Chlapec za plotem ghetta. Žida Grišu zachránila rodina volyňských Čechů

/ /
Ukrývající se Griša spolu s Annou uprostřed rodiny Tomíčkových. Zdroj: archiv Anny Butové
Ukrývající se Griša spolu s Annou uprostřed rodiny Tomíčkových. Zdroj: archiv Anny Butové

V polovině 90. let přijel do Karlových Varů izraelský občan Cvi Goldgammer. Kromě léčebných procedur měl pro cestu do Čech ještě jeden důvod – věděl, že válečné roky přežil na Volyni jen díky pomoci české rodiny Tomíčkových.

Cvi Goldgammer řečený Griša prožil v úkrytu na statku Tomíčkových ve vesnici Kněhyninky tři roky. Po válce se usadil v Palestině, ale na své dobrodince nezapomněl. Pátral po nich na Volyni, ovšem bezvýsledně. Většina z českých osadníků totiž zvolila repatriaci do vlasti svých předků a po válce opustila hospodářství, která na Volyni po generace budovala. Tomíčkovi se usadili ve východních Čechách. Jejich dcera Anna zvaná Aňa se ještě předtím provdala za ukrajinského vojáka Fjodora Buta, čímž si návrat do Československa zkomplikovala. Souhrou různých okolností úřady povolily přesídlení rodiny Butových až v roce 1962, a Anna se tak až po letech mohla setkat se svými rodiči.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Padesát let po válce Cvi Goldgammer navštívil  Karlovy Vary. Hotelovému recepčnímu se svěřil se svým příběhem a zalitoval, že rodinu svých zachránců už znovu neviděl – a dostal prý radu, aby si dal inzerát do novin. Ve výzvě stálo, že hledá Aňu Tomíčkovou narozenou na Volyni. Povedlo se: Anna Butová prý nevěřila svým očím, když si oznámení v novinách přečetla. Zavolala na uvedené číslo, a když uslyšela Cviho hlas, oba se do telefonu rozplakali.

Krvavá země

Anna Butová, dívčím jménem Tomíčková, se narodila roku 1928. Její rodina patřila ke komunitě volyňských Čechů, kteří v 19. století na pozvání carského Ruska přijeli do tehdy řídce osídlené oblasti na západě Ukrajiny. V meziválečném období většina Volyně náležela Polsku. Čeští hospodáři tehdy prosperovali a žili v míru se svými sousedy – Poláky, Ukrajinci, Židy a dalšími.

Tomíčkovi bydleli ve vsi Kněhyninky jen několik kilometrů od města Luck. Rodina ve vesnici vlastnila chmelnice a pole. Dařilo se jim dobře, na práci si mohli najímat další pomocníky. Anna proto vzpomínala na rodný statek jako na rušné místo plné lidí.

Relativně klidné poměry vzaly za své v roce 1939. V září vpadli do Polska od západu nacisté a o pár týdnů později z východu komunisté. Po dobytí a rozdělení Polska v rámci paktu Ribbentrop–Molotov celou volyňskou oblast zabral Sovětský svaz. Přišlo znárodňování, likvidace statkářů označených za kulaky, nepohodlní občané končili ve věznicích nebo je deportovali tisíce kilometrů na východ. Neuběhly však ani dva roky a hitlerovské Německo v červnu roku 1941 svého dosavadního spojence napadlo.

