Ikona olympiády v Mexiku roku 1968, ale i blízká spolupracovnice Václava Havla nebo podporovatelka ukrajinských sportovců v době anexe Krymu. Věra Čáslavská by 3. května oslavila 80. narozeniny.
Věra Čáslavská v rozhovorech, včetně toho z roku 2014 pro Paměť národa, často mluvila o tom, že její život byl strmou sinusoidou plnou závratných vzestupů a hlubokých pádů. Zásadní zlomový bod nadešel v jejích šestadvaceti letech, když jako vítězka na olympiádě v Mexiku na stupních vítězů odvrátila tvář ve chvíli, kdy zazněla sovětská hymna.
Stalo se tak v říjnu 1968, dva měsíce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Toto gesto ukončilo její závodní kariéru, ale zároveň jí pomohlo stát se víc než jen sportovkyní - respektovanou osobností veřejného života. Později do něj opakovaně vstupovala. Například v roce 2014 poslala na zimní olympijské hry v Soči poselství, v němž už tehdy upozornila na agresivní ruskou rozpínavost vůči Ukrajině a přála štěstí ukrajinským sportovcům.
Medicína nebo sport
Narodila se 3. května 1942 v Praze, v rodině majitele malého lahůdkářství v ulici Na Poříčí. Po roce 1948 pracoval její otec jako účetní, ale už navždy mu chybělo klábosení se zákazníky a vůně bramborového salátu.
„Jako děti jsme při hudbě doma tančily takové to pas de deux. Až jednou maminka řekla, tak dost, tady je málo místa, jdu vás zapsat do hodiny baletu,“ vyprávěla Věra Čáslavská. Několik let navštěvovala balet a krasobruselní, což se jí stalo vynikající průpravou pro gymnastiku. Právě při těchto aktivitách si jí všimla mistryně světa v gymnastice Eva Bosáková. Věra Čáslavská s ní začala trénovat.
Trvalo ale dlouho, než se rozhodla pro kariéru vrcholové sportovkyně. Chtěla studovat medicínu, pracovat jako lékařka, snad i objevit lék proti rakovině. K rozhodnutí dospěla teprve na konci základní školy, když dilema, jestli sport nebo medicína, bylo stále naléhavější. Rozhodla se pro gymnastiku, což v té chvíli znamenalo, že vystudovala jen dvě třídy střední ekonomické školy, maturitu si dodělávala až později.
Jako všichni sportovci v Československu té doby musela být oficiálně zaměstnaná, pracovala ve Státním ústavu Projekta. V šestnácti letech začala sbírat první medaile, když získala druhé místo na mistrovství Československa a o rok později první zlatou medaili za kladinu na mistrovství Evropy v Krakově. Kariéra špičkových gymnastek v té době začínala a také končila později než dnes.
Světovou hvězdou se Věra Čáslavská stala jako dvaadvacetiletá, když na olympijských hrách 1964 v Tokiu získala zlatou medaili ve víceboji jednotlivců, v přeskoku a na kladině.
O rok později přivezla z mistrovství Evropy v Sofii pět zlatých medailí. Celkem získala za svůj život dvaadvacet zlatých medailí, z toho sedm olympijských.
Tichý protest na stupních vítězů
Na olympijské hry v Mexiku roku 1968 se Věra Čáslavská připravovala v šumperské tělocvičně. Právě spala na ubytovně nedaleko odtamtud, když ji probudil křik vrátného: „Přepadli nás Rusové!“ Byly tři hodiny ráno 21. srpna 1968. „To byl takový veselý chlapík, dělal si furt legraci a trenérka ho okřikovala, aby nás nezdržoval. Proto jsem si myslela, že je to vtip,“ vyprávěla Věra Čáslavská. Džíp Horské služby ji záhy odvezl na desítky kilometrů vzdálenou chalupu u poutního místa Vřesová studánka v Jeseníkách
„V rozhlase hlásili, že kdo podepsal Dva tisíce slov, a o mně se to vědělo, že by se neměl zdržovat na známých místech, aby ho Rusové nezatkli.“
Čtrnáct dní před olympiádou tak cvičila v lese. Českoslovenští sportovci do poslední chvíle nevěděli, jestli je do Mexika pustí, sovětské politické vedení se ale nakonec zřejmě usneslo, že zákaz vycestování by Československo ještě více zviditelnil jako okupovanou zemi. A tak svolení dostali.
Den před odjezdem na hry v Mexiku zašla na Václavské náměstí k soše svatého Václava: „Chtěla jsem tam poprosit, aby mi dal sílu, abych sovětské závodníky porazila. Pozorovala mě taková babička. Pak se osmělila a zeptala se: ‚Nejsi Věrka Čáslavská?‘ Řekla jsem, že jo. A ona povídá: ‚Víte, děvenko zlatá, já se za vás budu modlit. Dejte těm Rusákům pořádně na frak! A budu se modlit, abyste nespadla z tý kladrýny!’“
Porazit sovětské soupeře a soupeřky: právě to bylo na olympijských hrách na podzim 1968 největší motivací většiny československých sportovců. Věře Čáslavské se to podařilo měrou vrchovatou, získala zlato za víceboj, přeskok, bradla a prostná. Stříbro pak za kladinu a v družstvech. Během slavnostního předávání medailí stála na nejvyšším stupínku společně se sovětskou závodnicí. Když zazněla sovětská hymna, sklonila a odvrátila hlavu. Bylo to spontánní gesto - do poslední chvíle nevěděla, jak dát svůj protest najevo, aby nebyla diskvalifikována. Charta olympijských her totiž jakékoli politické projevy zakazuje. „I já jsem chtěla domů něco vzkázat. Mohla jsem udělat ‚V – victory‘, ale to bych asi přišla o medaili. Říkala jsem si, že Československo ji potřebuje,“ vypráví Věra Čáslavská pro Paměť národa.
