Václav Havel říkal nahlas, co jsme jen tušili

/ /

Byl jednou ze stěžejních osobností českých dějin 20. století. Václav Havel nás opustil před deseti lety. Jak na něj vzpomínali lidé, kteří se s ním setkali? V koláži vzpomínek na prvního českého prezidenta nechybí ani hlas jeho samého.

V březnu roku 2010 navštívil bývalého prezidenta v jeho pracovně reportér a ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa. Setkal se tam s nemocným, ale zároveň velmi zaneprázdněným mužem – zrovna vrcholily přípravy natáčení filmu Odcházení podle stejnojmenné divadelní hry Václava Havla, který se ujal i role režiséra. Mikuláš Kroupa tehdy zaznamenal vyprávění Václava Havla o dětství a mládí, po hodině ale vymezený čas vypršel. Na domluvené pokračování bohužel nedošlo, nemoc byla rychlejší.

Václav Havel a Mikuláš Kroupa 2010. Zdroj: Paměť národa
Václav Havel a Mikuláš Kroupa 2010. Zdroj: Paměť národa

Odbojová skupina Jánošík

Václav Havel (1936–2011) v rozhovoru vzpomínal na dětství trávené převážně na letním rodinném sídle Havlov na Brněnsku, květnové osvobození vojáky Malinovského armády, ze kterých prý šel trochu strach. Vyprávěl, jak už v dětství sepisoval „knihy“, v nichž řešil uspořádání společnosti. Stěžejní vzpomínka se váže ke studiu na legendární internátní škole v Poděbradech. Jednalo se o vzdělávací instituci po anglickém vzoru, kterou navštěvovaly jak děti bohatých rodičů, tak také třeba sirotci, kteří za války přišli o rodiče. „Vícero spolužáků se proslavilo,“ vzpomínal Václav Havel například na celoživotního přítele, režiséra Miloše Formana. O několik ročníků výš pak studovali bratři Ctirad a Josef Mašínové.

Sotva dvanáctiletého Václava Havla na škole zastihl i únorový převrat roku 1948. „Měli jsme i odbojovou skupinu. Jmenovala se Jánošík. No, bylo to samozřejmě dětinské. Bylo to po únoru 48. To trošku vysvětluje tu atmosféru doby, včetně těch Mašínů. Byla to doba, kdy se zdálo, že je třeba nějakým způsobem vzdorovat tomu nastoupivšímu režimu. Jak vzdorovat? Mašíni zvolili cestu, že se probojovávali kamsi na Západ a tu a tam někoho zastřelili. Naše skupina Jánošík zvolila metodu agitace. Takže jsme psali různé letáky, na domy jsme psali zvolání ,Chceme svobodné volby!‘ nebo ,Pryč s komunisty!‘ nebo tak. Samozřejmě, bylo to nesmírně nebezpečné, ale to jsme si jako děti ani neuvědomovali,“ vzpomínal Václav Havel s nadhledem na své „odbojářské“ začátky.

Václav Havel v roce 1957. Zdroj: Knihovna Václava Havla / archiv Ivana M. Havla
Václav Havel v roce 1957. Zdroj: Knihovna Václava Havla / archiv Ivana M. Havla

Když zažádáš o milost, bude to, jako kdybys něco provedl

Pro Paměť národa za uplynulých dvacet let vyprávěly tisíce pamětníků, stovky jich mají nějakou vzpomínku na Václava Havla. František Lízna (1941–2021), katolický kněz a několikanásobný vězeň komunistického režimu, se s Václavem Havlem potkal za poněkud neobvyklých okolností – ve věznici v Plzni-Borech. Havel si zde v letech 1979–1982 odpykával svůj nejdelší trest a komunistické úřady s ním měly vyjednávat o propuštění za určitých podmínek.

„Přišli a řekli mu, že bude okamžitě propuštěn, když požádá o milost. On na to, že by se rád poradil se svou ženou Olgou. Oni řekli, že to nepřichází v úvahu. Tak řekl, že by se rád setkal se třemi vězni, které bude jmenovat. Tak nás povolal. Obrátili se k tomu prvnímu, byl to vězeň, který předtím pracoval na ministerstvu strojírenství, nevím, jak se jmenoval. On řekl: ‚Vašku, udělej to, nemá cenu, abys tady seděl.‘ Pak to obrátili na mě, byl jsem úplně ohromen a řekl jsem: ‚Je-li to možné, ať promluví nejdříve inženýr Litomiský.‘ Ten říká: ‚Vašku, nedělej to.‘“ Rozhřešit jsem to musel já. Řekl jsem: ‚Václave, jsem tím strašně zaskočen. Sedíš už dlouho. Jsi nemocný, žena na tebe čeká, nemám odvahu říct ti to nebo to.‘ Pak jsem ale nakonec řekl: ‚Václave, víš co, nedělej to. Tebe musí pustit. Když to podepíšeš a zažádáš o milost, bude to, jako kdybys něco provedl.‘ On tak zvážněl a řekl: ‚Tak já to neudělám.‘“