Volyň se tak ocitla mezi nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem, tuto zónu americký historik Timothy Snyder označuje jako „krvavou zemi“. V letech vlády diktátorů Hitlera a Stalina zde násilnou smrtí zahynulo na 14 milionů lidí. Státy zkolabovaly, společnost se rozpadla a etnicky, nábožensky, politicky či ideologicky motivované násilí se stalo každodenní realitou. Neblaze proslulé nacistické „Einsatzgruppen“ na Volyni masově vraždily Židy, staré křivdy podnítily spirálu násilí mezi Ukrajinci a Poláky… 

Anna a Cvi se setkali po padesáti letech. Zdroj: archiv Anny Butové
Anna a Cvi se setkali po padesáti letech. Zdroj: archiv Anny Butové

Paměť národa schraňuje stovky příběhů volyňských Čechů, postupně nám přibývají svědectví volyňských Ukrajinců i příslušníků dalších národností. Nedávno jsme připomněli příběh Václava Pirožka který jako osmnáctiletý mladík musel spolu s dalšími vesničany z obce Budky Hubinské  (dnes Senkevičivka) vykopat v lese hromadný hrob, do nějž byli pohřbeni zde zavraždění židovští obyvatelé. To vše pár desítek kilometrů od vesnice, kde bydlela rodina Tomíčkových.

Přesto se i tehdy našli na Volyni lidé, kteří se dokázali zachovat statečně a lidsky, i když se tím vystavovali nesmírnému riziku. Již zmíněný Timothy Snyder v knize Černá zem. Holokaust – historie a varování uvažuje nad tím, jací asi byli lidé, kteří „v nejtemnější době“ a „na nejhrůznějších místech“ riskovali své životy, aby se ujímali pronásledovaných Židů:

„Zpravidla šlo o lidi, kteří by v normálních časech brali etické a společenské normy dost doslova a jejichž věrnost navenek vyznávaným principům přečkala i konec institucí, o něž se tyto principy a jejich ochrana opíraly.“

Schovali ho v haldách řepy

Na příběh Anny Butové jsme narazili v publikaci Volyň tam v dáli, kterou v roce 2015 publikoval Josef Mlejnek. Velmi jsme stáli o pořízení nahrávky s pamětnicí pro sbírku Paměť národa, ale dlouho se nám nedařilo. Až poté, kdy se pravnučky pamětnice ve Dvoře Králové zapojily do projektu Příběhy našich sousedů, se nám podařilo Annu Butovou v roce 2018 „rozpovídat“. Dva roky nato navštívil pamětnici v domově pro seniory provozovaném Diakonií Československé církve evangelické náš kolega z východočeské pobočky Martin Prokš. Měsíc nato paní Anna Butová ve věku 92 let zemřela.

Ocenění Spravedlivý mezi národy, které Alexandr Tomíček a jeho dcera Anna Butová obdrželi za pomoc Grišovi. Zdroj: archiv Anny Butové
Ocenění Spravedlivý mezi národy, které Alexandr Tomíček a jeho dcera Anna Butová obdrželi za pomoc Grišovi. Zdroj: archiv Anny Butové

Natáčení poznamenal vysoký věk pamětnice a z toho plynou i určité nejasnosti. Příběh příchodu Cvi Goldgammera k rodině Tomíčkových popsaný ve zmíněné knize se liší od vyprávění příběhu paní Butovou. Může to být i tím, že rodina kromě židovského chlapce ukrývala i další dva lidi a vzpomínky na dávné události pamětnici možná splynuly.

Víme, že Griša pocházel z města Suwalki na severu Polska a po obsazení oblasti nacisty hledal tak jako mnoho jeho souvěrců útočiště na východě. Žil pak ve volyňském Lucku a chodil do tamní sovětské školy. Když Němci vpadli do Sovětského svazu, ocitl se v nacisty zřízeném luckém ghettu. S pravděpodobností blížící se jistotě ho čekala brzká smrt zastřelením a pohřbení v narychlo vykopané jámě.

Podle vyprávění Anny Butové jel její otec jednoho dne s povozem kolem plotu ghetta – když uviděl osamělého chlapce. Alexandru Tomíčkovi neznámý hoch tehdy možná připomněl vlastního syna, který tragicky zahynul při práci v lese. V každém případě se rozhodl, že Grišovi pomůže. Jak přesně to provedl, není zcela jasné, Grišu ale přivedl domů.

