Čtyřiasedmdesátiletá Nina Bahinskaja téměř každý den vychází se běloruskou vlajkou a účastní se všech demonstrací. Svým odhodláním a vytrvalostí dává příklad Bělorusům: „Mladí se bojí víc než my. Oni se narodili už za Lukašenka, je to zastrašená generace.“
O současné běloruské revoluci se říká, že má „ženskou tvář“. A skutečně, běloruské ženy v létě roku 2020 ohromily a nadchly celý svět. Z řad statisíců anonymních hrdinek vystupuje několik výrazných jmen, která se navždy zapíšou do běloruské historie. Jednou z takových žen je nesporná „babička všech Bělorusů“, čtyřiasedmdesátiletá Nina Bahinskaja.
Jak se z vědecké pracovnice pracující v geologickém naftařském průzkumu stane mezinárodně známá aktivistka, jejíž tvář se na podzim roku 2020 dostala na titulní listy časopisů Der Spiegel a Vogue Italia?
Rusifikovaná Běloruska
Nina Ryhorauna Bahinskaja (v ruském přepisu Nina Grigorjevna Baginskaja) se narodila 30. prosince 1946 v Minsku v tehdejší Běloruské sovětské socialistické republice. Vyrůstala v rodině intelektuálů, otec byl inženýr, matka učitelka. Ve škole sice jako jedna z mála chodila na nepovinnou běloruštinu, běloruskou patriotkou se ovšem stala až v době vysokoškolských studií na Ukrajině, kde studovala na Ivano-Frankivské národní technické univerzitě pro ropu a plyn, a po absolvování Běloruské státní univerzity informatiky a radioelektroniky.
„Tam jsem pochopila, co je to národnostní uvědomění. Na geologických průzkumech jsme sedávali u táboráku, Ukrajinky zpívaly lidové písně a chtěly, abych zazpívala nějakou naši, běloruskou. Já jsem jich pár znala, ale styděla jsem se. Když jsem pak byla na prázdninách doma, rychle jsem se učila písničky. Styděla jsem se, co jsem to za Bělorusku, když pořádně neznám ani jazyk ani písně. Tehdy začal můj zájem o jazyk a kulturu.“
Po studiích pracovala jako geoložka v Běloruském vědecko-výzkumném geologickém institutu v Minsku až do nástupu Alexandra Lukašenka k moci, kdy byla v roce 1994 za své postoje propuštěna. V roce 1988 vstoupila do Běloruské národní fronty – Obrození a poprvé se zúčastnila akce ke Dni památky předků v Kurapatech na místě masových hrobů z dob stalinských represí. Nic se jí nestalo, ale poprvé tam zažila, jak milice krutě rozehnala mítink slzným plynem. Od té doby se paní Nina účastní téměř všech pokojných protestů v Minsku.
S běloruskou vlajkou proti kordonu policistů
V roce 1999 vstoupila do konzervativní křesťansko-demokratické strany a začala v Minsku pořádat demonstrace s bílo-červeno-bílou vlajkou. Do povědomí veřejnosti vstoupila v roce 2006, kdy časopis Arche uveřejnil fotografii Jauhiena Atceckého, na níž Nina Bahinskaja s národní vlajkou stojí proti kordonu milicionářů.
Prvního srpna 2014 spálila před budovou KGB v Minsku sovětskou vlajku. Okomentovala to slovy: „Spálila jsem rudou vlajku se srpem a kladivem, protože pod ní zavraždili miliony lidí a páchali genocidu Bělorusů. Udělala jsem to 1. srpna – v tento den v roce 1937 v této budově pálili knihy našich běloruských spisovatelů a básníků, které už si nikdy nepřečteme.“
V roce 2015 byla zadržena spolu s dalšími lidmi při vzpomínkové akci za Michaila Žyznieuského, který jako běloruský dobrovolník padl v bojích na Ukrajině.
Po protestech během Dne svobody 25. března 2015 bylo v Minsku zadrženo pětadvacet aktivistů a paní Nina po mnoho dní stála před budovou KGB s národní běloruskou vlajkou a plakátem „Svobodu národu“ nebo „Svobodu politickým vězňům“, na němž bylo všech dvacet pět jmen. „Bylo zadrženo mnoho mladých lidí. (…) Proč? Protože nechtějí, aby národně uvědomělí, naši nejlepší mladí lidé, přišli na oslavu Dne svobody a přivedli své přátele a známé.“
Pokuty neplatím
Za svou činnost byla Nina Bahinskaja nesčetněkrát zadržena a souzena. V letech 1999 a 2002 byla krátce ve vězení, většinou je ale odsouzena k pokutám. K lednu 2019 činila výše pokut za demonstrace čtyřicet tisíc rublů (skoro půl milionu korun), ona je však z principu neplatí.
