V lednu 1977 podepsala Prohlášení Charty 77 se svým manželem Jaromírem Stibicem. Nešlo jim o politiku, ale o dodržování lidských práv v Československu, ke kterému se komunistická moc zavázala.
„Když žijete v nesvobodném státě a někdo se začne proti tomu ozývat, tak jsem čekala, že nás bude mnohem víc. Bylo pro mě smutným překvapením, že se připojilo tak málo lidí,“ uvedla Jarmila Stibicová, středoškolská profesorka češtiny, ruštiny a angličtina, která v té době mohla vyučovat pouze soukromě. Po podpisu Charty přišla i o tuto možnost a pracovala jako uklízečka.
„Každý rok jsem musela o povolení učit soukromě žádat městský národní výbor, po podpisu Charty mi bylo svolení odejmuto a manžel byl vyhozen z výzkumného ústavu.“ Právě přes svého manžela Jaromíra se k textu prohlášení dostala, znal se totiž se Zdeňkem Mlynářem, který stál u zrodu Charty 77. U něj doma text podepsali začátkem ledna 1977 a Jarmila Stibicová si myslela, že právě povahu Charty, která volala „jen“ po dodržování lidských práv, se k ní připojí mnohem více lidí.
„Bylo pro mě smutným překvapením, že připojilo tak málo lidí. V tom období už nešlo o život, šlo o pozice, o zaměstnání, způsob života, maximum bylo, že vás zavřou.“
Text prohlášení v den zveřejnění Charty 6. ledna 1977 podepsalo 242 lidí (jeden signatář svůj podpis odvolal). Do listopadu 1989 připojilo svůj podpis 1 898 lidí. Jarmila Stibicová vysvětlila, proč podepsala ona:
„Komunistická moc se v Helsinkách k něčemu zavázala a nedodržovala to. Čili šlo o to jí šlapat na paty a upozorňovat, kde nedodržuje, na konkrétní případy, sjednávat publicitu, ozývat se proti jakémukoli bezpráví, mapovat situaci, šířit informace.“
Informování občanů o jejích právech bylo podle ní tím nejdůležitějším. Charta tak činila vydáváním pravidelných sdělení, která vycházela v samizdatovém zpravodaji Informace o Chartě (Infoch), který začal vydávat Petr Uhl se svou ženou Annou Šabatovou.
„Důležité bylo šířit povědomí o občanských právech. Tenkrát nikdo nevěděl, jaké má právo, u nás nebylo zvykem, co moc, soudy, policie smějí, a co ne, že občan může odmítnout odpovídat, když by poškodil sám sebe. Teoreticky by měl dostat poučení – na tohle máte právo, ale to nedostal,“ vysvětlila Jarmila Stibicová, která měla bohaté zkušenosti se zadržováním až na 48 hodin za účelem podání vysvětlení.
Naposledy ji StB zatkla 20. listopadu 1989. Čekali na ni na konci podchodu. Dobře věděli, že míří do divadla, kde se ten večer už nemělo hrát. Pardubičtí disidenti chtěli debatovat s diváky o zásahu na Národní třídě a také o tehdejší politické situaci. Debata proběhla, ale bez Jarmily Stibicové, ta strávila noc v cele předběžného zadržení. Nedokázala říct, kolikátou za posledních dvacet let, jisté ale bylo, že poslední. Ráno ji pustili a ona ještě ten den vystoupila na první demonstraci před divadlem, která zahájila sametovou revoluci v Pardubicích.
S příjezdem vojsk Varšavské smlouvy se nesmířila
Jarmila Stibicová se narodila 14. srpna 1933 v Turkovicích nedaleko Heřmanova Městce. „Otec pocházel ze starého selského rodu a rodiče byli vychováni v ideálech masarykovské republiky,“ přibližuje svoji rodinu paní Jarmila, která později vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V profesi učitelky působila až do počátku roku 1970, kdy musela z politických důvodů školství opustit.