„Griša byl schovaný ve stodole, krmili jsme ho jednou denně. Byl spokojený, dostal čisté prádlo a my jsme mu nosili jídlo,“ vzpomínala Anna Butová.

„Báli jsme se, že nás Němci přepadnou a zabijou. Bylo to totiž trestné a oni byli zlí. Ale nepovedlo se jim to.“

Někteří sousedé prý o skrývaném uprchlíkovi věděli, nikdo je ale neudal. Ve dne se Griša schovával v haldách řepy, v noci se ho Anna snažila rozptýlit třeba i tím, že ho zapojovala do úklidu stáje. Tomíčkovi měli psa jménem Muška. Když šli za Grišou, volali na něj: „Muška, na!“, což byl signál pro Grišu, že mu nesou jídlo. Anna Butová také vyprávěla, jak jednoho dne přišla na statek kontrola. Tomíčkovým se zrovna narodila jehňátka, Anna je ozdobila mašličkami, a upoutala tak pozornost úředníků, aby se Griša mohl před nenadálou kontrolou schovat.

Dostal boty a šel do Palestiny

Přišlo jaro 1944 a oblast od Němců osvobodila Rudá armáda. „Tancovali jsme celou noc,“ vzpomínala Anna na tehdejší veselí. Židovský chlapec mohl po třech letech opustit svou skrýš. Alexandr Tomíček pořídil Grišovi oblek a boty a poradil mu, ať se vydá do Palestiny. „Tatínek mu řekl, ať jde přes Polsko.“ Tam Griša potkal dívku Sáru, která přežila internaci ve varšavském ghettu i Osvětimi.

Cvi Goldgammer se svou ženou Sárou a dětmi. Zdroj: archiv Anny Butové
Cvi Goldgammer se svou ženou Sárou a dětmi. Zdroj: archiv Anny Butové

„Když se setkali, hned se do sebe zamilovali a Sára byla naše. Pěkná holka…“ vyprávěla Anna Butová. Cvi Goldgammer si Sáru vzal a v Palestině, kde se krátce po válce ustavil nový židovský stát Izrael, založili hospodářství a vychovali dva syny.

Anna a Griša o sobě padesát let nevěděli, až zmíněný inzerát je zase spojil a jejich rodiny se začaly navštěvovat. Cvi Goldgammer předal své svědectví památníku Jad Vašem v Jeruzalémě, takže v roce 1997 Anna Butová a její tou dobou již nežijící otec Alexandr Tomíček obdrželi ocenění Spravedliví mezi národy. Ani Anna Butová a Cvi Goldgammer mezi námi dnes už nejsou, jejich rodiny jsou ale nadále v kontaktu. A zůstává po nich příběh o lidské solidaritě a pomoci i v těch nejtěžších časech.

Spravedlivý mezi národy je nejvyšší ocenění udílené státem Izrael lidem nežidovského původu, kteří se v dobách holocaustu podíleli na záchraně židovských obyvatel. Většinou při tom riskovali vlastní život i životy svých blízkých. Řada příběhů o pomoci Židům vyšla najevo až po mnoha letech a ocenění jsou udílena dodnes, často in memoriam. Podle webové stránky památníku Yadvashem.org seznam oceněných čítal k 1. lednu roku 2021 celkem 27 921 osob. Pro představu uvádíme, že 7177 oceněných je z Polska, 2673 z Ukrajiny, 621 ze Slovenska a 119 z České republiky.

Někteří Spravedliví mezi národy z Čech obdrželi ocenění díky iniciativě spolupracovníků Paměti národa a díky zmapování jednotlivých příběhů v naší sbírce. V roce 2013 tak obdrželi cenu in memoriam i manželé Anna a Vincenc Bohatí,  kteří na Volyni zachránili židovskou dívku Mindu. Svědectví pro Paměť národa o tom podal jejich syn Antonín Bohatý (1913 – 2010). 

Zdroj: https://www.yadvashem.org/righteous/statistics.html