studiu na Vysoké škole věd hospodářských v Praze.
Spolu s dalšími studenty, převážně mladými národními socialisty, se zde pokoušel vytvořit podzemní organizaci, která by mezi lidmi udržovala prvorepublikový étos, vzdorovala oportunistům a připravovala své členy na případné střetnutí s vládní mocí: „Šířili jsme literaturu, studovali Masaryka a podobně. Žili jsme si po svém se záměrem, že až přijde hodina X, budeme připraveni.“
V té době se zapojil do odboje také jako převaděč přes hranice. Protože nepocházel z žádné pohraniční oblasti a neznal terén pohraničních šumavských lesů, podnikl tam napřed sám několik výprav, aby se zorientoval a našel lesní stezky vyšlapané zvěří. Pak uskutečnil dva úspěšné přechody: poprvé převedl starší manželský pár, podruhé matku se dvěma malými dětmi.
„Když se nad tím dneska zamyslím, bylo to strašné riziko a naprostý nesmysl i z mé strany. Já jsem cestu znal a věděl jsem, že půjdu tiše, ale jak půjdou ostatní? Znovu jsem si ověřil zvířecí stezky, po kterých jsem chodil, vedly taky bažinou. Jedno dítě nesla ona, jedno já. Cesta trvala skoro pět hodin a já musel totéž ujít ještě zpátky, než se rozední, a nenápadně přijet domů, aby se to maminka nedozvěděla.“
Třetí žádost o přechod přes hranice přišla na podzim 1949, František ji však odložil až na jaro 1950. Nejprve se do střeženého prostoru opět vypravil sám, aby si ověřil trasu: „Udělal jsem pár kroků do hlídaného koridoru za ostnatý drát, kde platilo ‚střílí se bez vyzvání‘ a na dlouhou dobu se zastavil. Zezadu jsem byl krytý a díval se dlouho dopředu. Viděl jsem, že tam někdo sedí. Tak jsem rychle vycouval a zmizel.“ Tím František Šedivý s činností převaděče definitivně skončil. Byl si vědom, že bez širší sítě spolupracovníků se vystavuje příliš velkému riziku.
Nastrčený agent ho dostal do pasti
V té době se František Šedivý seznámil s mužem, který o sobě tvrdil, že byl protikomunistickými zpravodajci v exilu vyzván, aby v Československu koordinoval činnost ilegálních skupin. František pod jeho vedením začal budovat síť informátorů, ale agent, který vystupoval pod jmény Martin a Petr, v něm brzy vzbudil podezření. Zjistil totiž, že jeden ze spolehlivých přátel, který se s pomocí Martina/Petra pokusil o emigraci, byl zatčen a odsouzen. A další muž, který mu Martina/Petra doporučil, byl dokonce nalezen zavražděný.
František se rozhodl nechat agenta prověřit v zahraničí. O výsledku měla informovat Svobodná Evropa v pořadu Hlasy domovu pod smluveným heslem „Jan Sladký Kozina“. Ale když toto heslo ve vysílání skutečně zaznělo, dozvěděl se jen, že situace je složitější a vyžaduje mimořádnou opatrnost. „Už jsem byl napůl přesvědčen, že to je estébák,“ konstatuje František Šedivý.
Nedlouho poté ho Martin/Petr nečekaně oslovil ve Vodičkově ulici a pozval ho na kávu do nedaleké cukrárny Berger (dnešní cukrárny Myšák). Omluvil se, že si musí odskočit, místo toho si však šel zatelefonovat. Chvíli poté František pozoroval, jak servírky kvapně vyprovázejí babičky, které zde pily svou odpolední kávu, a místo nich ke stolkům postupně usedají muži, jimž „z očí koukala spousta lumpáren”.
Během dvouhodinového rozhovoru se Františkovi podařilo přesvědčit Martina/Petra, o jehož příslušnosti k StB již nyní nepochyboval, že s prověřováním ve Svobodné Evropě nemá nic společného. Tentokrát ještě proklouzl.
Znovu se měli setkat za dva týdny před Klementinem. V celém okolí univerzitní knihovny hlídkovali Františkovi spolupracovníci. Když se ve smluvený čas na nádvoří Klementina objevil plně obsazený tatraplán, František pochopil, že je zle, zmizel v budově technické knihovny a vyšel ven u Karlova mostu. „Teď už bylo naprosto jasné, že jde o jejich člověka a že to nemohou nechat otevřené,” konstatuje.
Skutečnou identitu muže, který ho vlákal do pasti, odhalil až po roce 1989. Byl to Vilibald Gold, který za války získal německé občanství a vstoupil do NSDAP a po válce se vyhnul stíhání díky spolupráci s tajnou službou.
Věděl jsem, že pěti lety to neskončí
Po pokusu o zatčení na nádvoří Klementina se František nepokusil emigrovat. „Nechtěl jsem utéct z potápějící se lodi, to by mi připadalo nemorální,” říká. Pokračoval ve studiu a na jaře 1952 se zasnoubil.
Když se ale 8. května 1952 vracel domů do Zadní Třebaně, před vraty domu uviděl povědomé auto – tatraplán. Ještě před domem byl zatčen a ocitl se ve sklepních kobkách v Bartolomějské ulici, kde StB toho dne shromáždila dvaadvacet členů ilegální skupiny. Výslechy začaly asi po týdnu, dny strávené v podzemí měly vězně psychicky nalomit. František si uvědomoval, že StB má všechna fakta již pohromadě: „Všechno tam měli. Nebylo co zapírat. Od prvního dne bylo jasné, že od něj (Vilibalda Golda, pozn. red.) všechno věděli.“
Po necelých dvou měsících převezli Františka do budovy soudní vazby v Pankrácké věznici. Ocitl se na samotce a vězňové, které potkával na chodbách – zřejmě nastrčení spolupracovníci policie – ho ujišťovali, že samotky jsou vyhrazené pro ty, kteří mají být odsouzeni k trestu smrti.