„Nebudu sponzorovat diktaturu. Jenom se tomu směju, protože už jsem pochopila, že budu muset hodně dlouho žít, abych to všechno zaplatila. Do října 2017 mi brali z penze dvacet procent, a pak to zvedli na padesát. Takže dostávám dvě stě sedm rublů (necelé dva tisíce korun). A dvě stě rublů si nechávají.“
Kromě zadržování důchodu jí také byly zabaveny nemovitosti: „Celý můj majetek, všechno, co mi v tomto životě patří, jsou dva pozemky na venkově. Obě mé chaty mi zabavili. Úřady se snažily je ocenit a prodat. Několik lidí to zkusilo, ale já jsem se jim vysmála. Řekla jsem, že mám potvrzení, že je to soukromé vlastnictví, mám doklad o vlastnictví této půdy a dokud žiji, nikdy ty chaty neprodám. A po mé smrti budou patřit mým dětem a vnukům.“
Výtržnice
V ochranném pásmu památníku Kurapaty byla nezákonně vybudována restaurace „Pojďme se najíst“. Od května 2018 zde probíhají nepřetržitě den co den za každého počasí demonstrace. Paní Nina samozřejmě nemůže chybět:
„Vede mě rozhořčení nad tím, že u našeho národního památníku, kde ve třicátých letech minulého století docházelo ke genocidě našeho lidu, postavili tuhle hanebnou restauraci. To není místo, kam mají lidé chodit za zábavou a odpočinkem, kde mají pořádat party.“
Pátého dubna 2019 bylo na příkaz úřadů v Kurapatech odstraněno sedmdesát dřevěných křížů, které zde aktivisté nedlouho předtím vztyčili. Při této vandalské akci bylo zadrženo patnáct osob včetně Niny Bahinské. Paní Nina byla obviněna z „drobného výtržnictví“ – údajně bránila stavebním pracím v Kurapatech. Strávila tři dny ve vazbě a poté jí soud vyměřil pokutu okolo sedmnácti tisíc korun.
„Byla jsem prostě pobouřena tím, že bourají kříže, tak jsem dala nohu pod kolo traktoru. Pak mě zadrželi. Na služebně mi zkontrolovali boty, dokonce se mi podívali do kalhotek, abych tam neskrývala něco zakázaného. Říkám jim: ‚Co čekáte, že najdete v mých kalhotkách?‘ A oni: ‚Takový je rozkaz!‘ Sdílela jsem čtyřmístnou celu s alkoholičkami. Třikrát denně nám nosili jídlo, ale to jsem nikdy nejedla. (…) Vězeňskou deku jsem nepoužívala. Přikrývala jsem se svým černým kabátem s nápisem ‚Svoboda národu‘. Říkala jsem si: ať moje spoluvězeňkyně vidí, že se sem člověk nemusí dostat jen kvůli alkoholu.“
Já se jen procházím
Důchodkyni Ninu Bahinskou zná celé Bělorusko díky protestům po zmanipulovaných prezidentských volbách 9. srpna 2020. Drobná babička téměř každý den vychází se svou vlajkou a účastní se všech demonstrací – s důchodci, se ženami i se studenty… V polovině srpna obletělo internet video, ve kterém kráčí se svou vlajkou, a omonovci, který jí zastoupil cestu, říká: „Já se procházím!“
Na jiném neméně slavném videu se přetahuje s omonovcem o vlajku a křičí: „Dej mi mou vlajku!“ Národní bílo-červeno-bílá vlajka je důležitou součástí jejích protestů. Milice jí je zabavuje, ona šije stále další. Do prosince 2020 jich ušila více než dvě stě. Během demonstrací nejčastěji mluví o svobodě, cti a důstojnosti:
„Svoboda znamená svobodné rozhodování o svých otázkách, snech, cílech nezávisle na podmínkách. Musíme si z hlav, duší a srdcí vytěsnit otroctví. Musíme být svobodní. Svoboda se nedá ničím nahradit. Ani penězi, ani blahobytem.“
Od srpna byla několikrát zadržena, v listopadu se jí na ulici udělalo špatně, zažila vodní děla i slzný plyn. „Půl metru ode mne se v důstojnickém autě otevřelo okno, objevila se ruka s pistolí a vystřelila do vzduchu. A já mu říkám: ‚Co, začal jsi střílet, mizero? Do nebe? Tak rovnou zastřel mě!‘ Mně je jich až líto. Mnozí z nich, mladí lidé, kteří teď máchají obušky, budou později silně litovat a trpět kvůli tomu, že se rozhodli splnit rozkaz.“
Paní Nina svým odhodláním a vytrvalostí dává příklad tisícům mladších i starších žen. „Dokud mám hlavu v pořádku a nemám Alzheimera, budu chodit s vlajkou. Nepovažuji se za nějakou zvláštní hrdinku, jak se o mně říká. Jsme staří, síly a zdraví už nejsou, co bývaly, ale mladí se bojí víc než my. Oni se narodili už za Lukašenka, je to zastrašená generace.“
Představitelka běloruské opozice Sviatlana Cichanouskaja řekla, že dokud má Bělorusko ženy, jako je Nina, nemůže ve svém boji za svobodu prohrát.
Nina Bahinskaja se v roce 2018 stala první laureátkou ceny Sjarhieje Chanžankova pojmenované po politickém vězni sovětského režimu v 60. a 70. letech.