„Úplně nejhorší, historicky ve všem,“ řekl o Karlovarském kraji bývalý premiér Babiš. Místní se k jeho výroku často ironicky hlásí. Právě tady se ale koncem 80. let zrodilo výrazné recesistické hnutí, které zpestřovalo šedé časy normalizace.
Ve druhé polovině osmdesátých let se jednoho víkendového odpoledne na karlovarské kolonádě sešlo několik desítek houslistů ve smokinzích. „Když kolemjdoucí lázeňští hosté i místní lidé viděli, že se něco chystá, shromáždili se okolo,“ vypráví účastník akce Tomáš Kábrt. Posluchači ztichli a dirigent Luboš Rychvalský mávl taktovkou. Orchestr začal hrát – zazněla příšerná kakofonie skřípotu a vrzání. Šlo o koncert houslistů, z nichž většina housle držela v ruce poprvé v životě. „Spustili jsme obrovskou divokou řachanici. Asi po minutě to Luboš taktovkou rázně ukončil. Chvíli bylo překvapené ticho a pak nastal obrovský aplaus,“ říká Tomáš Kábrt. „Než přijela policie, stihli jsme se sbalit a odejít za potlesku publika.“
Šlo o jeden z mnoha recesistických happeningů, kterými si skupina mladých lidí z Karlovarska a Sokolovska rozjasňovala šedivé období pozdní normalizace. „Hodně lidí emigrovalo, to bylo masivní,“ vzpomíná na své dospívání Luboš Rychvalský. „Sousedi z domu, kamarádi, spolužáci… najednou byli pryč. Blízkost té hranice byla i v tom, že člověk vnímal: někoho máš, a najednou ti zmizí ze života. Ne že by umřel, ale odstěhuje se za železnou oponu.“
Disidenti je nebrali vážně
Mladí lidé, kteří se těchto akcí účastnili, nevěřili oficiálním autoritám ani slovo. Gorbačovova perestrojka pro ně nic neznamenala. V konec režimu se neodvažovali doufat. Jediné, o co jim šlo, bylo žít si po svém a zpestřovat si existenci vlastní kreativitou: koncerty, vydáváním samizdatů, pořádáním výstav a happeningů.
„Vytvořili jsme si vlastní, paralelní společnost, která si té většinové vůbec nechtěla všímat. Ale ona si všímala nás.“
Tak popisuje Tomáš Kábrt život sokolovského undergroundu ve druhé půlce osmdesátých let a dodává: „Pořád nám do něčeho zasahovali, pořád chtěli mít všechno pod kontrolou.“
Generace tehdejších dvacátníků ze Sudet ale už plně nesouzněla ani se staršími chartisty a disidenty. „S pár lidmi jsme se potkávali, ale byli jsme vůči nim dost kritičtí, vyhranění. Nebavilo nás, že se berou moc vážně, formují se do takových struktur, každý si razí svoje názory,“ říká Luboš Rychvalský, pozdější zakladatel Společnosti za veselejší současnost. Od disidentů často slýchali: „Vy jste takoví srandisti, vy jenom děláte legrácky. Teď není na legraci čas.“
Vypouštění balónů i výprava na Měsíc
Tomáš Kábrt se účastnil akcí sdružení Ananas, jehož název odkazoval na dávný šlágr Ananas z Caracasu, ale současně byl zkratkou slov „Anomální nabádači absurdní nápravy automatických situací“. Jeho hravé aktivity měly poukazovat na absurditu života v komunistickém režimu a současně do něj vnášet barevnost a kreativitu.
Jednou se členové Ananasu rozhodli uspořádat slavnost v karlovarské Galerii umění. „Všichni jsme se krásně oblíkli, pozvali klasické muzikanty, nakoupili chlebíčky, vzali víno a chlebíčky a přišli jsme do té galerie. Řekli jsme uvaděčkám: ,Tady je dneska slavnost, vy to nevíte?‘“
Jindy na Vřídelní kolonádě se sochou sovětského kosmonauta Gagarina členové Ananasu vítali jaro zpěvem písně Dobrý den, majore Gagarine. Vypouštěli nafukovací balony ze střechy Mlýnské kolonády, malovali křídami na sokolovském náměstí Budovatelů, uspořádali „sjezd Ananasu“ slavnostním sjetím toboganu u bazénu anebo uskutečnili „výpravu na Měsíc“. „Lidi ve skafandrech, v helmách a s hadicemi od vysavačů místo kyslíkových přístrojů se vypravili do měsíční krajiny sokolovských dolů,“ popisuje Tomáš Kábrt.
