„Mnoho mých přátel je právě teď drženo ve vězeních. Velká část z nich je brutálně mučena,“ obává se Linn Thant, který žije od roku 2014 v Praze. Dobře ví, co se v Barmě děje – v tamních vězeních strávil 19 let, z toho sedm let přikován v řetězech v kobce bez světla.
„Lidé v Barmě čelí stejným podmínkám, jakým jsem čelil já,“ říká Linn Thant k současné situaci v Barmě čili Myanmaru, kde od února lidé protestují proti vojenskému puči, při kterém armáda odstavila demokraticky zvolenou vláda a za dva měsíce zavraždila více než pět set demonstrantů, tisíce jich plní barmské žaláře.
I přesto Barmánci v protestech pokračují. Nechtějí znovu žít pod krutovládou vojenské junty, která 50milionovou zemi řídila většinu její nezávislé existence. Svobodu nabytou před deseti lety obyvatelé Myanmaru brání v ulicích, a ačkoli jsou zásahy bezpečnostních složek čím dál brutálnější, protestní hnutí neztrácí na síle.
Jedním ze zatčených je Linn Thantův přítel Kyi Toe, blízký spolupracovník svržené předsedkyně vlády Aun Schan Su Ťij, který od začátku puče fungoval jako spojka mezi zatčenými vrcholnými politiky a nezávislými médii, včetně exilových. Zatčen byl 18. března a kde se nachází, neví ani jeho nejbližší rodinní příslušníci.
O životě v Barmě ovládané vojenskou juntou vyprávěli pro Paměť národa desítky někdejších politických vězňů. Patří mezi ně i Linn Thant, studentský revoluční vůdce z roku 1988, který v Praze nalezl nový domov.
Plamenné projevy barmského studenta
Za svého života používal vícero jmen, ale nejznámější je pod svým novinářským pseudonymem Linn Thant. Narodil se 14. března 1969 ve městě Meiktila v centrální Barmě. Jeho rodnou zemi tehdy již sedm let tvrdou rukou řídila armáda a s ní spřízněná Barmská socialistická lidová strana. Obyvatelstvo sužovaly veliká chudoba, boje mezi etnickými skupinami a brutální zákroky armády proti civilnímu obyvatelstvu.
„Viděli jsme mnoho hrůzných výjevů, bitvy, válečné zóny. I naše domy, naše domovy, vesnice a města byly někdy zakázané zóny. Zničila je válka,“ vzpomíná Linn Thant na své dětství. Jeho otec působil nejprve jako vysoce postavený funkcionář vládní strany, z té ho ale kvůli jeho původu záhy vyloučili. Linn Thantův dědeček, otcův otec, byl totiž Brit, což nacionalisticky orientovaným generálům příliš připomínalo více než staletou britskou koloniální nadvládu. Nadvládu, která skončila roku 1948 a jejíž aroganci i naivitu trefně zachytil George Orwell v nesmrtelném románu Barmské dny.
Když v roce 1988 vyústila nespokojenost s neutěšenými životními podmínkami a tyranií generálů v masové protesty, patřil nadějný student stavebního inženýrství Linn Thant mezi jejich vůdce. „Dva naši přátelé byli zastřeleni vládou. Naše studenty to strašně rozzlobilo. A tehdy jsme začali protestovat proti straně BSPP. To znamená, že jsme chtěli rezignaci. ‚Prosím, dejte našemu lidu moc! Vraťte nám ji,’ křičeli jsme a chtěli demokracii,“ vzpomíná Linn Thant. Dnes, více než třicet let od tehdejších protestů, jsou podle něj požadavky ulice stále stejné – demokracie a právo na sebeurčení občanů.
Studenti hráli při protestech v roce 1988 zásadní roli. Linn Thant byl jedním z jejich vůdců a proslul plamennými proslovy. „Demokracie, to je velice důležitá věc. Narodili jsme se svobodní, ne jako otroci. Narodili jsme se jako lidské bytosti, ne jako zvířata,“ opakuje Linn Thant úryvky ze svých tehdejších proslovů.
