„Nebyla mezi námi žádná bariéra, žili jsme společně. Tedy až do roku 1945,“ říká Werner Pohnitzer, který s rodinou absolvoval Brněnský pochod smrti. Poválečný odsun Němců v pravidelných intervalech podrobuje česko-rakouské vztahy zkoušce. Co mu předcházelo?
Rozpadem Rakouska-Uherska se zformovaly dva samostatné státy: Československo a Rakousko. Hranice mezi nimi sice vycházela z historické mapy, ale naprosto ignorovala národnostní složení obyvatel. Města, obce a osady, ve kterých převládala němčina, se najednou staly součástí Československa.
V reakci na to rakouští Němci 3. listopadu 1918 ve Znojmě ustanovili provincii Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) a prohlásili ji za součást Dolních Rakous. Toto území o rozloze 1 840 km2 zahrnovalo 186 obcí a 9 měst s více než 170 000 obyvateli.
Československá vláda tuto separatistickou snahu neuznala a na konci roku 1918 byla Německá jižní Morava obsazena českými vojenskými jednotkami. Spor o území vyřešila až Saintgermainská smlouva, podle které česká část Dolních Rakous připadla k Československu.
Byla ze smíšené rodiny, ale cítila se jako Češka
Do jihomoravského a jihočeského pohraničí přicházeli čeští úředníci a téměř každá obec zřídila vedle německé školy i školu českou. Do takové ve Slavonicích chodila i Eliška Hronová. Její maminka byla Češka, otec Němec. „U nás byla kromě české školy i Česká Beseda, kde se hrálo české divadlo. Ale žila tady spousta lidí, která měla vídeňské nářečí. Byli to Rakušáci,“ vzpomíná na meziválečná léta.
Na všudypřítomné počešťování se čeští Němci dívali s nelibostí, jak ilustruje projev poslance Pittingera z června 1922, ve kterém je antičeská propaganda patrná více než reálný popis situace v českém pohraničí 20. let:
„Od Slavonic až dolů k Břeclavi vytvořili jste na jazykové hranici hřbitov německých škol, před nimiž se zachvíváme hrůzou, a který v nás budí úzkost o naši německou budoucnost. Slavonice, Jihlava, Znojmo, venkov a město jsou svědky.“
Teď je konec s tím českým plácáním, teď musíte mluvit německy
Do vývoje česko-rakouských vztahů se navíc ve 30. letech promítla i světová hospodářská krize. Češi v česko-rakouském pohraničí měli svá relativně jistá místa ve státní správě, ale čeští Němci pracovali nejčastěji v textilních a jiných továrnách, které buď krachovaly, nebo byly na hraně přežití.
Propouštění z práce a sociální nejistota přispěly k další nespokojenosti českých Němců. Začali sympatizovat s krajně nacionalistickými názory, které představoval Konrád Henlein a Adolf Hitler. Ten jim totiž slíbil, že osvobodí všechny Němce žijící za hranicemi Německa. Co se týče Československa, svůj slib splnil v Mnichově v září 1938.
Po podpisu mnichovské dohody se celý region Deutschsüdmähren stal součástí župy Dolní Podunají (Niederdonau) sousedního Rakouska a Češi museli tento kraj opustit. „Když přicházeli Němci, můj tatínek zůstal ve Slavonicích. Maminka vzala mě, o rok mladšího Bohouše, Evu a utekli jsme.“
„Měli jsme dvě prasata a táta zůstal doma, že je Hitlerovi nenechá.“
„Říkal, že ve Slavonicích zůstane, že je Němec, že se uvidí, co bude dál. Byli jsme s maminkou ubytovaní na zámku v Třešti, spali jsme tam jednu nebo dvě noci. Pak přišli páni a zjišťovali, kdo všechno ze Slavonic a z okolí z poločechů a Čechů tam je. Uviděli tam moji maminku a nás. Když úředníci zjistili, že táta je doma v baráčku, tak mámě řekli: ‚Paní Kvapilová, co tu chcete dělat s těmi čtyřmi dětmi? Jděte domů.‘“
Když se dvanáctiletá Eliška se sourozenci a maminkou vrátila do Slavonic, musela chodit do německé školy, ta česká byla zrušená. „V roce 1938 moje malá sestřička ještě vůbec neuměla německy, tak jsem s ní na ulici mluvila česky. Jedna holka od nás z ulice, už to byla slečna, řekla: ‚Teď je konec s tím českým plácáním, teď musíte mluvit německy.‘“
To její „teď“ vydrželo až do konce května 1945.
Měla českou národnost, ale německou státní příslušnost
Konec války Eliška prožila v západočeské Sušici, kde pracovala. Když po ulicích pobíhali členové revolučních gard a sbírali Němce i potomky ze smíšených rodin, zadrželi i ji. Proplakala jednu noc ve sběrném táboře, kde nikoho neznala. „Bylo to velmi ponižující, všichni byli označeni bílou páskou s obráceným hákovým křížem.“ Druhý den ráno ji vysvobodili kolegové z práce.
Když se vracela do rodných Slavonic, měla velký strach. V dokumentaci totiž sice měla českou národnost, ale německou státní příslušnost.
Slavonice byly takřka prázdné. S německými kamarády se již nesetkala, byli tam jen kamarádi ze smíšených manželství. Při divokém odsunu museli během dvou hodin všichni čeští Němci opustit své domovy.
Jako tříletý absolvoval Brněnský pochod smrti
Zatímco Eliška Hronová mohla ve svém rodném městě zůstat, Werner Pohnitzer, sudetský Němec z Modřic, to štěstí neměl. Ani ne jako čtyřletý absolvoval 31. května 1945 s dalšími 20 tisíci vesměs brněnskými Němci tzv. Brněnský pochod smrti. Celkem přibližně 1700 lidí cestou zemřelo.
„Řekli nám, že se během čtyř hodin musíme sbalit. Nechali jsme doma všechno, co naše rodina vybudovala: řeznictví, jatka i pohostinství. Nešlo necítit hněv.“
Spolu s ostatními vyhnanci pěšky překonali trasu dlouhou asi 150 kilometrů. Přes Rajhrad, Ledce a Pohořelice doputovali po několika dnech do Vídně. Pohnitzerovi, kteří se takřka bez ničeho dotrmáceli do rakouského hlavního města, se cítili bezradně. Navíc chyběla hlava rodiny. „Otec za války narukoval k wehrmachtu. Nevěděli jsme, kde je a kdy se budeme moci setkat.“
Rodina ve Vídni bojovala takřka o přežití. Příliv nových uprchlíků představoval pro Rakousko další zátěž. Koaliční vláda chápala sudetské Němce zpočátku jako příslušníky Henleinovy strany, tedy jako nacisty. Snažila se proto omezit zásobování a přesměrovat sudetské Němce do Německa.
Dnes se Werner Pohnitzer cítí jako Rakušan, ale především Evropan. „Je potřeba, abychom se my v Evropě spojili. Pokud se nespojíme, ti ostatní si budou mnout ruce a my tím budeme trpět.“
