Až do roku 1989 žili Češi a Rakušané v naprosto odlišných světech, ve světě socialismu a kapitalismu. Brzy poté si však začali uvědomovat, že jejich obchodní partneři z té druhé země přistupují k byznysu tak trochu jinak.
Po pádu režimu se v Československu stala transformace ekonomiky prioritou číslo jedna. Centrální plánování nahradila neviditelná ruka trhu a soukromé podnikání. A sotva mezi Československem a Rakouskem padla železná opona, první průkopníci začali navazovat obchodní kontakty a vytvářet společné projekty na opačné straně hranice. V čem je pracovní mentalita Čechů a Rakušanů odlišná?
Firmu řídí čtvrtá generace rodiny
Ernst Pollmann spolu se svým bratrancem Herbertem převzali po otci v roce 1962 rodinnou firmu Pollmann, která se v dolnorakouském Karlsteinuan der Thaya specializovala na výrobu hodin, počítadel do magnetofonů a další elektroniky. Bratranci se tak stali třetí generací ve vedení firmy, kterou založil jejich dědeček jako malou řemeslnou dílnu v roce 1888. „Firma přežila světovou hospodářskou krizi i válku. Proto jsme velmi hrdí na to, že jsme firmu mohli předat našim potomkům, díky čemuž firma bude fungovat dál,“ říká o rodinném podniku Ernst Pollmann.
Podobnou zkušenost s rodinným podnikáním má i Karl Schwarz, spolumajitel dolnorakouského pivovaru Zwettler, který založil jeho pradědeček v roce 1890 a který prosperuje dodnes. „Vím, že v Československu existovalo zestátnění. Něco takového si ale v našem případě vůbec neumím představit. Byla by to pro naši rodinu tragédie,“ vysvětluje pivovarník Schwarz.
O majetek je chtěli připravit už nacisti, dokončili to komunisti
Zatímco v Rakousku mají rodinné podniky s mnohaletou tradicí své pevné místo, u nás prakticky neexistovaly. Jejich kontinuitu přerušila konfiskace během druhé světové války a zestátnění během následujících let totalitního režimu. O těchto osudech pro Paměť národa vyprávěla například Marie Alžběta Salmová, starohraběnka z moravské linie šlechtického rodu Salm-Reifferscheidt, kterému po staletí patřily blanenské železárny, Zámek Blansko, Skalní mlýn v Moravském krasu a další pozemky a polnosti.
Po okupaci v roce 1939 nacistické úřady rodinu automaticky přiřadily k Němcům, protože se v roce 1930 přihlásila k německé národnosti a protože jako většina moravské šlechty mluvila německy. Přesto otec hraběnky čelil říšskému nátlaku.
Vstoupil například do Národního souručenství, které mu mělo zaručit, že bude podléhat české jurisdikci, nikoli tedy německé, a zároveň mu mělo zaručit, že nebudou omezena jeho vlastnická práva. Souručenství bylo tehdy jedinou legální snahou českého národa, jak přežít v podmínkách okupace. Tímto aktem dával otec Marie Alžběty najevo, že se cítí být Čechem. Své postoje pak potvrdil například i tím, že odmítl vstoupit do nacistické NSDAP, i když k tomu byl výslovně vybízen.
Ani členství v Národním souručenství ale hraběte Salma Reifferscheidta neuchránilo od dalšího nátlaku. Nacisté mu zabránili ve správě vlastního majetku a pohrozili, že když se nepřihlásí k německé národnosti, budou jeho majetky s okamžitou platností převedeny ve prospěch vedoucího SS Heinricha Himmlera a zároveň dojde také k propuštění všech českých zaměstnanců, kterých tehdy bylo více než 120, a k internaci jejich rodin do Německa. Hrabě nakonec požadavku vyhověl a k německé národnosti se přihlásil.
„Nacisty otec odmítal, nemohl je ani cítit. Potom ho ale nařkli ho, že uráží Hitlera. Měl tedy na vybranou: buď koncentrák, nebo němectví.“
„Věděl, že koncentrák, že by nepřežil, tak podepsal.“ I nadále ale zůstal Čechem. V roce 1942 na něj byla uvalena nucená správa jako na osobu nespolehlivou.
Rodina pak definitivně přišla o majetky po osvobození, a to na základě takzvaných Benešových dekretů, které se na ni vztahovaly právě kvůli přihlášení se k německé národnosti v době nacistické okupace.
Po pádu totalitního režimu v roce 1989 rodina Salm-Reifferscheidt požádala o navrácení majetku. Restituční řízení je však v roce 2022 pro rodinu stále neúspěšné. „S českým státem dodnes vedeme spor o navrácení majetku, ale i o občanství a dobré jméno mého otce,“ uzavírá svůj příběh hraběnka Marie Alžběta Salmová.
Přijel do Československa s kufrem peněz, který vyměnil za kufr s kupóny
Mnohým však pád totalitního režimu a s ním související ekonomické změny přinesly nový vítr do plachet. Přechod od státem řízené ekonomiky ke kapitalismu si v Československu žádal ještě jeden důležitý krok: privatizaci do té doby státních podniků. V první etapě, tzv. malé privatizaci, se od ledna 1991 dražily konkrétní provozovny maloobchodů a služeb. Privatizaci středních a větších podniků zajišťovalo nově vzniklé ministerstvo privatizace.