Během olympiády se také provdala za běžeckého reprezentanta Josefa Odložila. Na jejich svatbu v katedrále na náměstí Zócalo přišly desetitisíce lidí, Věra se stala celebritou světového formátu.
Rychlý konec kariéry
Po návratu domů ale náhle bylo všechno jinak. Brzy otěhotněla, takže nenesla tak těžce, že její závodní kariéra skončila. Ale celková atmosféra ve společnosti se rychle měnila: „Po narození dcery Radky (roku 1969, pozn. red.) jsem v kuchyni poslouchala rozhlas a najednou se ozvalo skandování: ‚Ať žije KSČ! Ať žije KSČ!‘ Myslela jsem si, že přenášejí nějaký starý záznam, pak jsem ale zbystřila a došlo mi, že jde o současnost. Opřela jsem se o zeď, sesunula se po ní až na zem, asi hodinu jsem mlčky seděla a říkala si:
‚Milá zlatá Věro, tak je to v pytli. Tatínek měl pravdu, nastává doba temna.“
Vyloučili ji z ČSTV, nemohla najít zaměstnání. Přátelé ji přemlouvali, aby odvolala svůj podpis pod provoláním Dva tisíce slov z jara roku 1968, to pro ni ale bylo nepřijatelné. Aby mohla dokončit školu, odhodlala se k ústupku normalizačnímu režimu: souhlasila, že udělá rozhovor do Rudého práva, v němž naznačí smířlivý postoj ke vstupu okupačních vojsk Varšavské smlouvy roku 1968. Výsledný text ale šéfredaktor hodil do koše: „‚Vy jste se zbláznili! Vždyť jste naopak umocnili to, co se nemá!’“ A roztrhal to. A tím to bylo vyřešeno, měla jsem od nich klid a oni věděli, že to je konečná,“ vzpomínala Věra Čáslavská po letech v pořadu v Hyde Park České televize. Přes uvedené problémy nakonec roku 1974 dokončila Fakultu tělesné výchovy a sportu.
Začátkem normalizace ještě mohla vyjít její životopisná kniha Cesta na Olymp, ovšem ve značně seškrtané podobě. Vyhozena byla například pasáž o tom, že hledala sílu v národní hymně a že ji motivovala touha po tom, aby naše vlajka vlála na nejvyšším stožáru.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let působila Věra Čáslavská tři roky v Mexiku jako trenérka. Komunisté jí údajně umožnili vycestování jen pod pohrůžkou mexické vlády, že přestane dodávat na Kubu uhlí a země Fidela Castra tak zůstane bez energie.
Speciální zůstal po celý život také její vztah k Japonsku. Na olympiádě v Mexiku obdržela od vyslance jedné rodiny japonských aristokratů samurajský meč ze šestnáctého století. „Jako nositelka samurajského meče jsem se podle toho musela chovat, nemohla jsem si dovolit selhat, chovat se zbaběle. Kdybych odvolala Dva tisíce slov, tak bych na něj neměla právo a v listopadu 1989 bych neměla právo hovořit z balkónu Melantrichu k plnému Václaváku,“ řekla Věra Čáslavská v rozhovoru pro Reflex. Nová doba ji vynesla na místo poradkyně prezidenta republiky Václava Havla. Stala se také předsedkyní Československého a poté Českého olympijského výboru.
Vstala jsem z mrtvých
Manželství s Josefem Odložilem neuneslo velký tlak, kterému bylo vystaveno: Věřin úspěch na jednu stranu výrazně přesahoval úspěch jejího muže, na druhé straně rodinný život v době normalizace komplikovala šikana režimu včetně domovních prohlídek. Nakonec se rozvedli, tím ale drama jejich vztahu neskončilo. V roce 1993 její rodinu zasáhla tragédie, když Josef Odložil zemřel v potyčce s jejich společným synem Martinem. Syn za to dostal trest odnětí svobody na čtyři roky, v roce 1997 byl osvobozen na základě milosti Václava Havla, o kterou však Věra Čáslavská nežádala.
Bývalá sportovkyně se poté potýkala s těžkými depresemi, byla hospitalizována v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Dokonce když se později léčila s rakovinou, hovořila o tom, že deprese byla horším a zákeřnějším nepřítelem. Do veřejného života se vrátila po téměř patnácti letech. Zemřela 30. srpna 2016 na rakovinu slinivky břišní.
„Pro mě je mým největším výkonem to, že jsem se dokázala vrátit do normálního života a zase existovat. Tomu se nic nemůže vyrovnat. Vstala jsem z mrtvých. Mně se dějí zázraky, jsou to dokonce zázraky zázraků!“ řekla v rozhovoru pro Reflex roku 2012.