Češi a jejich Rakušané. A obráceně. 3. část: Spojení (1989-2007)

/ /
Rakouský ministr zahraničí Alois Mock uprostřed s kleštěmi, vpravo československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier na společné státní hranici v prosinci 1989.
Rakouský ministr zahraničí Alois Mock uprostřed s kleštěmi, vpravo československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier na společné státní hranici v prosinci 1989.
zdroj: archiv Jana Černého

V 80. letech se na jižní Moravě dala naladit rakouská televize, jedno z mála necenzurovaných médií, kvůli kterému se Češi opět začali učit německy. Právě z rakouské ORF se mnozí z nich v listopadu 1989 dozvěděli o pádu komunistického režimu ve své zemi.

Překonání železné opony (nejen) mezi Československem a Rakouskem se tenkrát stalo jednou z klíčových diplomatických výzev. Proto se v prosinci 1989 na hranici poblíž rakouského městečka Laa an der Thaya sešli ministři zahraničí obou zemí Jiří Diensbier a Alois Mock. Dva diplomaté tenkrát místo podpisového pera vzali do rukou pákové nůžky a symbolicky přestříhali dráty železné opony. 

K setkání, při němž Rakušané vítali Čechy gulášem a Češi Rakušany chlebem, solí a dechovkou, došlo 17. prosince 1989 i na hranicích mezi Břeclaví a Reintalem. Jedním z iniciátorů akce nazvané Ruce Evropě – řetěz lidských rukou byl Dušan Vaněk a Bedřich Stigler. 

Demonstrace v listopadu 1989 v Břeclavi, na pódiu Zdeněk Hrubý
Demonstrace v listopadu 1989 v Břeclavi, na pódiu Zdeněk Hrubý

Nejmasovější „ilegání“ přechod hranice

I přesto, že režim oficiálně padl, nebylo jednoduché takovou akci zorganizovat. „Pár dní předem jsme se šli domluvit na posádku pohraničníků. Jejich šéf se nám snažil vysvětlit, že na hranici nemůžeme jít, protože je to zakázáno. Na to jsem mu řekl, že jsme se nepřišli ptát, ale že jsme jim to přišli oznámit. Nakonec nám řekl, že tedy do zakázaného pásma můžeme vstoupit,“ vzpomíná Bedřich Stigler a dodává: 

„Prý po nás nebudou po nás střílet pod podmínkou, že samotnou státní hranici už nepřekročíme.“ 

 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Toho dne průvod Moravanů zůstal u státní hranice ukázněně stát, ale muzikanti, nezvyklí zastavit se vprostřed písně, pokračovali dál. A tak se ostatní přidali. Hranici tenkrát překročila asi tisícovka lidí. „Šéf reintalské policie nám řekl, že když do šestnácti hodin Čechoslováci zmizí z rakouského území, nebude to řešit. Ale pokud to bude trvat déle, už to bude mezinárodní konflikt. Dá se říct, že to byl největší ilegální přechod hranic, který se kdy v Československu udál,“ říká s úsměvem a nadsázkou Dušan Vaněk. 

Když se toho dne večer Moravani vraceli z vinných sklepů v Reintalu, potkávali cestou své rakouské sousedy, kteří opouštěli poštorenskou hospodu.  „Ti, kteří žili v těsné blízkosti hranice u Poštorné, si neříkali Rakušané, ale Moravci. Měli s námi rodové vazby. Takže když se otevřely hranice, všichni se objímali a brečeli,“ vysvětluje Zdeněk Hrubý, který se tohoto setkání také účastnil. 

Akce Ruce Evropě na československo-rakouské hranici v prosinci 1989
Akce Ruce Evropě na československo-rakouské hranici v prosinci 1989

Rakušané se stali našimi nejoblíbenějšími sousedy

Když železná opona oficiálně padla, Rakousko se stalo první zemí, která otevřela své hranice československým občanům. Mezi obyvateli panovalo napětí a zvědavost. Jak asi vypadá ten západní svět, o kterém měli Čechoslováci jen omezené informace? A jaké byly první dojmy Rakušanů po návštěvě porevolučního Československa? 

„Byl to úplně jiný svět. I ulice s auty voněly jinak než u nás. Na každém kroku a v každém obchodě to pro mě byl zážitek. Třeba koupit si v McDonaldu colu.“ 

Tak vzpomíná na Vídeň Lubomír Reichsfeld z Veselí nad Moravou, jehož bratr sem v 80. letech emigroval. 

Zato na Karl Schwarz, který v roce 1989 žil v dolnorakouském Zwettlu, zanechala první porevoluční návštěva Československa rozpačitý dojem. „Měl jsme pocit, že je tam všechno šedé a uniformní. Bylo to částečně počasím a částečně tamní mentalitou. Oproti Rakousku to byl obrovský kontrast.“

Na prostupnost hranic si Češi i Rakušané brzy zvykli. Zatímco my jsme v prvních letech vyráželi pod Alpy za nákupy, na české straně vlivem otevřených hranic bujel sexuální průmysl. Rakušané se stali nejoblíbenějšími sousedy Čechů. To samé o Češích ale Rakušané příliš často neříkali. Svědčí o tom i cedule s nápisy „Češi, nekraďte nám tu,“ kterými Rakušané v 90. letech vítali své severní sousedy.

Akce Ruce Evropě na československo-rakouské hranici v prosinci 1989
Akce Ruce Evropě na československo-rakouské hranici v prosinci 1989

Češi do Evropy, jen když odstaví Temelín, požadovali mnozí Rakušané

Euforie ze setkání Čechů a Rakušanů na torzech železné opony se rozplynula, jakmile přišla řeč na dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Proti dostavbě se z Rakouska ozývaly silné protesty, zpochybňovala se bezpečnost elektrárny a odkazovalo se na černobylskou tragédii. 

Situace se vyostřila na konci 90. let v souvislosti s přibližujícím se vstupem České republiky do Evropské unie. V Rakousku tehdy vládla krajně pravicová Svobodná strana Rakouska, která dokonce požadovala, aby Rakousko v případě spuštění Temelína zablokovalo vstup Česka do EU, kam Rakousko patřilo od roku 1995.

V lednu 2002 se v Rakousku dokonce uskutečnilo referendum, ve kterém se necelý milion rakouských občanů vyslovilo pro podmínění vstupu Česka do EU odstavením Temelína. Spor se pokusil urovnat Protokol z Melku podepsaný v prosinci 2000 v Melku. Protesty a blokády hranic však pokračovaly i v roce 2006.

Poslední překážka na hranicích padla v roce 2007 

Kostlivcem ve skříni česko-rakouských porevolučních vztahů se staly i Benešovy dekrety a s nimi spojená otázka odškodnění vyhnaných českých Němců. 

Na počátku nového milénia se totiž rakouská vláda v čele s kancléřem Wolfgangem Schüsselem rozhodla zaplatit odškodné pronásledovaným Židům a nuceně nasazeným během druhé světové války. Podobné gesto ve vztahu k vyhnaným Němcům Rakousko tak trochu očekávalo od České republiky. 

Možnost prolomení Benešových dekretů a majetkové nároky vysídleného německého obyvatelstva ale v českých občanech vyvolaly napětí a strach.  

I přes spory mezi Čechy a Rakušany na konci roku 2007 padla poslední bariéra mezi oběma zeměmi. Tehdy Česká republika (od roku 2004 člen Evropské unie) vstoupila Schengenského prostoru, kam Rakousko patřilo již deset let. Zmizely hraniční kontroly, což usnadnilo cestování i byznys mezi oběma zeměmi.