Zvláštní metodou převodu státního majetku do rukou nových vlastníků se stala i kupónová privatizace. „Lidi dostali zvláštní knížky s určitým počtem poukazů, které pak směňovali za vlastnické podíly ve zvolených fondech a firmách,“ vysvětluje Karl Schwarz. S kupónovou privatizací se seznámil v 90. letech, kdy se jeho otec, majitel rakouského pivovaru Zwettler, rozhodl, že vstoupí na český trh a koupí jihlavský pivovar Ježek.
„Bylo to jako z nějakého italského filmu: otec přijel do Československa s kufrem peněz, který vyměnil se dvěma muži za kufr s kupóny. Pochybuji, že ten obchod byl křišťálově čistý. Ti muži pak šli do vězení.“
Pro rakouské podnikatele byl vstup na československý postsocialistický trh šokem
Jakmile Karl Schwarz st. na začátku 90. let získal většinový podíl akcií, pustil se do investic. Neměl však příliš trpělivosti a empatii pro odlišné prostředí a atmosféru. „Všechno chtěl změnit hned,“ poznamenává jeho syn. Vyměnil sládka, zavedl nové technologie, změnil chuť piva, nechal navrhnout nové etikety. Investoval také do rekonstrukce výrobních prostor a vybudování nové podnikové restaurace.
Karl Schwarz začal sice podnikat ve svobodném Československu, neuvědomoval si ale, že dědictví komunistického režimu, které se odráželo i v pracovní morálce zaměstnanců pivovaru, se jen tak nezmění.
Noví rakouští majitelé tehdy museli najmout bezpečnostní agenturu a trvali na tom, aby se v pivovaru nekradlo. „Nerad to zmiňuji, ale ztrácelo se tam hodně piva a dalšího materiálu. To asi byly následky komunistického režimu: lidi neuměli rozlišovat mezi společným a soukromým vlastnictvím,“ popisuje Karl Schwarz ml. tehdejší pracovní morálku mezi zaměstnanci pivovaru. Ti si ještě pamatovali výmluvná hesla z minulého režimu: „Kdo okrádá stát, přispívá k pádu komunismu“ nebo „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“.
Jedním z důvodů, proč českoslovenští zaměstnanci za komunismu v práci kradli materiál, nářadí a další vybavení bylo, že nebylo snadné na běžném trhu sehnat potřebné zboží. Případů označených jako „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ přitom v 80. letech stát evidoval kolem 18 tisíc za rok. Rozkrádání majetku podle odhadů stálo stát každý rok několik desítek miliard korun.
V Ježkovi pracovalo třikrát víc zaměstnanců, než bylo potřeba
Druhým šokem pro rodinu Schwarzů bylo množství zaměstnanců v jihlavském pivovaru. „Ježek vyráběl stejné množství piva jako náš pivovar Zwettler, ale pracovalo tam třikrát víc lidí,“ popisuje Karl Schwarz další dědictví postsocialistické země. V komunistickém Československu totiž platila pracovní povinnost dokládaná razítky v občanském průkaze. Kdo nepracoval, byl režimem považován za příživníka, tedy za pachatele trestného činu. Kvůli tomu v komunistickém Československu vznikala řada uměle vytvořených pracovních míst.
Rodina Schwarzů byla nucena mnoho zaměstnanců propustit, aby zefektivnila výrobu. Kvůli tomu si u mnohých lidí v Jihlavě udělali zlou krev, nálada ve městě se proti nim obrátila. Dráždila už jen jejich němčina – připomínala nezhojenou kapitolu poválečného vyhnání většiny obyvatel Jihlavy.
Sto tisíc za večeři s premiérem
Přestože po roce 1989 došlo k oddělení podnikání od státu, propojení mezi byznysem a politikou v řadě případů zůstalo. O tom pro Paměť národa vyprávěl Lubomír Reischfeld, který v 90. letech pracoval v organizačním oddělení kanceláře ODS a byl také v úzkém kontaktu s oddělením fundraisingu této politické strany.
„Byla to doba euforie, kdy ODS vyhrála volby a získávala velké částky od podnikatelů.“ Zároveň ale dodává, že z dnešního pohledu by takové financování strany nebylo považováno za příliš transparentní.
Princip fundraisingu ODS vysvětluje na příkladu sponzorské večeře na pražském Žofíně v roce 1994, na které zástupci firem přispívali do stranické pokladny ODS. „Byla to naprosto exkluzivní záležitost, které se účastnilo asi osmdesát hostů. Kdo chtěl sedět u stolu s panem premiérem, musel zaplatit sto tisíc korun. Nižší částka byla za místo u stolu s ministry či náměstky. Byla to akce, kde se lobovalo, nebylo to nic trestného.“ Tak Lubomír Reichsfeld vzpomíná na událost, za kterou ODS záhy sklidila kritiku. Sponzorské dary totiž z velké části pocházely z polostátních podniků. Přesto na spolupráci s Klausem Lubomír Reichsfeld nedal dopustit. „V 90. letech jsem jej považoval za ikonu a vzhlížel jsem k němu.“
Z hlavní kanceláře odešel na vlastní žádost záhy po tzv. sarajevském atentátu na Václava Klause, ke kterému došlo v listopadu 1997.