„Vždycky jsme se objevovali neohlášeně, bylo to takové překvapení, invaze radosti, něčeho neautomatického a nestereotypního do toho automatizovaného a stereotypního života.“
Ananas podnikal také hromadné návštěvy plesů. Jedním z nich byl i ples Sboru národní bezpečnosti, kde jeho členové zahlédli i několik příslušníků StB, kteří je jindy zatýkali a vyslýchali.
Princip jejich happeningů byl vždy podobný, jejich spontánní a hravé akce dodávaly nový kontext zdánlivé samozřejmosti nudné atmosféry pozdní normalizace.
Dusím se!
Některé z akcí měly i vážnější přesah – tak jako iniciativa Dusím se na jaře 1988. Mladí recesisté se tehdy dostali k tajné zprávě ze sokolovského národního výboru o stavu životního prostředí na uhelném a průmyslovém Sokolovsku. „Hrozné věci: kojenecká úmrtnost, vysoký výskyt rakoviny. To všechno ze zplodin z neodsířených elektráren,“ říká Tomáš Kábrt. Rozhodli se upozornit na situaci guerillovou akcí:
„Lidé se jednoho rána probudili a všude po městě, na zdech, na ohradách, byly nápisy ,Dusím se‘. Vyjadřovaly pocit naší generace i reakci na zprávu o životním prostředí.“
Tomáš Kábrt dopad kampaně ještě podpořil vlastním vystoupením, když se na prvomájovou manifestaci roku 1988 dostavil vybaven dýchacím přístrojem a nápisem „S.O.S. – Dusím se!“. „Nastoupili tam lidé z podniků a škol. Na schodišti kulturáku byla rudá tribuna, na níž stáli představitelé režimu, ty zrůdičky, které nám otravovaly život. A lidé jim přišli mávat. Já jsem vylezl ještě nad tu tribunu a stál jsem tam.“ Okresní tajemník, který řečnil na tribuně, ho neviděl, zato ho dobře viděli všichni lidé na náměstí.
„Zaznamenal jsem šumění v davu, náměstí ztichlo. Lidé čekali, co bude. Asi minutu se nedělo nic, najednou na mě vyběhli muži v kožených kabátech.“ Tomáš Kábrt kličkoval v davu a podařilo se mu uniknout do pootevřeného domovního vchodu, který za sebou zabouchl. Potom z domu utekl zadním východem.
Za několik dní ho přišli zatknout, celá kampaň však měla velký ohlas. „Způsobilo to rozruch a zájem o zprávu o stavu životního prostředí, což jsme chtěli. Veřejnost to opravdu pobouřilo. Lidem možná bylo jedno, jaký je režim, ale nechtěli, aby jim umíraly děti, aby se dožívali jen šedesáti let, aby měli nejvíc rakoviny na světě. To bylo velké téma.“
Nebyly to žádné Pelíšky
„Nerad bych, aby to působilo jako nějaké Pelíšky,“ odkazuje Tomáš Kábrt na film Jana Hřebejka, který život za totality vykresluje laskavým a poměrně nekonfliktním způsobem. „Byla to opravdu hrůza. Kdykoli pro vás mohli přijít, pořád mě někam zavírali a vyslýchali.“
I výslechy na Státní bezpečnosti ale dokázal proměnit v jistý druh happeningu:
„Výpověď u výslechu jsme si připravovali ve verších a trvali jsme na tom, že přesně takto to bude zaprotokolováno. Brali jsme to jako takový ‚Gesamtkunstwerk‘.“
Když se dozvěděl, že jeho byt je odposloucháván, rozhodl se s přáteli pro estébáky u odposlechů sehrát rozhlasovou hru. Vedli dialogy z knih Kena Keseyho nebo Jacka Kerouaca. „Koupil jsem desku Hlasy vodních ptáků, kde kvákaly žáby a ozývaly se různé druhy ptactva. Do toho jsme šplouchali vodou v lavoru a předstírali jsme, že jsme u rybníka.“
Z Karlových Varů do ulice Politických vězňů
Na Karlovarsku se zrodil také název později známé Společnosti za veselejší současnost. „S jedním kamarádem z Karlových Varů jsme si kdysi posílali korespondenční lístky, na nichž se on tituloval jako prezident Společnosti pro méně chápavé a já jako prezident Společnosti za veselejší současnost,“ vzpomíná Luboš Rychvalský.
