Byly mi tři roky. A už jsem se stala nepřítelem Říše...

/ /
Alena Vyhnisová se rodiči v Drachkově roce 1942. Zdroj: Paměť národa/archiv pamětnice
Alena Vyhnisová se rodiči v Drachkově roce 1942. Zdroj: Paměť národa/archiv pamětnice

Nacisté věznili tříletou dívku, její rodiče popravili. Dnes třiaosmdesátiletou Alenu Staňkovou navštívila skupina žáků z 8. třídy ZŠ Špitálská z Prahy 9. Zapojili se do projektu Příběhy našich sousedů a zpracovali příběh takzvaného svatobořického dítěte.

Anna Vyhnisová. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
Anna Vyhnisová. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

Její rodiče, Vladimír a Anna Vyhnisovi, na prahu třicítky docházeli do Sokola, kde se také dali dohromady s protinacistickými odbojáři. Gestapo je v roce 1942 zatklo a zavraždilo. Zůstala po nich tříletá holčička Alenka.

Alena Staňková, dívčím jménem Vyhnisová, se narodila roku 1939 v Plzni. Její dědeček  Oldřich Vyhnis, ruský legionář, vyučený sklář a elektrikář a také důstojník ve výslužbě, pomáhal odbojovému hnutí Obrana národa, které se mimo jiné soustředilo na převádění uprchlíků přes hranice. Gestapo ho zatklo v listopadu 1940 a do konce války byl vězněn v různých věznicích a lágrech. Sice s podlomeným zdravím, přesto se dožil osvobození. Rodiče Aleny takové štěstí neměli.

Leginářská legitimace dědečka Oldřicha Vyhnise. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
Leginářská legitimace dědečka Oldřicha Vyhnise. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

Učitel a mandolínista chodil do Sokola, kde se seznámil s odbojáři

Alenin tatínek Vladimír Vyhnis byl učitelem  na obecních  školách v Kaznějově, Kamýku a v Drachkově u Benešova, kam se s ním rodina odstěhovala. Prý skvěle zpíval a hrál na mandolínu, psal také básně a údajně si dopisoval s Vladislavem Vančurou. Docházel do Sokola, kde se potkával s dalšími učiteli, a ti ho přivedli i do protinacistického odboje. Maminka Anna, rozená Kristová, vystudovala obchodní akademii a věnovala se výchově Alenky. 

Vladimír Vyhnis, tatínek Aleny Staňkové, v době okupace byl řídící učitel v Drachkově. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
Vladimír Vyhnis, tatínek Aleny Staňkové, v době okupace byl řídící učitel v Drachkově. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

Pro rodiče, kterým bylo jednatřicet let, si přišlo gestapo v létě 1942. Pomáhali odboji, nepřímo také parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha.Údajně se podíleli na ukrývání a útěku odbojáře Břetislava Lyčky, lékaře, který ošetřoval Gabčíka a Kubiše. Tatínka gestapáci zatkli na nádraží v Bystřici u Benešova a za čtrnáct dní v srpnu 1942 i maminku Annu. Gestapo jí povolilo, aby dala malou Alenku do rodiny Vyhnisových, tedy k otcovým příbuzným. Dcerku ovšem gestapo brzy přesunulo do zvláštního dětského domova pro děti odbojářů na Jenerálce a po dalších dvou letech do tábora ve Svatobořicích.

Maminka s tatínkem byli po výsleších transportováni do Terezína a poté do koncentračního tábora Mauthausen, kde je nacisté v říjnu 1942 popravili. Zákeřným způsobem - z pistole zezadu do hlavy. 

Z dětství si pamatuje, jak ji svědí hlava

Paní Staňková přišla na Jenerálku jako tříletá. Vybavují se jí jen mlhavé obrazy. 

„Jsem na posteli a mám jenom nějakou košilku na sobě,  a hlavu ostřihanou do hola, plnou boláků, protože tam někdo přines vši. A já jsem si rozškrábala hlavu tak, že mě prostě museli ostříhat do hola a zbavit mě těch vší a strupů."  

Alenka s ostatními dětmi z tzv. Kinderheimu ve Svatobořicích.  Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
Alenka s ostatními dětmi z tzv. Kinderheimu ve Svatobořicích.  Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

Paní Staňková vyprávěla žákům, že v dětském domově neměli papíry ani tužky, a přesto se naučila číst a psát. Vděčí za to o něco starší spoluvězeňkyni, která se o ni starala. Jmenovala se Naďa a potkaly se v táboře ve Svatobořicích: 

Kamarádka Naďa Vykouková, která Alenu učila číst a psát, 1944. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice 
Kamarádka Naďa Vykouková, která Alenu učila číst a psát, 1944. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice 

„Vybavuje se mi, jak sedím u stolu a nechci žádný chleba s marmeládou a Naďa mě nutí, abych jedla, měla strach, že bych zhubla,“ vzpomíná paní Alena.