Po několika měsících demokratické hnutí slavilo krátkodobý úspěch. Vládnoucí generál Ne Win odstoupil a demonstrantům se podařilo vyjednat s vládou příslib voleb. Brzké svobodné volby mimochodem armáda slibuje i letos, podle Linn Thanta jí ale není co věřit. Má totiž stále na paměti, jak navzdory uvolňující se atmosféře vyhlásila vláda v září 1988 stanné právo, tisíce demonstrantů zabila a o mnoho více jich uvěznila.
Po vyhlášení stanného práva roku 1988 se vojáci snažili zatknout i Linn Thanta, musel se skrývat a nakonec utéct do pohraničí, kde se přidal k podzemní studentské skupině. Jako jejich zástupce se později vrátil do hlavního města Rangúnu, kde se na tajných schůzkách stýkal s představiteli oficiální opoziční strany Národní liga pro demokracii (NLD). Když se ale po jedné takové schůzce vracel do bytu, přepadla ho skupina asi čtyřiceti mužů v civilu. „Ten den jsem byl zatčen. Hodně mě mučili. Přišel jsem o zuby. Toto nejsou mé zuby, většina z nich je umělých. Tato kost byla zlomená, tato byla zlomená, tato byla zlomená,“ ukazuje Linn Thant na své ruce a nohy.
Sedm let v okovech a síla buddhistických meditací
Několik měsíců ho nezákonně drželi v nelidských podmínkách na základně vojenské zpravodajské služby. Řádného soudu a obhajoby se nedočkal. Dne 25. května 1990 o jeho osudu rozhodli místo soudců tři armádní důstojníci. „Vynesli nade mnou rozsudek smrti. V ten den jsem byl uvězněn. Myslel jsem si: ‚Ouha. Rozsudek smrti. Selhal jsem. Ale v něčem je to pro mě dobré. My lidé jsme všichni smrtelní. Nevíme, kdy zemřeme. Ale já jsem měl štěstí. Budu znát den své smrti. Pověsí mě.’ Byl jsem spokojený,“ vzpomíná Linn Thant, jak coby praktikující buddhista filosoficky přijal rozsudek.
Na výkon trestu smrti čekal v nechvalně známé věznici Insein nedaleko hlavního města Rangúnu. Téměř devět let zůstal v temnici o rozměrech dva a půl na tři a půl metru, aniž by viděl slunce či měsíc. Nemohl se stýkat s ostatními vězni ani vycházet z cely, navíc byl sedm let z devíti přikovaný k podlaze kovovými řetězy.
Po třech letech na cele smrti se Linn Thant dozvěděl, že mu kvůli amnestii změnili trest na doživotí s možností propuštění po dvaceti letech. „Byl jsem tak šťastný. Myslel jsem si: ‚Jednoho dne můžu být volný. Můžu počítat s budoucností.’ Poslední tři roky jsem s budoucností počítat nemohl,“ vzpomíná někdejší studentský vůdce. „Ale stále jsem byl v cele smrti a vězněný. V té době jsem se snažil zabývat se sám sebou.“
Protože mnoho z jeho přátel v nelidských podmínkách žaláře a v naprosté izolaci zešílelo, tušil, že se musí duševně i fyzicky něčím neustále zaměstnávat, aby se to nestalo i jemu. Každý den nejméně pět hodin meditoval, psal básně po zdech, dopisy na plastový papír a procházel se po cele.
Proč jsme se nepoučili ze sametové revoluce?
Jediné informace, které se k němu dostaly, byly útržky novin, z nichž se vyrábějí filtry tradičních barmských doutníků cheroot. Později mu přátelé začali do vězení pašovat části slovníků, ve formě se tak udržoval i učením cizích jazyků. S odvahou roste chuť, a tak mu jednou do vězení pronesli dokonce malé rádio se sluchátky. Linn potom s napětím poslouchal, co se venku děje.