Na začátku normalizace byla odsouzena za rozšiřování letáků k výročí 21. srpna 1968 k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na dva roky. V cele předběžného zadržení byla mnohokrát: „Když jsem vyšla z domu, nikdy jsem nevěděla, kdy a jestli se vůbec vrátím.“
Podpisem Charty se stala významnou postavou východočeského disentu. V Pardubicích kromě manželů Stibicových podepsal Chartu 77 bývalý voják Zbyněk Čeřovský a také Zdeněk Ingr, kterého, jak se později ukázalo, evidovala StB jako svého agenta. Pardubický disent ale netvořili jen chartisté:
„Postupně se přidávali další lidé. Nejpočetnější byla undergroundová mládež, inteligence, která nepodepsala souhlas s příchodem vojsk Varšavské smlouvy, věřící a ekologové.“
Distribuovali ilegální tiskoviny, podepisovali petice a podporovali samizdatovou literaturu. Jarmila Stibicová se angažovala ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a později také u Amnesty International. Pomáhala s právní pomocí a zajišťovala publicitu politickým případům. „Snažila jsem se na ty soudy dostat,“ vzpomínala paní Stibicová, „a když mě tam nepustili, tak aspoň zjistit, co se projednávalo, aby se o těch případech vědělo.“
Osobně měla špatnou zkušenost až z konce 80. let z pardubické ženské věznice, kam ji Státní bezpečnost převezla po zatčení v hostinci U Vojtěchů, kde s ostatními disidenty připravovali hladovku za propuštění Stanislava Devátého.
„Byla tam bachařka sadistického zaměření, která mi chtěla provést osobní vězeňskou prohlídku, kterou jsem nejdříve odmítla. Nechala mě tam nahou stát na betonu asi hodinu, i když jsem jí říkala, že jsem po gynekologické operaci. Když se odhodlala k násil, tak jsem raději nahá začala dělat dřepy.“
Tato zkušenost z vězení byla po roce 1989 důvodem, proč se podílela na transformaci českého vězeňství.
Věnec ze Všetat skončil v kostele v Pardubicích
Od poloviny ledna 1989 probíhala série protestních akcí známá jako „Palachův týden“. Toto dění mělo vyvrcholit celonárodní poutí do Všetat. Chystala se na ni i Jarmila Stibicová. „Bylo jasné, že tam nemůžu jet autem a že noc předtím nemůžu spát doma, aby mě preventivně nezadrželi,“ vzpomíná na svoji cestu k Palachovu hrobu Jarmila Stibicová.
„Do Všetat jsem se dostala, ale podle očekávání mě hned sebrali a odvezli do kanceláře JZD. Potvrdila jsem jim, že jsem Jarmila Stibicová, a řekla, že se odmítám bavit s lidmi, kteří nemají úctu před smrtí.“ Příslušníkům StB odmítla odevzdat věnec, a tak ji i s ním naložili do policejního antonu. „Tam už seděl Ján Čarnogurský, Emanuel Mandler, mladý Dus a Petra Hejdánková. Odvezli nás do lesa a tam nechali. Vrátila jsem se do Pardubic a ten věnec od východočeského disentu zanesla do kostela sv. Bartoloměje.“
„Farář ten večer sloužil mši na památku našeho mučedníka Jana. Všichni věděli za koho.“
V listopadu 1989 hrála významnou roli v sametové revoluci v Pardubicích. Když se KSČ zřekla své vedoucí role ve státě, doufala, že komunistický režim je jednou provždy poražen:
„Já tenkrát byla proti zrušení KSČ,“ vzpomíná Jarmila Stibicová, „bála jsem se, že by mohli přejít do ilegality a škodit. Ale když se na to dívám dnes, tak si myslím, že jsme je měli zakázat. Příležitost dělá zloděje. Nezkazilo by se tolik lidí, jako se zkazilo.“
Jarmila Stibicová byla zakládající členkou Občanského fóra. Nechtěla jít do velké politiky a „partajničit“, chtěla dělat politiku pro lidi. V pardubickém zastupitelstvu pracovala za OF v bezpečnostní komisi, vedla personální rekonstrukci ve věznici a stála u zrodu městské policie. V dalších volbách už nekandidovala. „V politice je člověk velice často zatažen do věcí, se kterými nesouhlasí,“ vysvětlila svůj odchod z politiky.
A jak se Jarmila Stibicová dívala na společnost 30 let po sametové revoluci? Kriticky. „Generace Husákových dětí zdědila neblahé dědictví bolševického myšlení.“
Bývalá disidentka odsuzuje současnou společnost především za to, že staví peníze v mnoha případech na první místo: „Tíhnou ke konzumu a materiálnu, upozadili etiku, a v důsledku toho bují korupce, stejně jako nezájem o věci přesahující vlastní dvoreček.“
Naději ale Jarmila Stibicová neztrácí, vidí ji v nastupující generaci, kterou už bolševický moloch nezasáhl.