I přes poměrně přísný režim se v táboře našli lidé, kteří vězněné děti navštěvovali, pomáhali a věnovali se jim. Alenka sedávala na klíně jedné paní, která do tábora nosívala obrázkové knihy a společně si knihy prohlížely. Tak se naučila číst.  

Domů se Alena Staňková dostala 12. května 1945. Děti přijely na hlavní pražské nádraží. „Tehdy byl problém s auty. Byla na dřevoplyn a tety prostě nepřijely. Nestihly to na nádraží. Ale pamatuji si, že ta Naďa měla někde v Praze na Karláku nebo u Karláku tetu. A vzala mě k ní. A ony pro mě přijely k té tetě, a že mě odvezou do Kaznějova.

Všechny věrné posluchače rozhlasových Příběhů 20. století (a samozřejmě kohokoliv) srdečně zveme na Festival Paměti národa na Strahově. Od čtvrtka Všechny věrné posluchače rozhlasových Příběhů 20. století, (a samozřejmě kohokoliv) srdečně zveme na Festival Paměti národa na Strahově. Od čtvrtka 29. 9. do soboty 1. 10. 2022 na tribuně Stadionu Strahov a na strahovské ploše před tribunou organizuje Paměť národa slavnost divadla, filmu, hudby, různé besedy, výstavy, diskuse a přednášky. Také přehlídku dobrého jídla a pití, a mnoho dalšího. Vystoupí například Bára Poláková, Vladimír Merta, Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři podcastu Paměti národa Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo, a mnoho dalších osobností. Vstupné je dobrovolné. Vše na webu https://festival.pametnaroda.cz/

„Vidím to jako dneska. Tmavá chodba, já se držím zárubní a křičím: ‚Já chci k Naděnce, já chci zůstat s Naděnkou!‘ Nechtěla jsem. Když mě tety přivezly do Kaznějova a ukazovaly mi obrázky, já jsem rodiče na obrázcích nepoznala. Poznala jsem ale pejska, kterého jsme měli. Foxteriéra, který se jmenoval Doda. A tak jsem řekla: ‚To je Doda.‘ Toho jsem si pamatovala, ale rodiče ne.“

Sama se s ostatními svatobořickými dětmi nestýkala, ještě dlouho po válce totiž trpěla nočními můrami spojenými se vzpomínkami na válku.

Edvard a Hana Benešovi v Kralovicích v roce 1946. V pozadí Alenka Vyhnisová. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
Edvard a Hana Benešovi v Kralovicích v roce 1946. V pozadí Alenka Vyhnisová. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

Již ve svých sedmnácti letech pamětnice začala studovat na Vysoké škole ekonomické. Tam se seznámila se svým manželem, který pocházel ze Zlína. V posledním ročníku oba kývli na členství v komunistické straně. V roce 1961 Alena Staňková začala pracovat ve Zbožíznaleckém ústavu obchodu v Revoluční ulici v Praze. V roce 1965 se jí narodila první dcera Jana a dva roky poté syn.

V roce 1969 byli oba manželé vyloučeni z komunistické strany, protože nesouhlasili se sovětskou invazí v srpnu 1968 a odmítali ji nazývat „bratrskou pomocí". Následoval vyhazov z práce. Přes své známé se dostali k jinému povolání, kde zpracovávali různé analýzy pro veřejnou správu. Alena Staňková spolupracovala s ministerstvem na plánování výzkumných aktivit. Plánováním se ale tyto procesy daly označit jen vzdáleně. Často se nebraly v potaz důležité věci a rozhodovalo se podle náklonnosti ke konkrétním lidem. Manžel pracoval před revolucí v roce 1989 i po ní ve firmě Ferona.

Alena Staňková (první zleva) při vzpomínkové akci. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
Alena Staňková (první zleva) při vzpomínkové akci. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

 

Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt organizace Post Bellum, Paměti národa. Žákům projekt přibližuje totalitní režimy 20. století jinak než učebnice. Skupiny žáků v doprovodu svého učitele a odborníka z Post Bellum zdokumentují příběh nějakého zajímavého starého člověk. Z natočeného vyprávění tvoří rozhlasovou, televizní či psanou reportáž, někteří kreslí komiks, jiní nacvičí divadelní představení. Do Příběhů našich sousedů se již zapojilo takřka deset tisíc žáků. Více na https://www.pribehynasichsousedu.cz/