Disident nebo papaláš – „štvavé vysílačky“ poslouchali před rokem 1989 všichni

/ /
Legendární sovětský přijímač VEF 206 – velký tranzistorák na baterky se šesti rozsahy krátkých vln, na kterém se vždy podařilo najít nerušený kmitočet. Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0
Legendární sovětský přijímač VEF 206 – velký tranzistorák na baterky se šesti rozsahy krátkých vln, na kterém se vždy podařilo najít nerušený kmitočet. Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0

Hlas Ameriky a Svobodná Evropa by se umístily na předních pozicích, sledovanost všech stanic se tehdy ovšem neměřila. Kutilové a radioamatéři vedli tichou válku s hlasitými rušičkami o co nejkvalitnější poslech. „Půvab“ čehosi zakázaného skončil až v roce 1988.

„Když jsem se tatínka poprvé zeptal, co je to Svobodná Evropa, posadil mě na gauč a řekl: ,Teď dávej pozor a opakuj po mně: Svobodná Evropa je štvavá stanice, kterou můj tatínek nikdy neposlouchá.‘ Tuhle větu jsem se musel naučit nazpaměť. Odnesl jsem si z toho, že tatínek ji asi poslouchá,“ vzpomíná na své dětství v padesátých letech filozof Daniel Kroupa. 

Pro třicet procent obyvatel Československa před rokem 1989 byly stanice Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a další zahraničí rádia jediným zdrojem necenzurovaného zpravodajství. Mezi posluchači bylo i překvapivě mnoho členů KSČ (podle jednoho průzkumu Československého rozhlasu z roku 1969 dokonce přes 80 %, ale je otázkou, jaké bylo složení respondentů a jak pravdivě kdo odpovídal). Mezi vládními činiteli se prý Hlasu Ameriky důvěrně říkalo Rádio Praha 3. Přesto režim označoval zahraniční rádia hanlivě jako „štvavé vysílačky“, což vzbuzovalo dojem, že za jejich programem stojí pár rozezlených diletantů, ukrytých někde v lesích. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Hlas Ameriky, Evropy i Británie

Redakce Svobodné Evropy (1989), Lída Rakušanová s Milanem Schulzem, Karlem Moudrým, Karlem Krylem
Redakce Svobodné Evropy (1989), Lída Rakušanová s Milanem Schulzem, Karlem Moudrým, Karlem Krylem

Jedinou stanicí, která skutečně měla na programu – řečeno slovy politruků – „ideologickou diverzi“ proti komunistickým režimům, byla Svobodná Evropa financovaná zpočátku z rozpočtu CIA a později americkým Kongresem. Oproti tomu posláním Hlasu Ameriky, který zahájil vysílání už roku 1942, bylo prezentování Spojených států a amerického života v zahraničí. Teprve v době normalizace se začal ve svém programu více orientovat na život v komunistickém Československu. Ještě starší historii má české vysílání BBC: slogan „Volá Londýn“ zazníval v éteru už od začátku nacistické okupace Československa. BBC se ve svém vysílání držela zásady neradit posluchačům, co si mají myslet a nechávala je, ať si názor utvoří sami. John Tusa, bývalý ředitel BBC World Service, se k tomu vyjádřil: 

„Vždycky se bude debatovat o tom, zda otevřený přístup BBC byl účinnější než angažovaný, propagandističtější přístup Svobodné Evropy.“ 

Zahraničních rádií, jejichž vysílání se v Československu dalo chytit, ale bylo mnohem víc. Zmiňme například Deutsche Welle nebo rádio Vatikán nebo takové kuriozity, jakou bylo české vysílání albánského a čínského rozhlasu. Doslova kulturním fenoménem se stalo Rádio Luxembourg, které se pro mladé lidi v 50. a 60. letech stalo jedním z mála zdrojů informací o západní pop-music. Komunistické režimy se mu nepříliš efektivně pokoušely konkurovat zřizováním oficiálních hudebních rádií pro mladé. V Polsku se takové rádio dokonce jmenovalo Antiluxembourg, v Sovětském svazu Junosť.

Poslouchala i StB

Poslech zahraničních rádií nebyl pro lidi v Československu jen zdrojem informací, mnohdy přímo ovlivňoval jejich životy. V rádiích se objevovaly pozvánky na některé protirežimní akce, zaznívala v nich smluvená hesla pro protikomunistické odbojáře. Když bylo ve vysílání Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy přečteno něčí jméno, ihned se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. Tak tomu bylo i v případě Jana Kozlíka, když jako mluvčí Charty roku 1983 vydal prohlášení proti americkým i sovětským raketám středního doletu Pershing a SS 22. „Sotva to přečetli na Hlasu Ameriky, tak mě sebrali. A byli strašně veselí. Říkali: ,Vždycky jsme vám to říkali, pane Kozlík, že ten džbán jednou přeteče. A teď jste si naběhli. Teď vás můžeme v klidu odsoudit za snižování obranyschopnosti země. Dřív jak za pět let se na svobodu nepodíváte.‘“

Jan Kozlík. Zdroj: Lukáš Žentel
Jan Kozlík. Zdroj: Lukáš Žentel

Pozornost zahraničních rádií mohla ale v případě zatčení a soudní perzekuce dotyčnému i pomoci, jak na vlastní kůži zažil vydavatel samizdatu Pavel Dudr: „Byl jsem asi týden nebo čtrnáct dní ve vazbě, nikdo nevěděl, kde jsem, co se stalo, proč mě zatkli. Načež na Hlasu Ameriky přečetli protokol o domovní prohlídce u mě doma.“ 

„A v tu chvíli jsem pocítil, že estébáci, bachaři i vyšetřovatelé měli přede mnou velký respekt.“ 

Éterem drnčely rušičky

Jan Kozlík - druhý zprava - jako mluvčí Charty. Zdroj: archiv pamětníka
Jan Kozlík - druhý zprava - jako mluvčí Charty. Zdroj: archiv pamětníka

V osmdesátých letech se už Svobodná Evropa a Hlas Ameriky poslouchaly masově, v padesátých letech za to však hrozilo pronásledování. „Ve čtvrté třídě jsme věděli, že náš učitel je donašeč. Ve třídě se ptal, jaké rádio máme doma, jestli dělá hodně hluku a těžko se poslouchá. Chtěl z dětí vytáhnout, kdo poslouchá Svobodnou Evropu,“ popsala Judita Kellner-Tauberová. 