František Lízna o setkání s Václavem Havlem ve vězení

Do roku 1989 nepřítelem státu

V letech po vzniku Charty 77 se Václav Havel stal postupně jakýmsi nepsaným lídrem protirežimní rezistence, avšak pouze pro určitou – a nepříliš velkou – část společnosti. Hana Holcnerová (* 1960) vzpomíná, jak se právě osobnost a činy Václava Havla staly impulzem k tomu, aby sama proti komunistickému režimu vystoupila. „Doma jsme poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, to tehdy dělalo hodně lidí. A jednou jsem slyšela rozhovor Václava Havla s Pavlem Tigridem a na mě to tak mocně zapůsobilo, že jsem si řekla, že ty lidi musím za každou cenu podpořit. Oni sedí ve vězení, nemůžou vydávat knížky a já se mám vlastně celkem dobře. Musím se k nim přihlásit," vyprávěla pro Paměť národa.

Hana Holcnerová s dcerou Veronikou, 1985. Zdroj: Paměť národa / archiv Hany Holcnerové
Hana Holcnerová s dcerou Veronikou, 1985. Zdroj: Paměť národa / archiv Hany Holcnerové

Většinová společnost masírovaná komunistickou propagandou však měla o Václavu Havlovi do roku 1989 povědomí buď velmi zkreslené, nebo žádné. Ilustruje to například vzpomínka Josefa Nitry (* 1956), v roce 1989 vojenského experta a publicisty, člena Komunistické strany Československa. „Havel byl do roku 1989 nepřítel státu, to jsi slyšel dennodenně, to v té hlavě máš… On má být prezident, on nám celý čas škodil? Jak si to v  hlavě srovnáš, ukaž mi toho génia, který prozřel 17. listopadem?“ Zpětně hodnotil osobnost Václava Havla následovně: „Že bych byl havlista, to bych lhal. Ale kdybych řekl opak – že Havel stál za nic, to bych byl pokrytec, zabedněnej… Byla to postava našich dějin a něco pro naše dějiny udělala. Ve své době měl svůj význam a nedovedu si představit v dané době na tom místě někoho jiného,“ bilancoval Josef Nitra, který se jako vojenský expert uplatnil i ve svobodných poměrech po roce 1989.

Josef Nitra vypráví, jak prožíval sametovou revoluci

Mnohem odmítavější názor na Václava Havla dodnes zastává pamětník Jaroslav Ondráček (* 1941), bývalý horník a komunistický funkcionář z Trutnovska. „Já pana Havla znám velice dobře. On totiž pan Havel má ten slavnej Hrádeček pět kilometrů odtamtud, kde bydlím já. Takže já vím, jak se choval v trutnovském pivovaru. Jak ho tam esenbáci hlídali, co tam dělali za bordel ty ,děti ráje´, když tam lítaly nahatý a když je tam esenbáci vybrali,“ vyprávěl Jaroslav Ondráček přesně dle klišé tehdejší komunistické propagandy a v podobném duchu pokračoval:

„Vždyť se ví, že je platili ze Západu, to všechno bylo zaplacený. Až to jednou objektivně někdo zhodnotí, tak to je gauner všech gaunerů.“

Když lidé pracují dohromady

V letech před sametovou revolucí i po převratu, který Václava Havla vynesl do prezidentského křesla, patřil mezi jeho nejbližší spolupracovníky i Alexandr Vondra (* 1961), jeden z nemnoha představitelů předrevolučního disentu, který dodnes působí ve vrcholné politice. V čem spatřoval význam Havlovy osobnosti? „On třeba nevymyslel nic nového. V debatách se celou dobu tak neagresivně, tolerantně držel stranou, ale pak to dokázal úžasně, synteticky shrnout. Stejně jako ve svých esejích. Nenapsal nic objevného, napsal to, co jsme všichni nějak tušili, ale on to dokázal říct v tom celku za nás.“

Paměť národa uchovává též svědectví Ivana M. Havla (1938–2021), mladšího bratra prezidenta. Je známo, že jejich vztahy nebyly jednoduché, a tak i v hodnocení politického působení Václava Havla viděl jeho bratr klady i zápory. Domníval se, že v tom, jak pojímal svou prezidentskou roli, se projevoval fakt, že do té doby coby divadelník zůstával vždy autorem, ale nikdy své kusy nerežíroval: „Vždy mu chyběla možnost dirigovat lidi, být režisérem přímo, to se realizovalo v politice. Proto najednou s chutí režíroval, rozhodoval, kdo s kým se kde setká, kdo bude pozván z ciziny, dalajlama, Gorbačov, papež… Měl to po režijní stránce velmi rozmyšlené. Ale nebyl ani odborník na politickou filozofii, což by mu asi moc nepomohlo. A také – a to mi vadilo – uměl odhadnout lidi co do povahy, ale ne co do odbornosti. Považoval za odborníka kohokoliv, o kom věděl, že se něčím zabývá, a sám tomu nerozuměl. Já obvykle říkal: ,Kdyby se ukázal někdo, kdo se vyzná v žížalách, okamžitě ho udělá ministrem žížal.‘“

