Pád železné opony v roce 1989 přinesl Čechům i Rakušanům dosud nevídané příležitosti. Těch využili podnikaví průkopníci na obou stranách hranice. Mnozí čeští a rakouští podnikatelé navázali spolupráci a rozjeli společný byznys.
Vzniklo několik úspěšných mezinárodních obchodních počinů, které prosperují dodnes. Občas ale smělé plány narazily na nečekané překážky a rozdíly v mentalitě. Češi a Rakušané totiž do té doby žili v odlišných ekonomických systémech: socialismu a kapitalismu. Tento článek popisuje čtyři příběhy porevoluční česko-rakouské obchodní spolupráce.
Sonnentor – Příběh dvou vizionářů na opačných stranách hranice
V roce 1990 začalo na nádraží ve Veselí nad Moravou jedno velké přátelství. Rakouský podnikatel Johannes Gutmann a český student Tomáš Mitáček se potkali a navzdory jazykové bariéře si neuvěřitelně porozuměli. Měli společnou vizí zemědělství šetrného k přírodě. Začali pěstovat bioprodukty jako čaje, bylinky, koření. Jejich příběh nabourává stereotyp o „devadesátkách“ a tvrdém nárazu české porevoluční ekonomiky na kapitalistickou realitu. Johannes Gutmann toto období komentuje:
„Představte si – když jsme začali, nebylo nic. Jen hromada kamení, vize a jeden Rakušan, co sliboval, že pomůže.“
V první fázi šlo o to, nalézt české bio malopěstitele, což se dařilo. Generace restituentů získávaly v té době pole po svých předcích a často nevěděly, co s nimi. Lidé v Československu byli zvyklí zahrádkařit, a rozšířit záhony na políčka s bylinami a kořením tak nebyl problém. Následovalo hledání prostor pro skladování a sušení. Volba padla na zchátralý mlýn a ruinu kravína v jihomoravských Čejkovicích. Tomáš Mitáček zde za podpory Johannese Gutmanna od nuly vybudoval prosperující firmu na výrobu čajů a koření. Nešlo to úplně hladce. Česká legislativa v 90. letech neumožňovala malovýrobcům zpracovávat a balit zemědělské produkty. Surovina se proto musela převážet na rakouskou stranu, kde se zpracovávala, a následně se prodávala na české straně. Z toho udělali podnikatelé výhodu, protože po produktech ze zahraničí byla v Česku poptávka. A stáli u zrodu nové legislativy ohledně bioproduktů a biozemědělství.
Tomáš Mitáček opustil místo jednatele společnosti Sonnentor v roce 2008. Jeho vřelý vztah s Johannesem Gutmannem však přetrval dodnes. Firma má 330 zaměstnanců v Rakousku a 150 v České republice.
Pollmann – pragmatické založení montovny v České republice
Rodinná firma Pollmann od roku 1888 vyráběla hodiny, úspěšná byla i v mechanických dílech do gramofonů a tachometrů. Koncem 80. let 20. století se dostala do finančních potíží a po pádu železné opony se nabízelo řešení založit v Československu pobočku a tím snížit mzdové náklady.
V roce 1991 se rakouští bratři Ernst a Herbert Pollmannovi, kteří byli tenkrát ve vedení firmy, setkali s ředitelem jindřichohradecké firmy Lada Václavem Kršíkem. Dohodli se, že v pronajatých prostorách Ladovky vznikne montovna automobilových dílů. Začátky byly krušné v mnoha ohledech. „Zaměstnanci se zprvu dožadovali stejných platů, jako měli ti v Rakousku. Pan Pollmann jim vzkázal, ať jdou tedy platit bydlení do Rakouska,“ vzpomíná Václav Kršík. „Museli jsme zaměstnancům vysvětlit, že nejsou placeni jen za svoji přítomnost, ale hlavně za odvedenou práci,“ doplňuje Ernst Pollmann.
Václav Kiršík o začátcích spolupráce říká:
„Zpočátku tam důvěra příliš nebyla. Náš vztah nebyl partnerský. Bylo jasně vidět, že oni jsou majitelé a my pobočka.“
Později se vztahy harmonizovaly, avšak jistá opatrnost se vytratila až po deseti letech, kdy „Pollmanni“ odkoupili nemovitosti a provoz přejmenovali z anonymního CPA na POLLMANN CZ. Ernst Pollmann v roce 1997 předal vedení firmy svému synovi Marcusovi a synovci Herbertovi. Václav Kršík zůstal ve vedení české pobočky do roku 2017.