Učitel chtěl z dětí vytáhnout, kdo poslouchá Svobodnou Evropu (Judita Kellner-Tauberová)

 

Vladimír Stehlík v roce 1956. Zdroj: archiv pamětníka
Vladimír Stehlík v roce 1956. Zdroj: archiv pamětníka

Už v té době také začalo Ministerstvo národní bezpečnosti proti poslechu zahraničních rádií bojovat jejich rušením, oficiálně nazývaným „radiová obrana“. V roce 1952 se začalo s budováním rušiček po celém Československu a na tuto činnost se vynakládalo 70–90 milionů korun ročně. Jen pro území Prahy bylo na Petříně vybudováno velké rušicí centrum s devatenácti vysílači. Pamětník Vladimír Stehlík byl v roce 1956 zatčen, když plánoval zapálení brněnské rušičky: 

„Plánovali jsme, že na rušičku nalijeme benzin, zapálíme ji a utečeme.“ 

„Věděli jsme, že nikoho nezraníme, protože obsluhující posádka měla šanci dostat se ven. Ale než by dojeli hasiči, plameny by vše dostaly a bylo by po rušičce,“ vysvětluje. Už čtyři dny před akcí si pro něj však přišla Státní bezpečnost. 

Vladimír Stehlík (2018). Zdroj: Lukáš Žentel
Vladimír Stehlík (2018). Zdroj: Lukáš Žentel

Rušičky umístěné na našem území ovšem často sloužily pro potřeby jiných komunistických států. „Věděl jsem, že se ruší přímou i odraženou vlnou ,“ popisuje inženýr Karel Kužel. „Při rušení vlnou odraženou musí být rušička ve stejné vzdálenosti od vysílače, který se má vyrušit. Svobodná Evropa měla vysílače v Portugalsku, což bylo více než tisíc kilometrů od Československa, takže rušičky na odraženou vlnu musely být v Rusku na Urale. Odražené vlny se potkávaly nad naší republikou. K dokonalému zarušení to ale nestačilo, takže každé větší město mělo svoje rušičky, kde se rušilo vlnou přímou.“

„Rád jsem jezdíval na vandry, takže o víkendech jsem se dostával mimo oblast rušení a s rádiem jsem pak večer ve spacáku poslouchal třeba Svobodnou Evropu.“

V roce 1968 se vážně uvažovalo o ukončení veškerého rušení, ale ministerstvo vnitra se touto myšlenkou začalo zabývat až 17. července onoho roku, takže do příjezdu invazních vojsk Varšavské smlouvy ji nestihlo uskutečnit.

Zrušené rušení

Poslech Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky byl koníčkem celé řady radioamatérů, kteří spojovali svou vášeň pro techniku s radostí z toho, že dokážou přelstít aktivitu režimních rušiček. „Jednou z cest, jak je obejít, byl legendární sovětský přijímač VEF 206. Byl to velký tranzistorák na baterky, který měl šest rozsahů krátkých vln. Vždycky se podařilo najít nějakou, kde to rušili míň,“ vzpomíná Zbyněk Šorm. 

Zbyněk Šorm. Zdroj: archiv pamětníka
Zbyněk Šorm. Zdroj: archiv pamětníka

Vylepšování přijímačů pro příjem zahraničních rádií dávalo velký prostor pro vynalézavost a kutilství: „Vylepšoval jsem antény tak, že jednu dobu jsem na ně kromě Svobodné Evropy chytal i vysílačky policajtů nebo sanitek,“ takto své experimenty popsal radioamatér Josef Ouroda. „Poslouchat policajty byla legrace. Kamarád jednou pořádal nějakou undergroundovou výstavu a díky svému odposlechu jsem je mohl varovat, když to tam šla policie vyklidit.“ 

Poslouchání Svobodné Evropy na sovětském přijímači (Zbyněk Šorm)

K radioamatérům patřil v době dospívání také Daniel Kroupa: „Chodil jsem do radioklubu Svazarmu v Českomalínské ulici. Už při vstupu do toho suterénního prostoru člověk slyšel, jak tam burácí Svobodná Evropa. Vedoucí klubu Milan Mazanec mezi námi procházel a prosil: ,Chlapci, mírněte se, nebo nás všechny zavřou.‘“ 

Rušení zahraničního vysílání se ÚV KSČ rozhodl ukončit v roce 1988: rušičky definitivně přestaly fungovat 16. prosince toho roku – po celých šestatřiceti letech... 

Poslech Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky tak definitivně ztratil půvab čehosi zakázaného a zachycení jejich vysílání přestalo být dobrodružstvím. 

„Jdu k rodičům na návštěvu, je jaro a táta myje okna,“ vzpomíná Michal Dočekal na květen 1989. „Táta byl už trochu nahluchlý a já slyším, jak do celé ulice řve na plné koule Hlas Ameriky. Šel jsem tou dopolední ulicí, bylo hezké počasí a já jsem si říkal: ,Tohle už je konec. Už to brzy skončí.‘“

Michal Dočekal. Zdroj: archiv pamětníka
Michal Dočekal. Zdroj: archiv pamětníka