Bratři Václav a Ivan Havlovi spolu s Miloslavem Tlapákem, jehož otec byl zaměstnán u rodiny Havlových. Praja - Barrandov, rok 1944. Zdroj: Paměť národa / archiv Miloslava Tlapáka
Bratři Václav a Ivan Havlovi spolu s Miloslavem Tlapákem, jehož otec byl zaměstnán u rodiny Havlových. Praja - Barrandov, rok 1944. Zdroj: Paměť národa / archiv Miloslava Tlapáka

Na svého přítele a také partnera z nejvyšších pater politiky pro Paměť národa nedávno vzpomínala i někdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová (* 1937). Říkala, že i kvůli osobnosti a renomé Václava Havla je ráda, že pochází z Československa. „Je to jméno, které žije v historii a v obecném povědomí, udělal všecko, co mohl, a opravdu to byl výjimečný člověk.“  Vzpomínala, jak před deseti přijeli do Prahy na pohřeb Václava Havla společně s bývalým prezidentem Billem Clintonem. Podle Madeleine Albrightové mělo velký význam, že se tehdy pozornost všech světových médií soustředila na Václava Havla, člověka, „který strávil čas v žaláři, který psal, který rozuměl nejen humanitě a demokracii, ale také měl velké sny o tom, co se může stát, když lidé pracují dohromady.“

Václav Havel nám zařídil advent

Když se koncem roku 2011 zdravotní stav bývalé hlavy státu rapidně zhoršil, začaly o něj pečovat na jeho chalupě na Hrádečku řeholnice – boromejky. Jednou z nich byla i sestra Angelika, civilním jménem Ivana Pintířová (* 1963). Čas strávený v blízkosti Václava Havla považuje za velký dar. Vzpomínala například na jeho pokoru: „Nehrál si na pana dokonalého, na to, že nikdy nic nespletl. Byl schopný ocenit názor někoho druhého. Také bych to tak chtěla umět na závěr života, obdivuji, jak dokázal pouštět život z ruky. Byl vděčný a choval se s noblesou.“ A co Václava Havla v jeho posledních dnech trápilo?

„Myslím, že ho mrzelo, že nás trochu přecenil, že všichni čekají nějakého spasitele, který to shora udělá. Každý ale může udělat alespoň něco.“

Několik dnů před smrtí ho doprovázela i na setkání s dalajlámou, které bylo plánováno dlouho dopředu. Ještě ten den následovalo předání Ceny Jána Langoše za přítomnosti slovenské premiérky Ivety Radičové a večerní setkání s přáteli. Unavený Václav Havel se opíral o hůl a prý doufal, že ho moc lidí nebude podezřívat, že svou nemoc jen předstírá. Přesně o týden později zemřel. Když ho sestra Angelika viděla naposledy, jako obvykle se loučil slovy: „Děkuji vám za všechny věrné služby.“ Jako zdravotnice tušila, že to může být setkání poslední: „Překvapilo mě, jak to bylo zvláštní. Říkala jsem si, že on nám zařídil advent. Byl to předvánoční týden a my jsme byly schopni se najednou zastavit.“

Tu ruku cítím doteď

O posledních dnech Václava Havla vyprávěla pro Paměť národa také paní Vlasta Maněnová (* 1948). S rodinou Havlových se přátelila od 70. let, bydleli nedaleko chalupy Havlových na Hrádečku. Manžel Antonín Maněna se po revoluci stal velitelem Hradní policie a velitelem Útvaru pro ochranu prezidenta republiky. Vlasta tak měla příležitost zblízka sledovat dění v Havlově bezprostředním okolí. Po čase Antonín ze služby odešel a rodiny se odcizily, cestu k sobě našly až krátce před Havlovým skonem. „Byl na tom Hrádečku strašně sám a moc se bál toho, že tam sám umře,“ vzpomínala Vlasta Maněnová na poslední týdny roku 2011.

Václav Havel, Olga Havlová, Vlasta Maněnová a její syn Václav u Havlových na Hrádečku. Zdroj: Paměť národa / archiv Vlasty Maněnové
Václav Havel, Olga Havlová, Vlasta Maněnová a její syn Václav u Havlových na Hrádečku. Zdroj: Paměť národa / archiv Vlasty Maněnové

„Jezdili jsme za ním a povídali jsme si jako dřív. Já jsem tam byla asi dva dny předtím, než umřel. Když jsem se s ním loučila, tak jsem ho držela za ruku. A on už pak ani nechtěl chodit, tak Tonda přišel, aby ho vytáhl aspoň na dvorek a udělal pár kroků. Dodneška tu ruku cítím, jak mě držel, když jsme pak odcházeli naposledy.“

Václav Havel vyprávěl, proč rád chodil do hospod a kaváren
Sbírka Paměť národa vzniká především díky organizaci Post Bellum. Podpořte prosím i vy unikátní projekt, který dokumentuje vzpomínky svědků naší minulosti, šíří je do škol, buduje moderní muzea v krajských městech - Instituty Paměti národa a v době pandemie covidu pomáhá starým lidem v Centru pomoci Paměti národa. Jak podpořit Paměť národa najdete zde. Děkujeme.