V Barmě proběhly v roce 1990 svobodné volby, které drtivě vyhrála opoziční strana NLD vedená bojovnicí za lidská práva Aun Schan Su Ťij. Vojenská vláda ale odmítla výsledky voleb uznat a předat moc. „V Československu byla sametová revoluce úspěšná a bez krveprolití. Udělalo to na nás velice silný dojem. V Barmě jsme ztratili mnoho životů. Tisíce zabitých lidí, tisíce zatčených, vězněných a mučených lidí. Spousty. Jak se můžeme poučit od Čechoslováků?“ vzpomíná Linn Thant, jak se ve vězení zajímal i o mezinárodní dění.
Přátelé mu postupně obstarali hodně knih, a tak četl mimo jiné i proslovy Václava Havla nebo knížku o české transformační zkušenosti šířenou humanitární organizací Člověk v tísni.
Fotografie z vězení
Vězně sice směla dle předpisů dvakrát do měsíce navštěvovat rodina, ale ve skutečnosti to nebylo možné. „Dali mě velice daleko od rodného města. Insein, centrální věznice, moje první vězení, bylo více než šest set mil daleko od mého rodného města. Moje rodina se přestěhovala do Rangúnu, aby mě mohli pohodlně navštěvovat. Oni mě pak ale přemístili do jiného vězení,“ popisuje Linn Thant praktiky, kterými vězňům bránily v kontaktech s blízkými.
Ve druhém vězení ve střední Barmě, kam ho přemístili v roce 1997, měl ale o poznání lepší životní podmínky. Mohl vycházet z cely, setkávat se s dalšími politickými vězni, pěstovat na vězeňském dvorku zeleninu a hlavně – viděl oknem ven na slunce a na měsíc, vnímal střídání dne a noci. Stále ale barmské vězení… Vězně tvrdě trestali, často i bezdůvodně. Bitím, zákazem návštěv, ale i drastičtějšími způsoby. Sám Linn Thant byl několikrát zavřen do klece k zuřivým hlídacím psům nebo do malinké cely naplněné vodou.
Linnovi se podařilo o podmínkách v barmských žalářích informovat svět pomocí propašované miniaturní kamery, se kterou pořídil mnoho fotografií a videí. Jak se mu podařilo dostat paměťovou kartu z vězení, dodnes odmítá sdělit. Jeho přátelé potom poskytli dokumentaci Radě pro lidská práva OSN a ambasádám demokratických zemí. I díky jeho odvaze si tak můžeme udělat jasnější představu, čemu čelí tisíce barmských politických vězňů dnes.
„Kdyby našli ten fotoaparát, byl bych mrtvý. Jsem si tím jistý. Věděl jsem to, ale udělal jsem to. Vzal jsem na sebe to riziko, protože jsem chtěl pořídit důkazy o tom, jak se ve vězení porušují lidská práva,“ vysvětluje Linn Thant.
Když se blížil konec Linn Thantova trestu, Barma procházela bouřlivým obdobím. V roce 2007 vypukla takzvaná šafránová revoluce, pojmenovaná podle barvy oděvu buddhistických mnichů, kteří byli v té době vůdčí silou protestů. Stejně jako další političtí vězni byl i Linn Thant v kontaktu s aktivisty na svobodě a snažil se jim pomáhat radami. Armáda opět proti protestům tvrdě zakročila, zabíjela, zatýkala a mučila mnichy i civilisty. O rok později přišla další tvrdá rána. Cyklon Nargis zpustošil deltu řeky Iravádí, na sto čtyřicet tisíc lidí připravil o život a miliony o domov a živobytí. Vláda sice sama postiženým pomoc nedokázala, zahraničním humanitárním organizacím v tom přesto zabránila.
