V hromadných hrobech na území katastru obce Postoloprty bylo nalezeno 763 mrtvých těl, podle odhadů ale šlo o nejméně 2000 osob. Mezi 27. květnem a 7. červnem 1945 zde došlo k masakrům stovek civilních obyvatel německé národnosti – místních i z nedalekého Žatce.
Parcela, na které stála postoloprtská kasárna, dnes zeje prázdnotou. V roce 2017 byla přes protesty stržena. Co se na dvoře postoloprtské kasárny těsně po konci války stalo?
„Já jsem stál také u (našich německých, pozn. red.) mužů,“ vzpomínal pro Paměť národa na osudové chvíle svého života Kurt Kempe, pamětník oněch událostí. „A když šel kolem syn souseda z našeho domu – s puškou a rudou páskou na rukávě, on byl u takového spolku, ‚revolucionáři‘ si říkali – vzal mě a přeřadil k dětem. A dneska vím, že mi tím zachránil život... Protože jinak bych byl také u ostatních mužů. A ti byli 27. května, ještě téhož dne, všichni popraveni. Všichni. Veškeré postoloprtské mužské obyvatelstvo od třinácti do pětašedesáti. U české školy byl vykopaný velký protitankový příkop, byl přibližně 40 metrů dlouhý, 5 metrů široký a 4 metry hluboký. A do tohohle příkopu postříleli přes noc pět set lidí. To jsme ale v té době ještě nevěděli.“
Muži do kasáren, ženy a děti smějí domů!
Postoloprtský rodák Kurt Kempe byl v osudné poválečné dny třináctiletým mladíkem. Vybavuje si, jak se z města již v polovině května stáhla Rudá armáda, a uvolnila tak pozice československým vojákům. Vzpomíná si, jak se v neděli 27. května 1945 veškeré německojazyčné obyvatelstvo národnostně smíšeného města muselo shromáždit do budovy místních kasáren. Odevzdávali cenné papíry, spořitelní knížky, šperky. Muži stáli stranou v zadním traktu kasáren, mezi nimi i Kurt, který se tehdy už považoval za dospělého. Přežil skutečně jen díky náhodnému setkání s českým kamarádem, shodou okolností příslušníkem Revolučních gard.
Muži zůstali v kasárnách, ale ženy a děti směly domů a následujícího dne byly přemístěny do tábora v nedaleké schwarzenberské bažantnici. Kurt slyšel po celou noc střelbu. Nevěřil pak zprávám o tom, že šlo o boje mezi sovětskými vojáky a takzvanými werwolfy.
Během následujících týdnů vídal na různých místech zahrnuté příkopy, z nichž se po čase linul nelibý smrad. Svoji domněnku, že muže postříleli, si ale mohl ověřit až v Bavorsku po svém odsunu.
V bažantnici, v parku a na někdejším místě sousedských slavností, nacisté za války zřídili pracovní tábor pro západní válečné zajatce a pro vězně položidovského původu. Ti se podíleli na stavbě nedalekého vojenského letiště v Lišanech. Takto vzniklo místo pro poválečný odsun přeživších Němců včetně Kurta, jeho matky a sestry. Podmínky zde panovaly otřesné – sedmnáct baráků, podlouhlá společná latrína, hmyz, voda jen z potoka, ke snídani a večeři jen sto gramů chleba a černá náhražka kávy.
Po dobu Kurtova pobytu v bažantnici přivedli do kasáren německé muže ze sousedního Žatce. Mezi Němci, kteří se v neděli 3. června 1945 museli shromáždit na žateckém náměstí a pak v kolonách pochodovat do patnáct kilometrů vzdálených Postoloprt, byl i tehdy sedmnáctiletý Peter Klepsch.
Během tohoto pochodu vojáci zabavovali Němcům cennosti, poslední tělesná prohlídka proběhla na konci v samotných kasárnách. „Třetího dne jsme museli všichni nastoupit a říct, jakého jsme politického smýšlení, jestli člověk byl u armády nebo Hitlerjugend, SA nebo SS nebo jinde. A já jsem se přihlásil a řekl jsem, že jsem byl politicky pronásledován.“ Peter nelhal, na sklonku války skutečně byl vězněn gestapem za protinacistické postoje, a to mu zachránilo život.
„Zvláštní“ zacházení jako výhoda…
„Společně s asi dvanácti dalšími mě vzali ven a až do konce týdne jsme měli separátní zacházení," vzpomíná pan Klepsch. Následně mu proto připadla děsivá role – kopání hrobů. „Některé z lidí, kteří byli zastřeleni na dvoře kasáren, jsem pohřbíval. Byl tam – kdo tam byl jen se mnou…? Kapitán Langer tam se mnou byl a také jeden zlatník byl s námi. Znal jsem ho, ale jeho jméno jsem teď momentálně zapomněl... Na dvoře to bylo asi dvanáct až patnáct lidí, které jsem viděl, že tam pohřbívali. A u dvou nebo tří jsem se na tom jako hrobník také podílel."