Nebezpečné pivo – špatná investice rodiny Schwarzů
Dva pivovary, jihlavský Ježek a rakouský Zwettler. Dva muži, otec a syn Schwarzovi, jejichž rodina vlastní pivovar Zwettler od roku 1890. A příběh o tom, jak velké plány narazily na nečekané překážky. Investice do podnikání v porevolučním Československu málem přinesly zkázu rodinného podniku doma v Rakousku.
Po pádu železné opony se Karl Schwarz starší rozhodl expandovat do Československa a po roce vybírání koupil v kuponové privatizaci jihlavský pivovar, vyrábějící pivo Ježek. „Bylo to jako v italském filmu: otec vyměňoval kufry bankovek za kufry privatizačních kuponů. Pochybuji, že to vše bylo čisté,“ komentuje to jeho syn a dodává:
„Můj otec obnovoval náš pivovar ve Zwettleru v poválečných letech, kdy šlo všechno jen jedním směrem – nahoru. Myslel si, že porevoluční Československo je podobná příležitost.“
Jakmile členové rodiny vlastnili dostatečný podíl akcií, pustili se do velkých investic i změn: zredukovali socialistickou přezaměstnanost, vyměnili sládka, zavedli nové technologie, čímž změnili i chuť piva. Štamgasti, restaurace a nakonec i radnice vyhlásili Ježkovi bojkot. Velkou roli ve sporu o české pivo hrála nezhojená rána v historii města – vyhnání německého obyvatelstva z Jihlavska těsně po válce.
Ohromné investice do pivovaru Ježek ohrožovaly samotnou existenci pivovaru Zwettler. Tehdy se syn otci vzepřel a trval na prodeji Ježka. Rodina Schwarzů tedy nakonec jihlavskou kapitolu v druhé polovině 90. let s velkou ztrátou uzavřela. „Investovali jsme tam 96 milionů šilinků a prodali to za 6 milionů,“ konstatuje Karl Schwarz mladší.
S Morava Leasing – raketový růst i těžké chvíle
Československo po roce 1989 zažilo podnikatelský boom. Jenže podnikatelé často nemohli sehnat kapitál na rozjezd byznysu.
V roce 1993 Zdeněk Mrňa založil společnost S Morava leasing se sídlem ve Znojmě. Do roka uzavřela sto smluv na tehdejší novinku – prodej na leasing.
Zdeněk Mrňa, který měl blízko k zemědělství, pomáhal začínajícím zemědělcům s nákupem kombajnů a jiné zemědělské techniky. „Kdyby se cokoli stalo a zemědělec zkrachoval, tak kombajn se vždy dá prodat. Bohužel ne vždy se dařilo. V 90. letech jsme naletěli takzvané kyjovské mafii a přišli o sedm milionů korun.“ Šlo o rodinu, která si na jeden stroj nechala vyplatit pořizovací cenu u několika leasingových společností. „Nakonec z toho byla rodinná tragédie. Padaly nepodmíněné tresty,“ říká Zdeněk Mrňa.
Jedna z výhod tohoto rakouského modelu „lokální“ spořitelny spočívala v neobyčejném přínosu pro město i celý region. Ať už „jen“ v odvodu daní z příjmu, nebo tím, že byla příkladem pro podnikání se společenskou odpovědností.
Vzestup přerušila hospodářská krize v roce 2008, kdy mateřská firma musela nevýhodně prodat cenné papíry, do kterých investovala. Nechala se tehdy koupit od Erste Bank Oesterreich, zatímco společnost S Morava leasing byla odkoupena Českou spořitelnou. Zdeněk Mrňa na to vzpomíná:
„Loučení s firmou bylo těžké. Lidi, kteří s námi začínali, najednou řídí někdo, koho ani pořádně neznají.“
Tehdy zakladatel opustil svůj manažerský post, S Morava leasing byla řízena z centrály v Praze a definitivně zanikla po téměř třiceti letech v roce 2021.