Šikana pokračovala i po věznění
Když si v červenci 2008 Linn Thant svůj trest odseděl, propustili ho. Vedle sestry na něj před branami věznice čekal ještě agent vojenské zpravodajské služby v civilu a šel za ním až domů. „Denně, ať bylo ráno nebo večer, jedenáct hodin v noci, půlnoc, zabušili na dveře. ‚Jste tady, nebo ne?’ stále se mě ptali. ‚Ano. Jsem tady. Proč? Můžete jít dál a posadit se do místnosti pro hosty.’ Někdy se v místnosti pro hosty i posadili. Stále se mě snažili znervóznit. Stále mě pronásledovali. Cokoliv jsem dělal, oni stále zaznamenávali nějaká videa nebo něco podobného,“ vzpomíná Linn Thant na kontroly po propuštění.
Naději na změnu politického systému viděl Linn Thant v občanském vzdělávání, a proto s pomocí západních ambasád zakládal školy na venkově. Dál také pomáhal svým vězněným známým. Navštěvoval je, tajně jim obstarával knihy a fotoaparáty a dále šířil informace o tamních krutostech. Před hrozbou nového trestu uprchl roku 2010 do sousedního Thajska, kde cestoval po četných barmských uprchlických táborech podél hranice a vyučoval. Také začal publikovat ve významném exilovém médiu The Irrawaddy a přijal novinářské jméno, pod kterým publikuje dodnes.
V Praze s Václavem Havlem a dalajlamou
Přelomovou událostí v jeho životě byla první návštěva Prahy, kde se podzim 2011 zúčastnil každoroční konference o demokratických hodnotách a lidských právech Forum 2000. Setkal se tam nejen s dalajlamou, ale také pohovořil s Václavem Havlem. „Měli jsme velmi zajímavý rozhovor o demokracii a lidských právech. Vzpomínám si, jak mi Havel řekl, že byl velice smutný, když slyšel o mé zkušenosti,“ vypráví Linn Thant.
Ačkoli tehdy získal v České republice politický azyl, chtěl dál žít v Thajsku, aby mohl psát do barmských médií. Do Prahy se definitivně přestěhoval až v roce 2014 po thajském státním převratu. Živí se jako učitel angličtiny a navzdory jazykové bariéře pokračuje také v novinařině. „Česká republika mi zachránila život. Jsem vždycky připraven podělit se o své dovednosti, o své poznání s českou společností,“ nabízí s úsměvem.
Jeho rodná země prošla od roku 2010 zásadními změnami. Armáda se nejprve rozhodla politické poměry v zemi uvolnit, slibovala si od toho více investic ze Západu a podnikatelské příležitosti pro generály, kteří svlékli uniformy a založili vlastní politickou stranu. Vojáci si po celou dobu ponechávali v rukou silová ministerstva a dohled nad ústavou, byli ale ochotni se o moc dělit se zvolenými zástupci občanské společnosti.
V roce 2015 dokonce připustili svobodné volby, které k jejich překvapení na plné čáře vyhrála opoziční NLD pod vedením Aun Schan Su Ťij. Domácí i mezinárodní pozici někdejší lidskoprávní ikony vojáci nahlodávali rozdmýcháváním a eskalací etnických konfliktů, které ona nedokázala řešit. Zejména v otázce humanitární katastrofy v důsledku vyhánění etnických Rohingů do sousedního Bangladéše Su Ťij jednoznačně selhala, to připouští i její přesvědčený sympatizant Linn Thant.
Navzdory tomu všemu ale v parlamentních volbách v loňském roce její strana opět drtivě zvítězila, zatímco armádní strana voliče ani tehdy neoslovila. Tím ale pohár trpělivosti generálů s demokratickým zřízením definitivně přetekl. Únorový vojenský puč uvrhl Barmu zpět do chaosu a krveprolití, občanské protesty mají ale nečekanou sílu a vytrvalost. „Narodili jsme se svobodní, ne jako otroci,“ říkával Linn Thant před třiceti lety jako studentský vůdce a dnes dodává: „Nechceme se vracet do někdejšího temného světa!“ Zdá se, že si jeho slova bere za své velká část barmské společnosti.