Na dvoře kasáren Peter Klepsch zůstal do čtvrtka 7. června 1945. Přespávali na dvoře pod širým nebem. „Ve středu dostalo patnáct lidí jeden bochník chleba. A k pití? Vím, že si mě den nebo dva předtím poslal kapitán Schön – to byl můj velitel baterie v protiletecké obraně, toho jsem znal – k příkopu s jeho kloboukem, abych mu donesl vodu. A tak jsem mu přinesl klobouk plný vody. Na to si přesně vzpomínám. Já sám jsem nic nepil, protože v tom vodním příkopě plavaly kusy mrtvol,“ vzpomíná Peter Klepsch na podmínky v kasárnách. Zbytky lidských těl ptřily pravděpodobně postoloprtským mužům, kteří byli v kasárnách před těmi žateckými.
Masové vraždy žateckých mužů se na dvoře kasáren neodehrávaly, Peter ale viděl nejméně jednu skupinu mužů odváděných z kasáren nejspíš na popravu. Od úterý 5. června slýchal po nocích střelbu a dnes ví, že popravy se odehrávaly v parku v nedalekých Levonicích. Smrt se ale nevyhýbala ani kasárnám samotným. Do paměti se Peterovi zapsala především středeční poprava pěti chlapců, kteří byli exemplárně potrestáni za pokus o útěk, dva z popravených chlapců pohřbíval.
„Kluky postavili k severní zdi kasáren a ke každému z nich postavili jednoho střelce. A já vím jenom, že jednoho střelili do krku a vyrazil z něj proud krve jeden dva metry daleko. A jeden volal svoji maminku, to jsem taky viděl.“
Počet obětí už nikdo nezjistí
Oba pamětníci, Kempe i Klepsch, pracovali měsíce po masakrech na statcích v okolí Postoloprt a Žatce, do Německa byli odsunuti v průběhu roku 1946. Dodnes je ale trápí otázka, proč k jednomu z nejtragičtějších projevů poválečného násilí na Němcích došlo právě v Postoloprtech. Jisté je přitom jen to, že šlo o akci řízenou a plánovanou, nikoli o akt živelné msty. Ve spolupráci s místními Revolučními gardami se na masakrech podílela armáda, konkrétně příslušníci 1. československého armádního sboru, lidově Svobodovy armády.
Postolprtská kasárna, postavená již v první polovině devatenáctého století pro dragounský pluk, byla totiž po druhé světové válce určena jako sídlo právě divize „svobodovců.“ Vojáci, kteří si prošli peklem východní fronty, podle pamětníků do města přijeli s cílem „vyčistit ho od Němců.“ Nakolik jednali na pokyn tehdejšího komunistického vedení ministerstva národního obrany, tedy přímo generála Svobody či náměstka Bedřicha Reicina, není jasné. Těžko ale bez jejich vědomí.
Ještě v roce 1947 byla zřízena parlamentní komise pod vedením lidoveckého poslance Bohumíra Bunžy, která měla masakry vyšetřit. Vyslechla řadu svědků a nechala exhumovat několik hromadných hrobů, mimo jiné i ty před školou a v bažantnici, o nichž vypráví Kurt Kempe.
Nalezeno bylo 763 těl – z toho jedno dítě a pět žen.
Sama vyšetřovací komise ale tehdy odhadovala celkový počet obětí z Postoloprt a z Žatce na více než dva tisíce osob a uznala, že ne všechny hroby byly identifikovány. Přesnější počet obětí ale neznáme a znát asi nikdy nebudeme. Činnost komise byla po komunistickém převratu roku 1948 ukončena, poslanec Bunža emigroval a téma postoloprtských masakrů zůstalo na dlouhá desetiletí tabu.
Kasárna nadále sloužila svému původnímu účelu, prošly jí stovky branců Československé lidové armády, kteří o temné minulosti místa neměli ani ponětí. Jedním z nich byl v osmdesátých letech i Petr Zemánek, redaktor Paměti národa, který vzpomíná, jak jednou vojáci náhodou vykopali na dvoře kasáren kost. Původní domněnku, že jde o pozůstatek odpadu z polní kuchyně, záhy zavrhli. Šlo totiž o kost lidskou. To Zemánkovi začalo vrtat hlavou, postupně si sháněl informace o tom, co se v Postoloprtech po válce odehrávalo, a dnes patří mezi zastánce názoru, že parcela kasáren se má proměnit v důstojné pietní místo.