K založení tohoto recesistického sdružení došlo ale až poté, co přesídlil do Prahy, na Prvního máje 1989: „Představoval jsem si kontinuální protest, který by byl nepřetržitý a nepřerušitelný. Původně jsem myslel na permanentní jízdu po Praze na kolech. Komunistická moc by neměla nástroj, jak to zakázat, protože na ježdění na kolech není nic napadnutelného.“
Místo ježdění na kolech nakonec začal společně s Bárou Štěpánovou a Petrem Paynem organizovat běhy ulicí Politických vězňů. Účastnil se jich také další Karlovarák Lev Havlíček: „Nahoře jste vyběhli, seběhli jste tou ulicí dolů, dole byla poštovní schránka a tam jste hodili už předem připravený pohled nějakému politickému vězni do kriminálu. O nic jiného nešlo, žádné prohlášení, nikde nic. Legrační bylo, že běhali i estébáci, protože si to potřebovali zmapovat,“ říká Lev Havlíček a připomíná slogan recesistických běhů:
„Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás.“
Společnost za veselejší současnost stihla do listopadu 1989 uspořádat ještě několik dalších akcí, od transparentu na podporu čínských studentů zmasakrovaných na náměstí Nebeského klidu přes vypuštění kašírované velryby na Vltavu 20. srpna 1989 až po akci pro „vážné“ disidenty, které vyzvali ke hře s bábovičkami na písku.
Úplně nejhorší
Společnost pokračovala ve své činnosti ještě několik měsíců po listopadu 1989, protirežimní satira ale v nových podmínkách ztrácela smysl a její zakladatelé nechtěli její hravost dávat do služeb placených PR projektů. Také karlovarské sdružení Ananas ještě nějaký čas po listopadu recesisticky komentovalo politické dění: na třídě TGM v centru města například zřídilo „převlékárnu kabátů“ v duchu dobové rétoriky, kdy se často mluvilo o tom, že komunisté ze dne na den změnili své postoje a „převlékli kabát“.
Tomáš Kábrt na činnost Ananasu později navázal založením dodnes činného sdružení Sokolovská beseda, které v regionu otevíralo palčivá ekologická i kulturní témata. Zároveň ale pořádalo i další recesistické akce. Když například Sokolov navštívil bývalý prezident Zeman, Beseda zvala na údajné představení Cirkus Zeman a vytvořila pro mítink jeho příznivců originální zvukovou kulisu: „Pokaždé, když pronesl bonmot, ozval se hlučný virbl a třísknutí do činelů nebo různé hrkačky a foukačky, abychom dodali cirkusovou atmosféru. On nakonec zareagoval z pódia, nazval nás idioty a za to si vysloužil největší ovace.“
Přestože Karlovarský kraj patří k regionům, které byly novodobou historií postiženy nejvíce – od pomnichovského odtržení Sudet přes odsun Němců až po plundrování kraje povrchovými doly – recesistický duch tu žije dál. Když bývalý premiér Andrej Babiš v době covidové pandemie prohlásil, že Karlovarský kraj je „úplně nejhorší, historicky ve všem“, mezi místními lidmi měl tento výrok bouřlivý ironický ohlas. Vznikla dokonce facebooková stránka Úplně nejhorší s podtitulem „Jsme nejhorší a jsme na to hrdí“.