František očekával vysoký trest: „Věděl jsem, že pěti, šesti lety to neskončí.” U soudu, který proběhl 15. listopadu 1952, byl odsouzen za velezradu ke čtrnácti letům odnětí svobody.
Hlad, který nikdy nekončil
První dva měsíce byl vězněn na Mírově. Přestože zde vládly tvrdé podmínky, víceméně se dodržoval vězeňský režim, poskytující i jistá práva – odsouzení například mohli jednou za čtvrt roku napsat domů, obdržet balíček, a strava byla víceméně dostatečná.
Vše se ale změnilo v únoru 1953 po převozu do pracovního lágru na Jáchymovsku: „Na Jáchymovsku si s vámi dělali, co chtěli. Člověk byl jen pracovní síla.” Dopisy či balíčky vůbec nepřipadaly v úvahu. Vězněné muže trvale sužovaly omrzliny a hlad: pro dvacet lidí se každý den fasoval jeden tříkilový chleba, který ale ve skutečnosti nikdy neměl celá tři kila. Čtyřikrát do týdne se vydávala polévka s kousíčky sušené zeleniny ještě z dob protektorátu. „Takže hlad vás prostě nepřešel, vůbec nikdy neskončil. Ve dne v noci, pořád měl člověk hlad,” říká František Šedivý.
V těchto podmínkách museli vězňové vykonávat těžkou fyzickou práci – ať už na výstavbě sídliště v Ostrově nebo na stavbě drtiče uranové rudy v Rudé věži, známé také jako Věž smrti. František Šedivý nepracoval přímo na drcení uranu, takže při práci nedýchal nepřetržitě radioaktivní prach, ale manipuloval i s čistým uraniem, takže jisté dávce záření zřejmě vystaven byl.
V roce 1955 Františka Šedivého přesunuli do táborů na Příbramsku. Zde si zažádal o obnovení soudního řízení, ale jeho žádost o podmínečné propuštění byla zamítnuta.
Nebudu žádat o milost, necítím se vinen
Na jaře 1960 vládl v táboře neklid. Vězni začínali tušit, že se něco chystá. V květnu 1960 udělil prezident Antonín Novotný po Chruščovově vzoru a u příležitosti 15. výročí osvobození Rudou armádou rozsáhlou amnestii, která se týkala tisíců politických vězňů. František Šedivý však mezi nimi nebyl.
V té době měl před sebou ještě skoro čtyři roky věznění, které mu bachaři náležitě ztrpčovali: když v roce 1961 zemřela jeho matka, národní výbor v Řevnicích požádal vedení tábora, aby Františkovi umožnilo zúčastnit se pohřbu. Přestože i řevničtí policisté se zaručili, že na pozůstalého dohlédnou, dozorci věc smetli ze stolu a Františkovi ještě vynadali za údajnou drzost.
O rok později mu nabízeli propuštění, když požádá o milost, to ale František Šedivý odmítl: „Řekl jsem náčelníkovi: ‚Nebudu žádat o milost, protože bych přiznal vinu, a já se vinen necítím.‘“
Nakonec ho propustili na podmínku v únoru 1964. Vracel se do zcela jiného světa: dívka, se kterou se měl před svým zatčením ženit, se vdala za někoho jiného, jeho rodiče již nežili a bratr byl v emigraci, a v domě, který zdědil po rodičích, žili cizí lidé.
„Když jsem šel z nádraží, věděl jsem, že u nás bydlí nájemník. Chtěl peníze na opravu štítu. Když přijdete na místo, kde bujel spokojený rodinný život, na který jste léta vzpomínal a který se vám ve snech vracel, a tam náhle bydlí někdo jiný… Odcházel jsem uprostřed kvetoucího jara a teď jsem přišel do zimní holé zahrady. Někteří lidé věděli, že se vracím. Když jsem šel z nádraží, viděl jsem, jak se hýbou záclonky. Odpoledne jsem šel na hřbitov,” popsal František Šedivý svůj návrat domů.
Život má cenu jen ve svobodě
Nacházející léta pro něj byla klidnější: pracoval jako svářeč pro Stavby silnic a železnic, oženil se, narodil se mu syn, mohl se nastěhovat zpátky do domu po rodičích. V roce 1968 se s kolegy pokoušel o obnovu Strany národně-sociální a vstoupil do Československé strany socialistické, která byla její nástupnickou organizací v rámci Národní fronty. Po prověrkách na začátku normalizace sice ztratil funkci vedoucího, ale o práci nepřišel.
„My jsme se s nimi neprali,” popisuje postoj, který v době normalizace zastávalo mnoho politických vězňů z doby stalinismu. Po utrpení, které prožili v padesátých letech, se v 70. letech již nezapojovali do činnosti disentu, který byl navíc doménou mnoha bývalých komunistů.
Zůstával však činný v socialistické straně a v roce 1981 začal pracovat jako ekonom pro její Nakladatelství Melantrich – Svobodné slovo. I díky strategické poloze nakladatelství na Václavském náměstí se roku 1989 zúčastňoval demonstrací během Palachova týdne i těch po 17. listopadu.
Po roce 1989 působil jako místopředseda Konfederace politických vězňů a dlouholetý předseda Klubu Dr. Milady Horákové.
„Skutečný lidský život má cenu jen ve svobodné zemi a ve svobodě. Bez toho nelze žít. Ze svobody se odvíjí vše ostatní, co dělá člověka člověkem. Jestliže toto někdo potlačí, už vede společnost do nepříznivé situace,” shrnul své poselství pro Paměť národa.